Svatovítské varhany dal národ sobě. Dnešní dluhy odkazujeme dětem a vnukům
Když se 15. června svatovítskou katedrálou poprvé rozezněl zvuk nových varhan, nešlo jen o premiéru mimořádného hudebního nástroje. Uzavřel se příběh, který trval čtrnáct let. Příběh tisíců dárců, stovek organizátorů, řemeslníků, hudebníků a také muže, jehož jméno během slavnosti zaznívalo opakovaně.
Kardinál Dominik Duka se dokončení svého projektu nedožil. Přesto bylo cítit, že mnoho přítomných považuje nové svatovítské varhany za jeho odkaz. Za Dukovy varhany, i když technicky vzato se po svém tvůrci nazývají Grenzingovými. Historická paměť si však často vybírá jiná jména než ta uvedená v katalozích nebo napsaná na nástroji samotném.
Jejich vznik připomněl, že společnost je stále schopna spojit síly pro věc, která nepřinese okamžitý užitek, nezvýší životní úroveň ani nikomu nezajistí politické body. Přibližně 150 milionů korun vybraných ve veřejné sbírce nepředstavuje jen finanční částku. Je to důkaz, že lidé jsou ochotni investovat do něčeho, co přesahuje jejich vlastní život. V české společnosti to není úplně výjimečné, pokaždé bychom si to však měli připomenout a ocenit.
Pavel si prohlédl varhany. Ač jsem nepraktikující křesťan, znějí božsky, uvedl
Zkusme si ale dát identickou sumu do jiného kontextu. Částka, kterou se od jednotlivých dárců podařilo nashromáždit za čtrnáct let a o níž vzletně říkáme, že ji dal „národ sobě“, odpovídá zhruba tomu, o kolik se Česká republika zadluží za čtyři nebo pět hodin. Každý den, ve dne i v noci. A svůj dluh, tedy svůj odkaz dalším generacím, nominálně stále zvyšujeme.
Aby bylo jasno, nejde mi o útok na tu či onu vládu. Dělaly to tak prakticky všechny. Jde o kontrast, který je až znepokojivě výmluvný. Žijeme ve zvláštní realitě, v níž nám přestalo připadat podivné, jak snadno přesouváme své účty do budoucnosti.
Co po sobě zanecháváme
Některé generace převážně budovaly, jiné o to víc válčily a dělaly revoluce. Stačí se podívat do minulého století. Na úrovni rodin, obcí i národů však zpravidla platí, že se jedna generace snaží předat svět té následující v lepším stavu, než ho převzala sama.
Nové svatovítské varhany do této tradice patří. Ať je nazveme jakkoliv, budou zde pravděpodobně ještě dlouho poté, co budou zapomenuti všichni současní politici. Budou hrát při bohoslužbách, koncertech i státních událostech. Budou připomínat, že někdo měl odvahu myslet v horizontu staletí.
Vláda a rozpočet: gumový paragraf pro život na dluh. Nejde přitom jen o veřejné finance
Právě proto je srovnání s veřejným dluhem tak nepříjemné. Dluh je totiž také vzkaz budoucím generacím. Jen je opačného druhu. Také jej přenášíme do budoucnosti a rovněž bude mít dlouhé trvání. Rozdíl spočívá v tom, že zatímco varhany představují dar, dluh představuje účet. Jen na úrocích z českého státního dluhu dnes platíme přibližně 100 miliard korun ročně. Zopakujme si to ještě jednou: 100 miliard korun jen na úrocích.
Není náhodou, že vybudovat něco trvalého vyžaduje roky práce, trpělivost a schopnost odkládat okamžitý prospěch. Zadlužit se je mnohem jednodušší. Přínosy dluhu bývají okamžité a viditelné, zatímco jeho náklady jsou rozloženy do budoucnosti.
Ekonomické zákony mají jednu nepříjemnou vlastnost. Účet totiž nakonec většinou někdo zaplatit musí. Že to může znamenat vyšší daně, nižší veřejné služby, pomalejší hospodářský růst nebo znehodnocení peněz, o tom se mluví podstatně méně než o nových výdajích a nerealistických slibech.
Svatovítské varhany vznikly díky velkorysosti tisíců lidí, kteří byli ochotni přispět na něco, z čeho sami nebudou mít žádný přímý prospěch. Čtrnáct let se tedy shromažďovaly prostředky na dílo, které může přežít celé generace. Stejnou částku si náš stát každodenně půjčí jen mezi snídaní a obědem.