Určitě každý večer nemůžete usnout a hloubáte, který pavouk je asi nejrychlejší na světě. Máme pro vás dobrou zprávu. Už nemusíte. Otázka je vyřešena.
Rekordmanem pavoučí říše se nově stala maloočka Heteropoda jugulans. Jeden exemplář tohoto osminohého tvora původem z australského Queenslandu zvládl v testu organizovaném Shreyasem Kuchibhotlou z londýnské Imperial College vyvinout rychlost 12,924 kilometru za hodinu. Pro srovnání: slavný jamajský sprinter Usain Bolt uběhl v roce 2009 stovku za 9,58 sekundy. Odpovídá to 37,58 kilometru za hodinu.
Boltův rekord dosud platí. Příznivce filmu Monty Python a Svatý Grál by mohlo zajímat, že Jamajčan vyvinul skoro stejnou rychlost, jako nenaložená evropská vlaštovka (39,6 km/h). Zpátky ale k pavoukům.
Kuchibhotla a jeho spolupracovníci jich sami zkoumali 162 druhů. Většinu vlastnoručně chytili ve Spojeném království, Austrálii, Severní Americe a Jižní Evropě. Některé ale jednoduše pořídili v obchodech se zvířaty. Jejich rychlosti pak pečlivě změřili na čtverečkovaném papíře. Porovnali je s výkony dalších 96 druhů zaznamenaných v arachnologické literatuře.
AI udělala chybu za miliardu dolarů. Zapamatovala si celé knihy. Hrozí soud
Přimět některé sprintery ke startu bylo vcelku snadné. Stačilo se jich zlehka dotknout štětečkem. U jiných to ale bylo těžší.
„Tenhle projekt by byl hotový za měsíc, kdyby pavouci rozuměli angličtině,“ řekl Shreyas Kuchibhotla New Scientistu. „Tarantule nejsou stavěné na běhání; raději se drží na místě, takže jsme na ně museli foukat proudy stlačeného vzduchu.“
Jak už to bývá, když někdo dosáhne rekordu, jiný o něj přijde. Vítězství H. jugulans odsunulo na vedlejší kolej jinou maloočku Cebrennus rechenbergi. Ta se dokáže pohybovat rychlostí 6,12 kilometru za hodinu.
Používá ovšem speciální pohyb připomínající opakovaná salta vzad. Fungují jí navíc jen z kopce, přesněji z úbočí písečné duny. Prvenství C. rechenbergi bylo proto od začátku trochu pochybné.
Obecně platí, že rychlejší jsou větší pavouci s delšíma nohama než menší s krátkýma. Z tohoto pravidla našli ovšem vědci zajímavou výjimku. Stal se zhruba jedno- až dvoumilimetrový druh vzokan cihlový (Oonops pulcher).
Přirozeně se vyskytuje v Evropě a Severní Americe. Byl zavlečen i do Tasmánie. Vědci mu naměřili 0,72 kilometru za hodinu. Na jeho velikost je to ohromující výkon.
Mléčná dráha je součástí větší struktury o objemu 244 000 000 000 000 000 000 000 000 krychlových světelných let
„Na to, jak se to prakticky teleportovalo přes arénu, mě nemohlo nic připravit,“ popsal Kuchibhotla.
Nutno poznamenat, že výzkum zatím visí jen na webu bioRxiv určeném k předběžnému zveřejňování vědeckých rukopisů. Na oficiální vydání ve vědeckém časopise teprve čeká. C. rechenbergi se tak může ještě několik měsíců vyhřívat v záři reflektorů.
