Voice of Freedom Повна версія

Stres, který si vyrábíme sami: Jak nám obavy z budoucnosti škodí na zdraví?

· Business

Náš mozek je opatrný. Někdy až příliš. A dokáže tak spustit stresovou reakci i kvůli nebezpečí, které existuje jen v naší hlavě. Kvůli problému, který možná nikdy nenastane, si tak občas dokážeme nejen pokazit den, který právě prožíváme, ale i zbytečně ničit své zdraví. Jak z této pasti ven?

Obavy jsou důležité, často nás chrání. Někdy však dosáhnou úrovně, kdy nás namísto ochrany spíše vyčerpávají. Naše tělo totiž reaguje i na problémy, které nenastaly – a ani nikdy nenastanou.

Představte si, že vás zítra čeká důležitá schůzka. Zatím se nic nestalo: nikdo vás nekritizoval, k žádnému problému nedošlo. Přesto však už večer přemýšlíte, co všechno se může pokazit. Co když zapomenete na důležitý argument? Co když vám nadřízený položí nepříjemnou otázku? A co když si o vás ostatní pomyslí něco nepěkného?

Ve vaší hlavě tak probíhá několik kol katastrofického scénáře. A co hůř, vaše tělo se chová, jako by nebezpečí už nastalo. Hůře usínáte, svaly se napínají, srdce bije rychleji a žaludek se ozývá, přestože k tomu nemá důvod. A protože se vám nedaří usnout, začnete se stresovat i tím, že budete druhý den nevyspalí.

Vítejte ve světě, kde si člověk dokáže zkazit dnešek obavami ze zítřka. A zítřek kvůli tomu, jak špatně dnes spal.

Mozek nás chce chránit. Jen někdy přehání

Schopnost představovat si budoucnost patří k velkým výhodám lidského mozku. Umožňuje plánovat, připravovat se na překážky a vyhýbat se nebezpečí. Má však i odvrácenou stranu: dokážeme si představovat a prožívat i hrozby, které se nikdy nestanou.

Jan Urban

  • Věnuje se personálnímu a manažerskému poradenství a firemnímu vzdělávání.
  • Je absolventem VŠE Praha a Filozofické fakulty UK, obor psychologie práce a řízení.

Mozek je totiž tak trochu naším soukromým filmovým studiem, které nepřetržitě vyrábí scénáře možné budoucnosti, často i bez svolení producenta. A zvláštní oblibu má ve scénářích katastrofických, které dokáže promítat klidně celou noc. Získal ji v dobách, kdy si nebezpečné podněty a neznámé situace vyžadovaly mimořádnou pozornost, a příprava těla na rychlou reakci, například zvýšení krevního tlaku a srdečního tepu, byla podmínkou přežití.

Náš nervový systém je proto vytvořen tak, že jeho reakce nevyžaduje skutečnou událost. Úzkost a tělesné změny spojené se stresem mohou vyvolat už samotné představy ohrožení. Síla této reakce se liší podle člověka, situace, předchozích zkušeností – i toho, jak vnímáme svou kontrolu nad situací. Otázkou však zůstává, jak tento sklon ovlivňuje naše zdraví i dnes, ve světě, který se od toho původního výrazně změnil. A zda s tím můžeme něco dělat, aniž bychom se museli stát nenapravitelnými optimisty.

Utéct před šelmou v pravěkém prostředí bylo totiž možné hned. Před nepříjemným e-mailem se utíká obtížněji. Zvlášť, když ho ještě nikdo neposlal a my pouze odhadujeme, co by v něm mohlo stát.

Neznamená to, že mozek nedokáže rozlišit představy od skutečnosti. Dokáže. Jen někdy reaguje spíše na význam, který situaci přisuzuje. A navíc dříve, než má dost informací, aby mohl její nebezpečnost reálně posoudit.

Představíme-li si tak, že nás čeká nepříjemný rozhovor, můžeme začít cítit napětí ještě předtím, než vůbec víme, zda nepříjemný bude. Naše tělo totiž nereaguje pouze na to, co se děje, ale také na to, co očekáváme. A právě zde se otevírá prostor pro zbytečné trápení.

Nejlepší přítel bývá ten, kdo nám dává za pravdu. A co když je to AI?

Když stres nemá konce, protože nemá ani jasný začátek

Krátkodobý stres naším nepřítelem není. Naopak, může nám pomoci zvládnout náročnou situaci. Problém nastává, pokud se napětí opakuje příliš často nebo přetrvává dlouhodobě. Organismus pak musí být na zvýšené nároky připraven nepřetržitě. A dlouhodobý stres může přispívat k problémům psychickým i tělesným.

Neznamená to, že každá ustaraná myšlenka poškozuje organismus nebo že si člověk trvalým pesimismem automaticky zkracuje život. Tak jednoduché to pochopitelně není. Určité důvody k zamyšlení se nad svými představami však v tomto směru existují.

Představme si člověka, který má v práci náročné období. Celý den řeší úkoly, telefonuje, rozhoduje, snaží se vše zvládnout. Večer by si mohl – a měl – odpočinout, jeho pracovní směna však v jeho hlavě pokračuje dál. Přemýšlí, co nestihl, co mu přibude zítra a co by se mohlo stát, kdyby něco přehlédl.

A když se mu konečně podaří usnout, probudí se uprostřed noci a okamžitě naváže tam, kde před několika hodinami skončil. Mozek zřejmě usoudil, že problém vyžaduje pozornost i nadále, protože ho dosud zcela nevyřešil. Jenže v půl třetí ráno ho zpravidla nevyřeší.

