Tam, kde leží Little Big Horn, je indiánská zem…

Píseň pojednávající o neslavném konci generála Custera proslavila u českých táborových ohňů a jistě i jinde hudební skupina Zelenáči (což byl normalizátory vynucený název kapely Greenhorns, jak se jmenovala do r. 1972 a pak opět po r. 1989). Její text vypráví do značné míry smyšlený příběh.

Avšak než se k tomu dostanu, ještě poznamenám, že anglický název se píše pouze dvouslovně Little Bighorn (doslova „Malý Velkoroh“), neboť jde o přítok bezpřívlastkové řeky Bighorn, jejíž jméno je víceméně věrným překladem slova Ísaxpúatahčíášisí ( „Velká řeka velkorohých ovcí“), jímž ji nazvali Indiáni z kmene Havranů podle okolo se volně pasoucích stád divokých velkorohých ovcí (ovis canadensis).

A teď k tomu reálnému příběhu.

Úplně na začátku je asi vhodné z něj zcela vyloučit Jima Bridgera (1804–1881), což byla sice na americkém Západě známá postava, které však bylo v době bitvy u Little Bighornu na tehdejší dobu a poměry velmi požehnaných 72 let a dávno si již užívala zaslouženého odpočinku. Je sice pravda, že Jim Bridger krajinu okolo Bighornu navštívil. Bylo to ovšem v roce 1859, kdy byl zaměstnán jako stopař a tlumočník vládní průzkumné expedice, zatímco v písni zmiňovaná bitva se odehrála o nějakých 27 let později dne 25. června 1876, tedy dnes přesně před 150 lety.

George Armstrong Custer naopak ústřední postavou příběhu je.

Věneček uvitý z volebních lístků

Narodil se roku 1839 do farmářské rodiny, jejíž početnost – malý George měl čtyři vlastní a tři nevlastní sourozence z prvního manželství otce – způsobila, že dětství prožil v poměrně skromných materiálních poměrech. Po běžném základním a středním vzdělání nastoupil v roce 1857 jako kadet do West Pointu. Když roku 1861 vypukla americká občanská válka, bylo pětileté studium zkráceno na čtyři roky, a Custer tak byl slavnostně vyřazen v létě 1862 v hodnosti podporučíka.

Za zmínku asi stojí, že i za zkrácenou dobu studia stihl nasbírat rekordní počet 726 kázeňských trestů, což v souhře s nevalnou studijní morálkou způsobilo, že byl klasifikován na 34. místě ze 34 absolventů.

Válečné potřeby však na takové drobnosti nebraly ohled, a tak se Custer stal velitelem jízdního oddílu, s nímž si začal získávat pomyslné ostruhy: hned v první bitvě u Bull Runu, tedy v první skutečně významné bitvě války, úspěšně vyvedl svůj jízdní oddíl ze všech nebezpečí, která nebyla zanedbatelná – Unie v ní byla poražena a její armáda z ní dezorganizovaně utíkala.

O dnešním datu v dějinách vztahů Ukrajiny a Ruska

Nedlouho potom se stal adjutantem generála George McClellana, který rozpoznal jeho schopnosti jako důstojníka jízdy, a neváhal jej proto přeřadit do velících funkcí. Svým agresivním stylem vedení boje a schopností v něm rychle reagovat vynikl zejména při taženích v Marylandu a Virginii, a tak jeho armádní hvězda prudce stoupala, až v pouhých 23 letech dosáhl generálské hodnosti – byl jmenován brigádním generálem (brigadier general) dobrovolnických sborů.

Jen několik dnů poté se zúčastnil bitvy u Gettysburgu, nejkrvavějšího boje celé války, a také střetnutí, které bylo – po předchozí v poli nerozhodné, ve svých důsledcích však pro Sever pozitivní bitvě u Antietamu – finálním bodem obratu. Unie v něm zvítězila a převzala až do konce konfliktu iniciativu na bojišti.

Custerova brigáda o 2 700 kavaleristech se o takový výsledek výrazně přičinila: na jižním křídle čelila více než dvakrát početnější konfederační jízdě – a dokázala ji zahnat na ústup. Po řadě dalších úspěchů se Custer dokonce zúčastnil i finální kapitulace konfederačního generále Lee před unijním generálem Grantem u Appomattoxu v dubnu 1865.

V listopadu téhož roku byly dobrovolnické sbory rozpuštěny a Custer byl převeden do pravidelné armády v hodnosti podplukovníka (lieutenant colonel). Mezitím ovšem ještě sloužil v rámci „okupačních sil“ na poraženém Jihu, kde se stal mezi svými dobrovolníky, kteří již žádali ukončení svého vojenského angažmá a odchod domů, značně nepopulární tím, že stále vyžadoval tvrdou vojenskou disciplínu. Ač ji navíc sám dodržoval jen dosti nevalně (největší skandál způsobil tím, že uloupil vysoce ceněného dostihového koně a odmítl ho jižanskému majiteli vrátit přesto, že mu k tomu generál Grant vydal přímý rozkaz – situace se poté vyřešila nečekaným a náhlým úhynem zvířete).

Jeho následná služba v armádě jej zavedla do válek s Indiány, v nichž se jeho dříve oceňovaná odvaha působením vzrůstajícího ega pomalu přeměnila v nezodpovědné hazardérství – a také se ukázalo, že se v boji proti Indiánům nerozpakoval zabíjet i civilisty: nejznámější je asi washitský masakr, během něhož přepadl zimní tábor spřáteleného a mírumilovného náčelníka Šajenů Černého Kotlíka (angl. „Black Kettle“), který proti armádě nikdy nebojoval, naopak opakovaně jednal s americkou vládou o míru a pečlivě dodržoval všechny dohody. Custerovi muži zde zabili nejen tohoto náčelníka, ale pobili i celý tábor včetně více než 100 žen a dětí.

Custer pak figuroval i v několika dalších podobných akcích. Za to si u Indiánů vysloužil kromě nenávisti i přídomek Vrah žen a dětí – a za svou schopnost vydržet v sedle dlouhou řadu dní pak i přezdívku, jež anglicky zní Hard Ass a kterou přeložím krotce jako „Tvrdý zadek“.

O trubcích, vzduchoplavbě a jedné podivnosti němčiny

Bitva u Little Bighornu, do níž se hnal – stále v hodnosti podplukovníka, nikoliv generála – v čele svého oddílu bez taktické rozvahy, tak dala Šajenům, Lakotům a Arapahům příležitost pomstít všechny krutosti a příkoří, které jim Custer způsobil (a ani zde neodpovídají slova písně plně realitě: Lakotové, na jejichž území se bitva odehrála, patřili do siouxského kmenového svazu, Šajenové a Arapahové však nikoliv).

Je však pravda, že v hodnocení této bitvy se často přehání Custerova samolibá nerozvážnost, zatímco by se měly spíše ocenit vojenské schopnosti náčelníků Bláznivého koně ( „Crazy Horse“) a Sedícího Býka („Sitting Bull“) – a také důkladná příprava. Indiáni měli v bitvě převahu nejen co do počtu bojujících (647 mužů Custerovy jízdy proti cca 2 000 indiánských bojovníků), ale také ve zbraních.

Kromě tradičních kopí a luků se šípy byli bohatě vyzbrojeni i opakovacími puškami různých typů od slavné „winchesterovky“ až po Henryho („Old Shatterhandovu“) opakovačku, zatímco Custerovi jezdci měli standardní armádní jednoranné karabiny Springfield a revolvery Colt – a to jim ještě Custer přikázal nechat v táboře šavle, „aby nepřekážely“.