Zdejší prvorepubliková avantgarda je pořád téma! Jeden velký, napínavý příběh. A možná čím dál větší, atraktivnější. V posledních letech zpracovala Krystyna Wanatowiczová život a dílo Vítězslava Nezvala (Básník a jeho syn, 2024), Jiří Kamen Karla Teiga (Teige a harlekýn, 2026), Milena Štráfeldová Toyen (To je on!, 2021) – a teď došlo na Jaroslava Seiferta. Sice ve filmu, ale i tenhle více než devadesátiminutový počin se čte jako kniha.
Kniha navenek sice primárně nonfikční, ale místy taky hodně fikční, hraná, oživovaná stylizací, rozdanými rolemi. Ten film napsal a režíroval Pavel Štingl a jmenuje se poněkud zaumně: Jaroslav Seifert v rytmu bezčasí; premiéru měl minulou neděli na letošním třicátém ročníku mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.
Věříte ještě filmovému záběru, nebo AI zničila tuto jistotu? Začíná dokumentární Ji.hlava
Verš je vlivná věc
Seifert? Jak ho vlastně známe? Jaký byl jeho osobní rytmus, jakým bezčasím procházel těch dlouhých pětaosmdesát let svého života (1901 až 1986)? V kánonu má místo jako básník, novinář, autor jedinečného memoáru Všecky krásy světa, v němž pochytal a zapsal všecky ty jedinečné elány zdejší kultury dvacátých a třicátých let – stejně jako jejich slábnoucí, tragické dozvuky za druhé války a v dekádách po osmačtyřicátém roce.
Vždycky tak činil s dvojí chutí: napsat lačně a slastně své vlastní dějiny, své privátní básnické „uskutečňování“, ovšem vždycky za přítomnosti obecnějších kulturně-společensko-politických tahů a pohybů, které se mu do jeho osobního příběhu neodbytně vpisovaly. A naopak. Seifert československé dějiny v minulém století žil i spolutvořil.
Objev LN: neznámé Seifertovy soudničky, na které neměl žaludek
Taky z toho důvodu dostal v roce 1984 Nobelovu cenu za literaturu. Jako první a dosud poslední česk(oslovensk)ý spisovatel. Jistě v tom bylo nějaké obecnější gesto než jen zhodnocení a uznání autorovy literární tvorby; takový profil má ale Nobelovka dodnes. Tehdy se čtyřiaosmdesátý rok rýmoval s Orwellem – a Seifert byl z těch velkých jmen prvorepublikové avantgardy poslední, kdo zůstal naživu. Poslední, kdo demonstroval, že slovem se dají dělat činy, že verš je vlivná věc. Prý mu ten dlouhý život kdysi vyčetla z ruky kartářka, dozvídáme se mimochodem ze Štinglova filmu.
Ten film navenek působí, hlavně v prvních desítkách minut, skoro jako němá groteska: chaoticky, nahodile, zběsile. A taky trochu černobíle a němě. Střídají se tu časy, místa, postavy; střídají se tu party dokumentární s party stylizovaně dokumentárními, čili hravě komentovanými, rozehrávanými anebo rovnou hranými.
Film má tři průvodce: Davida Vávru, Jana Slováka a Víta Malotu. Těžko říct, proč zrovna tyhle tři, jaký mají k Seifertovi vztah. Nicméně tihle tři se po celý čas filmu cpou do oka kamery možná až příliš neodbytně, halasně a vervně, trochu na úkor básníka: jeden přehrává všecko do zábavy, komiky, druhý se pořád diví a ptá – a ten třetí se ochotně prezentuje jako kontextuální zasvětitel a interpret Seifertova života i díla (ovšem s kapsami plnými přibližností, omylů a hloupostí: třeba ohledně anarchismu, Osvobozeného divadla nebo Nezvala v éře stalinismu).
