Čtyři vládní poplatkové prohry. Proč veřejnoprávní média zvítězila na celé čáře?

Když minulý víkend v sobotu nad ránem vláda ve Sněmovně v prvním čtení protlačila návrh zákona o financování veřejnoprávních médií, mnozí to označili za vítězství nad opozicí. Svatá ty prostoto... Není totiž větší iluze, není tragičtějšího omylu!

Vládní koalice sice po všech bizarních dramatech představitelných v české Poslanecké sněmovně zrušení koncesionářských poplatků v prvním čtení prosadila, stejně ale prohrála. A to hned několikrát.

Prohra první

Už následné prohlášení Andreje Babiše, že „financování obou médií bude garantováno přímo zákonem jako mandatorní výdaj, indexován a navázán na inflaci“, je důkazem koaliční prohry a vítězstvím těch, kdo byli ochotni pod záminkou obhajoby „svobody slova“ a „nezávislosti veřejnoprávních médií“ – ač od začátku nešlo o nic jiného než o zachování stávajících prebend – rozpoutat málem revoluci.

Premiérův slib je mnohem více, než v co všechny veřejnoprávní stávkové výbory a zástupy angažovaných umělců mohly doufat.

Demonstrování veřejnoprávním médiím škodí. I kdyby byl Babiš poražen na hlavu, nepomůže to

Babiš veřejnoprávním médiím neslíbil jen garanci příjmů, on svůj slib doplnil i o ujištění, že „nebudeme zasahovat do redakční práce ČT a ČRo a jejich personálních záležitostí“. Jako by něco podobného bylo vůbec myslitelné, natož proveditelné! Že však právě na tyto obavy „veřejnoprávní“ předáci dlouhodobě hráli, když tvrdili, že převedení financování na státní rozpočet vyústí v posílení politického ovlivňování vysílání a omezení svobody projevu, bylo pouze jejich obratným manipulováním veřejným míněním.

Prohra druhá

Vítězem není vláda, vítězi jsou veřejnoprávní média a jejich prominenti. Příjmy budou mít garantované státním rozpočtem bez ohledu na aktuální vládní sestavu a nikdo jim do toho nebude „kecat“.

Vítězi jsou opět ti (a jejich následovníci), kteří tu v roce 2000 rozpoutali tzv. televizní krizi. Tehdy došlo k nastolení stavu, ve kterém si „umělci“ televizi ukradli s tvrzením, že patří všem – čímž ovšem mysleli, že patří jim. A ona se od té doby opravdu stala „jejich“. Stále stejní komentátoři, moderátoři, herci, scenáristé a režiséři. Peníze koncesionářů plynuly po léta ke stejným lidem. A ani dnes oni i jejich nástupci nemusí mít strach. Určování poměrů uvnitř obou veřejnoprávních médií zůstane v rukách týchž či velmi podobných lidí.

Prohra třetí

Prohra vlády je ale nejen faktická, je i politická. Ne kvůli tomu, co se dělo ve Sněmovně, ale protože se opozičně-mediálním silám společně podařilo problém financování veřejnoprávních médií dostatečně „nafouknout“ a vytlačit ho tak z politického prostředí parlamentu na náměstí. Tam se jich hbitě a připraveně ujaly – pro podobné účely zřízené – Miliony chvilek pro demokracii.

Bitva o poplatky? Nedělejte ze způsobu placení televize a rozhlasu boj o demokracii

Zde je nutné se zastavit. Veřejnoprávní média i opoziční politikové tvrdí, že vládním návrhem zákona byla ohrožena česká demokracie. Je to účelová hloupost. Soudný divák ČT i posluchač ČRo ví, že to poslední, čeho se moderátoři a zaměstnanci těchto médií bojí, je omezení jejich svobody slova. Jsou zvyklí vnucovat nám, kteří je platíme, co oni sami chtějí, a celou dobu vědí, že tak tomu bude i nadále.

Otázka ohrožení demokracie stojí jinak: není naopak jejím ohrožením aktuální stav, kdy se další manipulace s veřejným míněním ujaly nepolitické subjekty jako produkt jakési „uvědomělejší“ občanské společnosti? Lidé nikým nevolení, nikým nekontrolovaní a nekontrolovatelní? Seskupení s nejasným způsobem financování, ale vždy ochotná rozkymácet stabilitu v zemi? Co je cílem lidí, o nichž nikdo nic neví, ale kteří při každé vhodné příležitosti svolávají na náměstí demonstrace tu proti Babišovi, tu na podporu Pavla a vyhrožují „velkou Letnou“? Proč soustavně vytvářejí revoluční náladu?

Otevření dveří pro návrat nevolených, ale politicky motivovaných subjektů, aby společně hecovaly nespokojence na náměstích, je prostě vládní prohrou.

Prohra čtvrtá

Vláda prohrála i v tom, že nedokázala dost obezřetně odhadnout výbušnost sporu i bezohlednost veřejnoprávních médií, s níž byly připraveny spor zneužít k vyprovokování protivládních nálad a antibabišovského kraválu. Vláda působila dojmem, že to nějak zvládne, že vše sice asi úplně hladce neprojde, ale uspokojená vlastní sněmovní většinou se nenamáhala uzpůsobit svoji strategii a taktiku vážnosti problému.

I proto program Antibabiš dostal dávku toužebně očekávané infuze a těm, kteří loni prohráli parlamentní volby a s jejich výsledky nejsou ochotni se nikdy smířit, byla nabídnuta (a médii vybičována) příležitost, aby si vylili svůj protivládní vztek a žluč.

Zbytečná chyba vlády a lži o zestátnění ČT. O všeobecné hysterii kolem zrušení poplatků

Poplatky znovu obnažily pukliny ve společnosti. Nepřiměřeně, nevhodně a svévolně to demonstroval moderátor (údajně) zcela apolitického pořadu ČT StarDance Marek Eben, když za nadšeného potlesku těch správně do obecenstva vybraných prohlásil, že „dobro nakonec zvítězí a ty zlé si odnese čert“. Kdo je v ČT „dobro“ a kdo „zlo“, pochopitelně určuje sama ČT. Tahle atmosféra tam úspěšně přetrvává už od krize z roku 2000. A v první řadě hostů spokojeně tleskal tomuto politickému prohlášení (ano, nazvěme slova moderátorů takto jasně) i předseda Ústavního soudu Josef Baxa.

Závěr? Veřejnoprávní média vyhrála na celé čáře. Pokud si vláda a její poslanci myslí, že v sobotu ráno ve 4.36 „to všechno vyhráli“, já se obávám, že se moc a moc mýlí.

Institut Václava Klause, bývalý europoslanec ODS