Ty s tím mlátíš, jako kdyby tě píchla včela! Bratři Krejčí i o svých vodáckých začátcích

Vešel do místnosti za doprovodu známé písničky We Are The Champions od kapely Queen. Sál dlouho tleskal, oči se mu začaly lesknout. „Moc vám všem díky, že jste přišli. Obrovsky si toho vážím,“ podotkl. Takové přivítání od svých kamarádů a nejbližších zažil mistr světa ve vodním slalomu z Oklahomy v USA, čtyřiadvacetiletý Jakub Krejčí.

Českobudějovický rodák a odchovanec od vodáckého kanálu Lídy Polesné se společně se čtrnáctiletým bratrem Matějem, který jde v Jakubových stopách, rozpovídali po lehlé projížďce na vodě.

Jaké byly vaše první pocity, když jste projel cílem finálové jízdy na mistrovství světa?
Hrozná radost. Protože když člověk projíždí cílovou fotobuňkou, kde pak následně vidí svůj čas, tak tam je buď zelené, nebo červené číslo. Když je to zelená barva, tak je to většinou dobrá zpráva, protože to znamená, že průběžně vede. Proto jsem měl velkou radost. Také jsem věděl, že to bylo čisté. Komisaři jízdu sice zkoumali, ale byl jsem si fakt jistý, že tam žádný kontakt s bránou nebyl.

A jak jste prožíval závod vy, Matěji?
Díval jsem se u babičky na televizi, protože rodiče byli v Americe. Všichni jsme se poctivě koukali a na konci jsme i slavili.

Váš otec také závodil na vodě. Takže asi není těžké říct, jak jste se k tomuto sportu dostali.
Jakub: Přesně tak, táta také dřív závodil. Na kanálu jsme vlastně odmala. Já jsem tátu ještě zažil pádlovat, to Matěj už ne. My vodáctví dědíme z generace na generaci, jelikož náš děda byl předseda a zakladatel budějovického oddílu, který vybudoval místní areál, kde teď jsme a který teď nese jméno Lídy Polesné.

Vodní slalomář Jakub Krejčí slaví v Českých Budějovicích svou zlatou medaili z MS.

A vy, Matěji, jste to měl jako brácha, nebo jste mohl zkusit hokej či fotbal?
Měl jsem to jako brácha. I když jako malý jsem zkusil fotbal. Dorazil jsem na první trénink a byl to zároveň i poslední. Vůbec mě to nechytlo. A upřímně ani nevím, čím mě chytla voda. Měl jsem to asi v sobě, držel jsem pádlo už v kočárku. (směje se)
Jakub: To zase trošku přeháníš, ale Matěj tady byl se mnou každý den. Nejdříve ho bavilo hodně rybaření, ale postupem času si do rukou bral víc pádlo než prut. A tak začal také pádlovat a jezdit s námi.

Je mezi vámi větší věkový rozdíl, hecujete se ve vodě mezi sebou? Je mezi vámi ta správná sourozenecká rivalita?
Jakub: Protože Mates se dal na kanoi a já jezdím na kajaku, tak mezi námi žádné takové spory nevznikají. (směje se) Brácha věděl, že kdyby se dal na kajak, tak by neměl šanci se prosadit. Nebo by ji měl strašně malou. Ale teď mě přemluvil, ať s ním vyrazím na singlkanoi, takže doufám, že mi něco předvede.

Slalomáři vládli v Oklahomě. Euforii ale brzdí krutá nominační pravidla na OH

Matěji, vy jste nedávno přivezl medaili pro Jihočeský kraj z Olympiády dětí a mládeže. Určitě máte v bratrovi velký vzor. Budete ho chtít dohnat, ne?
No, medailovým vzorem pro mě je určitě. A stejně jako brácha bych chtěl jednou vyhrát olympiádu. Ale na kanoi, ne s kajakem.

Jaké jsou hlavní rozdíly mezi kajakem a kanoí?
Jakub: V kajaku sedíte, pádlo má dva listy a zabírá se na obou stranách lodě. Naopak kanoisté v lodi klečí a mají jenom jeden list a pádlují na jedné straně. Jejich loď je více točivá, těžiště je přímo pod člověkem a ta špička i kus zadní části je úplně volná, je tam jenom vzduch. Na druhou stranu, my vepředu v kajaku máme nohy, takže je vlastně při těch manévrech musíme tahat s sebou.

Pojďme k olympiádě, která se bude v roce 2028 konat na stejném kanálu, kde jste teď vyhrál mistrovství světa. Dostat se na ni je asi velký sen, že?
Obrovský. Ale je k tomu ještě hodně daleko, i když věřím, že to uteče jak voda. Pořád je můj hlavní cíl se tam vůbec dostat a teď zajet co nejlépe další nominační závod. Těch je celkem devět, včetně toho, který jsme jeli teď v Oklahomě.