Následující den je tak člověk unavenější, hůře se soustředí a může být podrážděnější. Kvůli únavě pak některé úkoly zvládá obtížněji, což mu poskytne nový důvod k obavám. Vzniká začarovaný kruh, v němž stres narušuje odpočinek, nedostatek odpočinku komplikuje zvládání problémů a komplikace posilují stres.

V takové situaci nám nepomůže rada být méně nervózní. Potřebujeme změnit množství povinností, ale i způsob, jakým s nimi v hlavě zacházíme.

Když emoce přehluší fakta, aneb proč někdy věříme více pocitu než realitě

Jak přestat platit za problémy, které ještě nemáme

Co tedy dělat, když se přistihneme, že v hlavě opět připravujeme katastrofický scénář? Prvním krokem je naučit se rozpoznat, co se právě děje. Místo automatické reakce můžeme zkusit pojmenovat vlastní stav: „Mám obavu, že zítřejší schůzka dopadne špatně.“ To je něco jiného než prohlášení: „Zítřejší schůzka dopadne špatně.“

V prvním případě popisujeme vlastní obavu. Ve druhém už vydáváme předpověď za téměř jistou skutečnost. Tento drobný jazykový rozdíl nám může pomoci udělat si určitý odstup od představy, která nás pronásleduje. A podívat se na ni s větší střízlivostí.

Druhým krokem je položit si otázku, zda existuje něco konkrétního, co můžeme udělat. Pokud ano, má smysl přejít od přemýšlení k činu. Připravit si podklady, zavolat, požádat o pomoc nebo si sestavit plán. Jakmile uděláme rozumné kroky, nemusíme se k problému vracet pokaždé, když se nám v hlavě objeví znovu.

Pokud už nic dalšího udělat nemůžeme, je užitečné rozlišit přípravu od pouhého opakování obav. Můžeme si říct, že problém znovu posoudíme, až budeme mít nové informace. Není to rezignace ani naivní optimismus. Je to uznání skutečnosti, že přemýšlet o něčem není totéž jako mít nad tím kontrolu.

Pomoci může i takzvaná všímavost (mindfulness), mentální technika, která spočívá v tom, že sledujeme, kam naše pozornost utíká. A snažíme se ji vrátit ji k tomu, co se skutečně, nejlépe právě teď, děje. Například k vlastnímu dechu, okolním zvukům, činnosti, kterou právě vykonáváme, nebo prostě k přítomnému okamžiku.

Pokud například večer znovu přemýšlíme o zítřejší schůzce, nemusíme se s každou myšlenkou, která nás napadne, přít. Můžeme si jen všimnout, že se objevila, a nechat ji odejít, aniž bychom ji dále rozebírali. Zpočátku to nemusí být snadné. Mozek, který si zvykl na neustálé analyzování, se může k obavám vracet s vytrvalostí, za kterou by se nemusel stydět ani zkušený účetní při kontrole rozpočtu. Tréninkem však toho dosáhnout lze.

Užitečné může být i vyhradit si na tyto starosti během dne konkrétní čas. Pokud nás něco trápí, zapíšeme si to a vrátíme se k tomu například odpoledne, kdy máme prostor přemýšlet o možném řešení. Nejde o to obavy násilně potlačit, ale zabránit tomu, aby ovládly každou volnou chvíli včetně té, která by měla patřit odpočinku.

Stejně důležité je i chránit si spánek, pravidelně se pohybovat a dopřávat si skutečný odpočinek. Tyto návyky samy o sobě nevyřeší všechny příčiny stresu, mohou však podpořit naši schopnost zátěž zvládat. A pokud nám obavy dlouhodobě narušují spánek, práci nebo běžný život, je namístě vyhledat odbornou pomoc. Nemusíme čekat, až se z každodenního přemýšlení stane problém, který už sami nedokážeme zastavit.

Past zvaná nostalgie: Proč mentálně žijeme v časech, které už dávno neexistují

Nemusíme se přestat bát. Stačí se netrápit dvakrát

Vraťme se k člověku, který se večer obává zítřejší schůzky. Možná skutečně nebude příjemná. Možná dostane kritické otázky a možná se něco nepovede. Žádná psychologická metoda nemůže zaručit, že všechno dopadne dobře.

Může mu ale pomoci rozlišit, co ví, co pouze předpokládá a co může ovlivnit. Může se připravit, promyslet si důležité argumenty a potom se večer věnovat něčemu jinému. Pokud schůzka dopadne špatně, bude mít skutečný problém, který bude třeba řešit. Nemusí však předem prožít několik hodin stresu kvůli všem možným variantám.

To je možná nejdůležitější rozdíl mezi rozumnou opatrností a zbytečným trápením. Opatrnost nás připravuje na budoucnost. Neustálé obavy nás mohou připravovat o přítomnost.

Život přináší dost skutečných starostí, nemusíme si proto vyrábět další navíc. Nemusíme se předem stresovat kvůli každému možnému neúspěchu, každému možnému nepříjemnému rozhovoru ani každé nejistotě, kterou zatím neumíme vyřešit. Ne proto, že by se všechno určitě dobře vyvíjelo, ale proto, že energie, kterou tím ztrácíme, nám může chybět, až nám bude skutečně ku prospěchu.

Nemusíme se ani nutit k optimismu a přesvědčovat sami sebe, že zítřek bude skvělý. Úplně stačí připustit, že zatím nevíme, jaký bude. Budoucnost si naši pozornost zaslouží, naše zdraví si však zaslouží, abychom se předem netrápili kvůli tomu, co se možná nikdy nestane.