Spáč na letišti, čekání u brány nebo rozbitý fax. A přestupové hodiny tikají

Nechtělo se mu čekat, až se bafuňáři rozhoupou. Tak radši vzal věci do svých rukou. Sedl do auta, drandil 200 kilometrů z Birminghamu do Londýna a věřil, že jen zapózuje v dresu a podepíše. Už je to třináct let, ale britské televize rok co rok ten šot znovu vysílají pro pobavení.

Peter Odemwingie, nigerijský útočník, sedí za volantem svého Bentleyho a zatímco na Londýn padá tma, dlouhé desítky minut marně čeká, až mu recepční otevře příjezdovou bránu do areálu Queens Park Rangers.

Tam Odemwingie toužil přestoupit z West Bromwiche, jenže transfer se zkomplikoval, kluby se ne a ne dohodnout, na Big Benu mezitím odbila jedenáctá hodina...

A konec! Žádný přestup!

Šup zpátky po dálnici domů.

I tak to může dopadnout, když se velký fotbalový obchod dopéká až v poslední den přestupového období. Říká se mu deadline day a ve většině evropských zemí připadá na 1. září.

Zatímco školní rok se v úterý rozjížděl pozvolna a ještě bez obav ze zkoušení či písemek, manažeři, agenti a šéfové klubů tradičně prožili čtyřiadvacet hodin plných stresu, zmatků a handrkování.

Tak to bývá, když necháte důležité jednání na poslední chvíli. Snadno se můžete nachytat, ovládnou vás emoce a tlak. A kývnete na řešení, která by jindy zdravý rozum zvládl zablokovat.

Sledovali jste před lety první řadu netflixového dokumentu Sunderland Till I Die? Dala krásně nahlédnout do zákulisí přestupového hemžení, kdy se každou vteřinou blíží uzávěrka.

Stewart Donald, tehdejší boss Sunderlandu, před uzavřením transferového okna celkem sedmkrát (!) navýšil nabídku za útočníka Willa Grigga z Wiganu, ačkoli trenér i sportovní ředitel mu nákup vytrvale rozmlouvali: „Jsou to vaše peníze, šéfe, ale za tolik nestojí ani náhodou! Vlákali vás do pasti.“

Překvapí vás, že Donald si nedal říct? A že Grigg pak za čtyři sezony zvládl v červenobílém dresu nicotných pět gólů?

WILL GRIGG’S ON FIRE. Útočník třetiligového Wiganu Will Grigg slaví gól v utkání anglického poháru proti West Hamu, účastníkovi Premier League.

Když tikají přestupové hodiny, i zkušenější bossové než Donald dělají chyby. Ale časový pres přináší taky spousty bizarních historek, na které fanoušci a novináři po letech vzpomínají.

Možná by vás nenapadlo, že ještě v roce 2015 závisel přestup mezi dvěma giganty na faxu, technické vymoženosti ze sedmdesátek. Ale skutečně: když se Manchester United s Realem Madrid dohodly, že si vymění brankáře De Geu a Navase, stačilo už jen podepsat smlouvy.

Jenže fax v kanceláři United začal jako na potvoru zlobit pár minut před uzávěrkou a přestupový příběh dne skončil mrzutě. Ovšem ne pro všechny. Kostaričan Navas se na madridském letišti rozplakal štěstím, když zjistil, že přesun do Anglie krachl.

Navas plakal štěstím, když mu nevyšel přestup z Realu do United

Jen o něco lépe dopadl Adrien Silva, portugalský záložník, když v létě 2017 čekal na odchod ze Sportingu do Leicesteru City. Dokumenty se povedlo nahrát do systému čtrnáct vteřin poté, co přestupová brána zaklapla – ale FIFA zůstala neoblomná. Čtyři měsíce Silva čekal, než dostal povolení připojit se k novým spoluhráčům a smysl pro ironii mu zůstal: na dres si vybral číslo čtrnáct.

Nebo rok 2008 a vtipná story kolem útočníka Benjaniho Mwaruwariho, tehdejší hvězdy Portsmouthu. Zalíbil se Manchesteru City, jenže sám na přestup nijak zvlášť nespěchal a na letišti v Southamptonu si dopřál šlofíka. Když prospal odlet prvního letadla směr Manchester, ještě bylo dost času, ale protože pochrupával i na druhý pokus, začalo jít do tuhého.

Trenér Harry Redknapp se při své premiéře na lavičce Queens Park výhry nedočkal.

„Musel jsem vyrazit na letiště a doslova ho do letadla dostrkat,“ vzpomínal Harry Redknapp, tehdejší kouč Portsmouthu, který miliony za přestup zoufale potřeboval.

Zrovna Redknapp celkem přesně popsal, jaké vypětí trenéři během postrachu jménem deadline day prožívají: „Jsem totálně grogy. Od pěti ráno jsem na nohou, spánek je v tenhle den ztráta času.“ Daniel Farke, současný kouč Leedsu, si přisadil: „Už se těším na reprezentační přestávku, kdy mi nebude telefon drnčet tisíckrát za den.“

Teď mají pánové zase klid. Aspoň na půl roku.