V tropech běhal po Praze v mikině, teď je zlatý. Chci se porážet dál, hlásí Krejčí

Matěji, jak prožíváš bratrovy závody? Sleduješ je v televizi, nebo fandíš někdy i na místě?
Myslím, že hodně. I kamarádi už vědí, že mám takhle slavného bráchu. Na některé závody se občas s mamkou a taťkou jedeme podívat, třeba do Oklahomy jsem také měl jet, ale nakonec to nevyšlo.

Kdyby jsi měl, Matěji, nalákat své kamarády, co bys jim řekl? Proč se ti závody na divoké vodě tak zalíbily?
V mém věku už by asi nemělo smysl přetahovat kluky třeba z hokeje nebo fotbalu. Ale mladší děti bych vzal k nám do oddílu, spolu bychom si tady na kanále zaplavali a myslím si, že by je to také začalo bavit.
Jakub: Náš sport člověka také docela otuží a zocelí. Musíme jezdit pochopitelně i v zimě. Není to jen o pohodovém pádlování ve třiceti stupních, ale konkrétně v zimě se toho odtrénuje právě nejvíce. Jak jsme nyní zařazení pod pražskou Duklu a já jsem tedy voják z povolání, tak jsem nedávno absolvoval vojenský výcvik. Musím říci, že to bylo dobré porovnání, protože díky vodáctví jsem měl oproti ostatním trošku posunutý práh pudu sebezáchovy a odolnosti. V lodi je na tréninku fakt zima.

Jsou Budějovice pro začátky ve vodním slalomu ideálním místem?
Matěj: Určitě ano. Líbí se mi tu moc, vždyť jsem tu doma. Ale jednou bych se také rád dostal do Dukly jako brácha.

Pamatujete si ještě vůbec na svůj první kontakt s lodí, na vaše začátky?
Matěj: Půjčil jsem si loď a pádlo, to mi bylo tak asi šest. Jak jsem to ale neuměl, tak jsem si pořád to pádlo přehazoval z jedné ruky do druhé. A zrovna okolo jel (předseda oddílu) Kuba Prüher a volal na mě: Ty s tím mlátíš, jako kdyby tě píchla včela. (směje se)

Když pominu účast na olympijských hrách, jaká je, Jakube, vaše vize do budoucna?
Chtěl bych našemu sportu vrátit to, co mi za ta léta dal. Třeba budu jako vodní slalomář hodně vidět a díky tomu se k našemu sportu budou přidávat další lidé a děti. A já bych jim pak mohl předávat své know-how a byl bych jim dobrým vzorem.

Maminka oslavila zlatou medaili Jakuba úpalem

Z nezvykle modré vody, která měla 32 stupňů Celsia, vylovil před pár dny jihočeský kajakář Jakub Krejčí zlatou medaili. Jeho životní jízdu na místě viděli i pyšní rodiče Petra a Karel.

„Potom, co Kubík vyhrál, k nám chodili místní lidé, objímali nás, ohromně to s námi prožívali. To bylo krásné,“ vzpomíná na americkou jízdu maminka čerstvého světového šampiona. „Bylo to celé hodně nervózní. Věděla jsem, že Kuba na finále má, a to, že vyhrál, bylo skvělé. Já to oslavila úpalem,“ směje se.

K divoké vodě a závodům v peřejích mezi brankami má blízko i její druhorozený syn Matěj. I z toho je Petra Krejčová nadšená. „Jsme moc rádi, že oba kluci dělají vodu, dělají ji dobře a hrozně je to baví,“ dokresluje.

Krejčová v roce 2015 vyhrála ve své kategorii jeden z nejtěžších triatlonů na světě – Ironman na Havaji. Dokázala to poté, co ji lékaři po hodně škaredém pádu z kola při triatlonu v Holubově pod Kletí varovali, že by mohla ochrnout.

Sport má v krvi a její dva synové to mají stejně. Starší teď rodičům svým vítězstvím „vrátil“ léta, která s ním trávili u vody. „Je to trošku takové zadostiučinění, ale my to u nás doma máme malinko obráceně. Já jsem občas taková mamka, která klukům říká, že by si také měli odpočinout. Ale oni moc nechtějí, i Mates už musí být také každý den na kanále, o víkendu dvakrát. Chce jezdit na závody a tak dále. Já je spíš brzdím,“ přemítá Krejčová s úsměvem.

Zároveň ale doufá, že úspěchy obou šikovných a talentovaných synů bude moci oslavovat ještě hodně dlouho.