Rychlejší povolování potřebujeme, o tom není sporu. Stejně důležitá je ale otázka, která v debatě skoro zaniká: jaká města a jakou krajinu nám nová pravidla dovolí vytvořit.
V debatě o novele stavebního zákona se mluví hlavně o rychlosti. Je to pochopitelné, povolování u nás trvá neúnosně dlouho a každý měsíc, natož rok navíc značně navyšuje náklady projektu. Jako architekta mě ale ještě víc zajímá otázka, která v té debatě skoro zaniká, totiž jaká města a jakou krajinu nám nová pravidla dovolí realizovat. Rekodifikaci stavebního práva si všichni přejeme mnoho let. Nejen kvůli rychlosti a složitosti samotné, ale proto, že současný systém kvalitě prostředí spíš překáží, než aby jí pomáhal.
Mělo by se podle vás zrychlit stavební řízení?
Co na novele vítám nejvíc, je návrat plánování do rukou obcí a měst, které budou nově samy pořizovat své územní plány v samostatné působnosti, tedy reálně rozhodovat o tom, co a jak se na jejich území bude stavět. O této základní podmínce pro rozvoj území sídel a krajiny mluvím od počátku rekodifikačních snah, ovšem až dosud marně. Nikdo přece nezná dané území lépe než ten, kdo v něm žije a spravuje ho.
Krajská města navíc budou moci tvořit vlastní stavební předpisy, jak to dnes umí Praha, Brno a Ostrava, a reagovat tak na svá specifika – ať už jde o historické jádro nebo odlišný charakter a strukturu zástavby. Až tolik diskutovaná a nešťastně nastartovaná novela v komplexním pozměňovacím návrhu výslovně mluví o kvalitě veřejných prostranství jako o součásti rozvoje území. O krásném městě krátkých vzdáleností, o 15minutovém městě, ochraně volné krajiny a výstavbě uvnitř sídel. To je z mého pohledu možná nejdůležitější téma celé novely.
Cesta k vyšší kvalitě prostředí
Pravomoc plánovat má cenu jen tehdy, když cesta vede k lepší kvalitě prostředí, nejen k vyšší rychlosti. Rychlejší povolování, které vyprodukuje horší místa, je špatný výsledek. Smysl té změny vidím v tom, že důležité otázky o podobě území si rozmyslíme předem a vědomě v dobrém územním plánu, místo abychom je řešili případ od případu. To bude fungovat jen tehdy, když města novou pravomoc využijí s ambicí. Tedy s kvalitními plány, architektonickými soutěžemi a s péčí o veřejný prostor, ne jako zkratku, jak něco rychle protlačit.
Rychleji stavět a uklidit po Pirátech. Co je třeba změnit, aby se začalo v Česku znovu budovat?
Samozřejmě chybí další krok, a to je rekodifikace územního plánování, která přinese tolik potřebné rozlišení celkového koncepčního plánu sídla a podrobnější, již více závaznou hladinu čtvrti, lokality, transformačního území… a ve vazbě na daňové zákony, které budou stimulovat k zástavbě stavebních parcel, ne mnoholeté spekulaci s nimi.
U památek sdílím cíl posunout se od pasivní konzervace k živému využití. Památka, která slouží současnému životu, je chráněná lépe než ta, kterou jen držíme pod skleněným poklopem. Princip přiměřenosti, tedy vážit ochranu hodnot s ostatními zájmy, považuji za správný. Zároveň se shoduji s mnoha kolegy na nutnosti ochrany širšího kontextu památek, sledování vedut – panoramat a dálkových pohledů, které tvoří součást hodnot, o které v zájmu zjednodušení nesmíme přijít. Jakými nástroji ji zajistíme, je k diskusi a je dobře, že se tato diskuse vede. Tohle je oblast, kde se vyplatí měřit dvakrát.
Města se staví v horizontu generací, ne volebních období. Pokud reforma opravdu dá samosprávám nástroje i odpovědnost plánovat s tímhle horizontem v hlavě – a pokud přitom neobětujeme kvalitu ve jménu rychlosti – může to být nejlepší příležitost za dlouhou dobu, jak začít stavět lépe, nejen rychleji. V tom vidím skutečný test téhle reformy.
Autor, praktikující architekt, je toho času předsedou České komory architektů
