Státní vyznamenání v podobě, jak je známe, jsou spíš monarchistický relikt než republikánský institut. Každý rok připomenou, jak málo umíme žít věci veřejné. V republice by oceňování zásluh mělo vycházet ze svaté trojice institucí, pravidel a transparentnosti. Pojďme si ty tři projít jednu za druhou.
Instituce máme slabé a slábnoucí. Obcházení pravidel je přinejmenším tolerovaným národním sportem. S transparentností na tom jsme tak, že se těžko někdy dozvíme, v čích hlavách a proč se vylíhl nápad poslat do prezidentské volby penzionovaného vojáka.
O vyznamenáních u nás rozhoduje především vůle jedné viditelné osoby, prezidenta, a skupiny jeho blízkých. Prezident má širokou diskreční pravomoc, návrhy parlamentu a vlády jsou nezávazné a kritéria jsou natolik obecná, že do nich prezident může promítnout téměř cokoliv.
Ludvík II.? Ne, Janžurová a Čáslavská. Vyznamenání se posunují od historie k době v paměti
Celý ceremoniál ve Vladislavském sále — s řády, řetězy, hvězdami a slavnostním předáváním — vizuálně i symbolicky navazuje na monarchistickou tradici, v níž panovník z Boží milosti veřejně projektuje svou posvátnou moc.
Zásluhy i mediálně známé tváře
Zároveň je to formát populistický. Vágní kritéria a tlak na veřejnou odezvu vedou k tomu, že se oceňují nejen skutečné zásluhy, ale i mediálně známé tváře, sportovci, baviči nebo jinak populární osobnosti. Jednou ročně se z toho stává divadlo pro veřejnost. Výběr pak slouží i jako signál: „jsem blízko lidem“, „oceňuji to, co rezonuje“.
Bílý lev Čáslavské, Illnerové či Janžurové. Metál dostali i vojáci, Hřebejk nebo Kubera
Petra Pavla je třeba ocenit za to, že jím představená sestava vyznamenaných je jakýmsi mediánem, na kterém se v podstatě shodnou všichni. Počkejme nicméně na příští rok, kdy Pavlovi stratégové začnou zbrojit a polarizovat společnost před startem kampaně na další hradní pětiletku.
Skutečně republikánský přístup by každopádně vypadal jinak: jasná a zveřejněná kritéria, nezávislý hodnotící mechanismus, omezená diskrece hlavy státu a důraz na zásluhy spíš než na ceremonii a popularitu. Současný formát je hybrid — monarchistický v moci a symbolice, populistický v praxi. A právě proto je zpochybnitelný jako celek, ne jen v jednotlivých případech.
