Uklízení je ztráta času aneb Stulit se na Barbořinu pohovku a zůstat tam už navždycky

S Barborou jsem se setkala jen jednou, někdy v půlce devadesátek, ale utkvěla mi v paměti tak hluboko, že si na ni vzpomenu každou chvíli. Byla… no ano, moudrá.

Seznámila nás společná kámoška Anna. Jednou mi oznámila, že jdeme na návštěvu, načež jsme vtrhly do Barbořina domu. Myslím, že ji to uvedlo do rozpaků, ale když už jsme tam byly, pozvala nás dál. Neviděly se s Annou spoustu let, ale Anna už byla taková: jakmile jste se s ní jednou sčuchli, byli jste „její“, směli jste za ní chodit neohlášení a zrovna tak ona k vám.

Barboře bylo hodně přes šedesát, vypadala příšerně, ale voněla krásně. Používala úžasný parfém – s medovou, ale ne přeslazenou vůní a navíc čímsi, co vás vybízelo vydat se do dálek, ale zároveň se stulit na Barbořinu pohovku a zůstat tam už navždycky.

Co si počít s mrtvým haj*lem aneb Smrt podnájemníka v londýnském bytě 2

Anebo za to mohla Barbořina osobnost. Zdálo se, že je ten nejspokojenější člověk na světě – měla ráda sebe i všechny ostatní. Neměla snadný život: manžela si nevybrala dobře. Když nejvíc potřebovala, aby zůstal s ní a těžce nemocným dítětem, vypařil se. Ale to už je dávno, říkala Barbora, a ona mu odpustila, už když se to stalo. Nemá přece cenu pěstovat v sobě nenávist. A i když je to obehraná písnička ze svépomocných knih, málo platné: naše nenávist vůči komukoli ubližuje nám, ne těm, které nenávidíme.

Na stará kolena, jak říkala, měla Barbora štěstí: v restitucích, které proběhly pár let předtím, získala prvorepublikovou vilu v jedné z nejprestižnějších pražských čtvrtí, i s rozlehlou zahradou, ve které jako zázrakem zůstala spousta nádherných vzrostlých stromů.

Vila byla v dezolátním stavu, a tak ji Barbora – to ještě nebyla nemocná – částečně zprovoznila. Ale jen částečně. Plyn a elektřina fungovaly, voda tekla, a dokonce se dala ohřát v bojleru. Barboře v pohodě stačily dvě místnosti v přízemí, v patře zůstal předválečný binec doplněný bincem, který se tam nějak dostal během dalších let.

Jasně, že si slibovala, že časem dá celý barák do pořádku, už proto, aby měla kde ubytovat návštěvy, ale nepospíchala s tím. Dělala by to kvůli vile, kvůli sobě ne, ona byla spokojená ve dvou místnostech.

Jak smrt podnájemníka v londýnském bytě dostala jednoho Jamajčana do prekérní situace

A potom přišla diagnóza. Možná příznaky nemoci zanedbala. Možná si doktor, když mu už před časem vykládala o drobných potížích, pomyslel, že je Barbora zas jen další hysterická ženská v přechodu. Každopádně jí v okamžiku, kdy se na nemoc přišlo, doktoři nedávali velkou naději. Poctivě prošla chemoterapií, která ji málem zabila, a pak se smířila s tím, že na tomhle světě už dlouho nepobude. Prý na tom nebylo nic těžkého. Nezlobila se na osud a nelitovala se. Vzala to tak, jak to bylo.

Jen od té doby neuklízela. Fungovala tu s jedním talířkem, jedním hrnkem a jednou pánvičkou. Ani pokoje, které teď obývala, nebyly zrovna čisté. „Uklízení je ztráta času,“ vysvětlila nám Barbora. „A mně už mnoho času nezbývá.“