Jenže ta úvodní zbrklost k básníkovým počátkům vlastně pasuje; jak po stránce estetické (k uvolněným strukturám i otevřeným emocím poetismu), tak po stránce ideové (k Seifertovu anarchismu, proletářství, komunismu). Na sklonku dvacátých let se ovšem rytmus i tempo filmu trochu mění, a nejen proto, že se básník v „manifestu sedmi“ ohrazuje proti buranské stalinizaci zdejší komunistické strany. Za druhé války a hlavně po válce pak film jako by svou dynamikou kopíroval básníkovo stárnutí, jeho životní zpomalování, usazování, dané jistě i regresivní, dostředivou povahou stalinistického a poststalinistického režimu, který byl na scéně.
Zatímco první republika byla jeden velký, pestrý tanec, po osmačtyřicátém čím dál jasněji vystupují z filmu zlomové roky, konkrétní čas (spíš než bezčasí): 1956 (a Seifertovo angažmá na druhém spisovatelském sjezdu, kde ostře prohlásil, že „smlčí-li pravdu spisovatel, lže“), 1958 (Nezvalova smrt), 1968 (zrušení cenzury v Československu a následný brutální trest za neposlušnost ze strany dozorujícího SSSR), 1977 (podpis Charty 77), 1984 (Nobelova cena) a 1986 (smrt desátého ledna a pohřeb rozvinutý jako tichá protirežimní demonstrace).
Jeho oči
Seifert se – jak hrdě říká ve svých Hvězdách nad Rajskou zahradou – narodil na Žižkově. Jenže když měl na konci života nutkání vrátit se na místo, nebylo to možné, protože starý Žižkov z drtivé části zničila asanace. Další jistotu pak básníkovi vzal režim po osmačtyřicátém, a zřejmě i totalitní varianty, co předcházely, po 1939 (protektorát), a možná i 1929 (zburanizovaná komunistická strana).
Nejistotu v místě a čase Seifertovi nahrazovala zaprvé láska; té byl věrný po celý život, jak říká ve filmu. Ovšem spíš lásce univerzální, všeobjímající, než lásce zacílené na jeho manželku Marii, matku jejich dvou dětí, která se v dokumentu nechává slyšet, že Nobelovu cenu by měla dostat ona – za to, že měla se Seifertem takovou trpělivost, že ty jeho živelně proudící citovosti a milostnosti zvládala.
Věříte ještě filmovému záběru, nebo AI zničila tuto jistotu? Začíná dokumentární Ji.hlava
Druhou náhražkou, respektive ventilem pro všechny přetlaky byla básníkovi samozřejmě poezie. V jádře vždycky romantická, navenek pak různá, někdy uhrančivá, jindy sentimentální, plačtivá, kýčovitá. Pokud by ta Nobelovka byla opravdu jenom za literaturu, za její umělecko-estetické kvality, pak by se před Seiferta ve dvacátém století obratem řadili jiní: Nezval, Biebl, Halas, Holan. Navíc film moc nereflektuje, že Seifert poněkud problematicky publikoval taky v protektorátních novinách – a od komunistického režimu převzal jednak Státní cenu Klementa Gottwalda (1955), jednak titul „národní umělec“ (1966).
Čím víc ale člověk o tom filmu přemýšlí, čím déle v něm doznívá, tím je zřejmější, že ta živelnost, pohyblivost k Jaroslavu Seifertovi patřily po celý život. Nejspíš rovnou esenciálně. Prozrazují to jeho oči. Oči v těle dvacetiletého kluka i pětaosmdesátiletého starce – oči mladé, živé, věčné. Proto bral režim 1948 až 1989 Seiferta jako problém, jako vnitřního nepřítele, proto z něj měl strach; protože básník měl charisma, vliv, vitalitu. Protože si nikdy a ničím nenechal zadupat své libido. Žil a zemřel sice zamlčovaný, zapíraný vnějškem, ale svobodný uvnitř. Proto je živý i po smrti. A to je víc než dost. Ať to zní jakkoli melodramaticky.
