Ten, který se prostřílel. Ani po jeho smrti nebude k Josefu Mašínovi ml. jasný vztah
Někteří lidé mají v oblibě indiánská jména. V paměti je filmový poručík Dunbar zvaný „Ten, který tančí s vlky“. Kdyby měl dostat indiánské jméno Josef Mašín mladší, včera zesnulý poslední syn legendárního plk. Mašína, mohlo by znít „Ten, který se prostřílel na Západ“.
Toto sousloví se až nadužívá. Včera ho ve zprávě o Mašínově skonu užila i organizace Paměť národa. Ale zároveň ilustruje převažující jednosměrné pohledy na Mašínovu osobnost i život. Přesněji řečeno na pestré životy rodu Mašínů. Na životy dokládající zásadní historické zlomy 20. století.
Veřejnost vnímá Josefa Mašína ml. vyhroceně a jako „kontroverzního“, jak se často říká. Buď jako ukázkového hrdinu – syna protinacistického odbojáře i toho, kdo se pak sám postavil totalitě se zbraní v ruce. Nebo jako zločince – toho, kdo v protikomunistickém odboji proléval krev, i když to nebylo vynucené či nezbytné.
Vážíte si činů Josefa Mašína mladšího?
Označení „ti, kteří se prostříleli na Západ“ pak působí neutrálně. Označuje odbojovou skupinu Josefa a Ctirada Mašínových, Milana Paumera a zpočátku i dalších, kteří se v říjnu 1953 probili přes území komunistického Německa (Německé demokratické republiky) do Západního Berlína a odtamtud se dostali do USA. A proti tomu je těžké něco zásadního namítat.
Jistě to byl úspěšný podnik v rámci studené války a tehdejšího odboje. Zmíněná trojice unikla jedné z největších pátracích akcí té doby. Ale veškeré uznání za to leckomu zakrývá fakt, že význam bratrů Mašínů a protikomunistického odboje jako takového by měl spočívat v něčem širším než jen v tom, že se dokázali prostřílet na Západ.
Samotný útěk stačit nemusí
Josef Mašín ml. se narodil 8. března 1932 v Praze. To znamená, že v útlém dětství ještě zažil Masarykovu republiku a svého otce jako podplukovníka armády. Za nacistické okupace ho zažil i jako odbojáře, když po nocích rodinu tajně navštěvoval. (A když ji gestapo sledovalo, aby ho mohlo při takové návštěvě přistihnout.) Toto zažily všechny tři děti – Ctirad, Josef a Zdena mladší. I zprávu o tom, že jejich otec byl za druhé heydrichiády popraven.
I tím v sobě Josef ml. pěstoval odbojný duch, rodu Mašínů vlastní. Po únoru 1948, když se moci chopili komunisté, založili Ctirad a Josef spolu s dalšími odbojovou skupinu. Ve víře, že svět spěje k ozbrojenému střetnutí, sháněli zbraně. A to i způsobem, který jim pak udělil cejch v lepším případě „kontroverzní“, v horším případě „vrazi“.
Třeba když v září 1951 přepadli stanici Sboru národní bezpečnosti v Chlumci nad Cidlinou a zabili policistu (ozbrojeného). Nebo když v srpnu 1952 u Čáslavi přepadli a zabili pokladníka továrny (též ozbrojeného). Tyto akce daly Josefovi i Ctiradovi cejch, kterého se tady už nikdy nezbavili. A po pravdě řečeno se ho ani zbavit nechtěli. Své jednání považovali až do smrti za logické v rámci odboje proti totalitě.
Odešel poslední z trojice, která se prostřílela na Západ. Ve věku 94 let zemřel v americké Santa Barbaře Josef Mašín, účastník protikomunistického odboje. Informaci o jeho úmrtí přinesl zdroj blízký rodině. Už jako dvanáctiletý chlapec se Josef Mašín spolu se svým o dva roky starším bratrem Radkem zapojil do sabotáží proti nacistům. Na jaře 1944 se na nádraží v Poděbradech vloupali do vojenského nákladního vlaku převážejícího německé stíhačky na frontu a jednu po druhé je po...škozovali. „Když tam jezdily německé vlakové transporty a vozily na frontu zbraně a letadla, tak jsme do toho mlátili sekyrkami a ničili jsme, co jsme mohli. Viděli jsme to jako pomoc spojencům,“ vzpomínal Josef Mašín na Paměti národa.
Společenská většina u nás to ale vnímá jinak. Nejen odmítá schvalovat krveprolití (policista a pokladník) v době, kdy nebyla válka. Ani nejásá ze samotného „prostřílení se na Západ“. Ne že by byl útěk na Západ, i ozbrojený, plošně odmítán. Ale jako by lidé očekávali, že samotný útěk nestačí. Že po onom „prostříleli se“ mělo přijít něco dalšího.
Když slavná útěková dvojice Vrba a Wetzler dokázala v dubnu 1944 utéci z vyhlazovacího lágru v Osvětimi, ten útěk byl sám o sobě úctyhodný a výjimečný, ale jim se podařilo více. Dostat se do Žiliny, sepsat zprávu o nacistickém průmyslovém vyhlazování Židů a postarat se o to, aby byla dopravena ke Spojencům. Něco alespoň vzdáleně podobného u bratrů Mašínů schází, i proto přetrvává „kontroverzní“ cejch.
Ti, kteří obdivují drsné chlapy
Letos tato generace rodu Mašínů definitivně odešla. V červnu zemřela Zdena ml., teď Josef ml. (Ctirad zemřel v USA již v roce 2011). Rozdíly mezi nimi leccos ilustrují. Už tím, že Zdena zůstala celý život v Česku. A pak tím, že našla svůj vztah k polistopadovému českému establishmentu, kdežto Josef i Ctirad mu vyčítali slabý postoj vůči komunistům a Česko od roku 1953 nikdy nenavštívili.
To hlavní se ale odehrálo před třemi lety. Když Zdena Mašínová ml. převzala od prezidenta Pavla Řád TGM, byl to přelom. Bylo to poprvé, kdy někdo z rodu Mašínů osobně převzal ocenění od státu. A ještě toto. Slyšíte-li někoho vysloveně hanobit prezidenta Pavla, můžete odpovědět jasně: když byl dobrý pro Zdenu Mašínovou, může být dobrý i pro vás.
Zemřel Josef Mašín. Odešel poslední člen legendární odbojové skupiny
I oba bratři byli oceňováni, ale spíše soukromě. Dostali cenu od kanadských krajanů (2005), plaketu od premiéra Topolánka (2008), pamětní list Senátu (2010) či vojenské Vyznamenání Zlaté lípy (2011). To předal Josefovi na pohřbu Ctirada ministr obrany Alexandr Vondra.
Toto dělení má logiku. Josefa (i Ctirada) oceňovali lidé z branže výkonné či bezpečnostní. Ale společenská většina pro státní řád u nás není. Ostatně na tom se shodli tak různí prezidenti jako Havel, Klaus, Zeman a Pavel.
Po smrti Josefa Mašína ml. lze říci. „Ten, který se prostřílel na Západ“ může dostat osobní ocenění od někoho, kdo fandí vojenské zdatnosti. Ale má-li někoho z Mašínů vyznamenat stát, nabízejí se osobnosti typu Zdeny mladší.