Když ČTK v pondělí sháněla reakce k tématu „obnovení pravidelných schůzek prezidenta a premiéra“, svou poskytl i předseda Poslanecké sněmovny. „Já osobně jsem zvyklý se bavit i s názorovými oponenty,“ napsal Tomio Okamura, „přestože vím, že prezident je normalizační komunista…“
Fakticky vzato má pravdu. Ale uvědomuje si Okamura vůbec, že úplně totéž platí i pro Andreje Babiše? I on se před čtyřiceti lety pohyboval v milieu KSČ, PZO a úřadů, kde se automaticky očekávalo, že požádají-li dotyčného o jisté informace, tak jim je poskytne.
Babiš změnil přístup. Válčí s prezidentem Pavlem, nebo si jen něco zkouší?
Okamura je svérázný, ale určitě ne hloupý člověk a politik. Proto předpokládejme, že výše řečené si uvědomuje. Ale větu „premiér je normalizační komunista“ by nenapsal. Dílem proto, že s Babišem je ve vládní koalici, dílem proto, že cílí na své voliče, pro které je Babiš daleko přitažlivější než Pavel.
Jsou to banálně známé poznatky. Ale cosi na tom nepřestává udivovat ani po dlouhé době. Jak je možné tak snadno nadávat na Petra Pavla (“soudruha Pávka“, normalizačního komunistu) a přitom pomíjet Andreje Babiše (“soudruha Bureše“, normalizačního komunistu). Či obráceně. Nadávat na Babiše a pomíjet Pavla.
Ukážete-li jen na jednoho, je to špatně
Upřímně, je fuk, co si myslí, říká nebo píše Okamura jako člověk. Ale není fuk, co říká či píše vysoký ústavní činitel. Pokud hlásá postoj, že u někoho cejch normalizačního komunisty vadí (sám to aktivně připomíná na osobě prezidenta), kdežto u jiného nevadí (sám to nikdy nahlas nepřipomene na osobě premiéra), je to špatně.
Je to špatně z obou stran. Ze strany těch, kdo nadávají „soudruhu Burešovi“, i těch, kdo nadávají „soudruhu Pávkovi“. A protože ti druzí jsou teď u moci, věnujeme se více jim. A hlavně je to špatně proto, že takový postup prohlubuje rozdělování společnosti, na což si lidé stěžují.
Pavel versus Babiš, státník versus bavič. Máme věřit sebestylizacím z Ankary?
Samozřejmě, že Okamura nelhal. Že Petr Pavel byl normalizačním komunistou, je prostě fakt. Ale stejně tak je fakt, že normalizačním komunistou byl i Andrej Babiš. Kdo z toho srovnání Babiše či Pavla vyčleňuje, deformuje obraz skutečnosti. Společenský příkop víc prohlubuje, než zasypává. Stejně jako ten, kdo si ulevuje „soudruhem Pávkem“, ale „soudruha Bureše“ zcela vynechává.
Když se na to našinec zkusí podívat věcně, musí se divit. Je skoro 37 let po revoluci (převratu, nehodící se škrtněte). A jeden bývalý normalizační komunista vadí, leč druhý nevadí. Je to normální?
Facka pro kancléře, bývalého nacistu
Na společnosti rozdělené příkopem i na jeho prohlubování narážíme všude. V USA, Británii, Francii, Německu, Polsku, Maďarsku, na Slovensku… Ale.
V Polsku či Maďarsku je běžnější, že si navzájem nadávají antikomunisté a bývalí komunisté. Má to svou jasnou logiku. Ale že by se tam hádaly dva tábory fanoušků bývalých komunistů, který z těch dvou chlapíků je „echt komunistou“ a skutečnou hrozbou, o tom se široce neví. Kdežto u nás to opravdu funguje.
V Německu – i když nelze vést přesné paralely se zemí, která zažila nacismus, byla vojensky poražena, okupována a denacifikována – to řešili deset let po válce. Když vznikal bundeswehr a Spolková republika mířila do NATO, kancléř Adenauer byl tázán, budou-li do bundeswehru zařazeni důstojníci s minulostí ve wehrmachtu. „Obávám se, že v NATO by osmnáctileté generály neakceptovali,“ odpověděl prý Adenauer.
Český politický hybrid: když proti sobě stojí premiér a prezident
Podle téže logiky se stal Petr Pavel náčelníkem generálního štábu, pak předsedou Vojenského výboru NATO a nakonec prezidentem. I když hlavou státu byl především zvolen v přímém hlasování občanů.
Větší emoce Německo zažilo v éře kancléře Kiesingera (1966–1969). Kurt Georg Kiesinger byl prvním a posledním kancléřem s cejchem bývalého člena NSDAP, bývalého nacisty. Ne že by měl na rukou krev, „pouze“ působil na ministerstvu zahraničí jako propagandista. Což stačilo k tomu, aby si to v roce 1968 – za společenské a studentské revolty – užil natvrdo. Na kongresu CDU v Západním Berlíně k němu přišla aktivistka Beate Klarsfeldová a se slovy „Nacisto, nacisto!“ mu veřejně dala facku.
Logiku to nemá, ale na voliče to funguje, tak hurá
Ta scéna působila sice emočně, ba jurodivě (kritiku sklidila i na intelektuální levici, a sice ve stylu „máme přece právní stát“), ale měla logiku: mladá žena znající nacismus jen z útlého dětství to dala „sežrat starému náckovi“. Bylo 23 let po válce, nacismus pamatovali skoro všichni a bývalý nacista v nejvyšším voleném úřadu si o protest koledoval.
U nás je teď 37 let – skoro dvě generace – po revoluci, takže společenská barikáda stavěná na normalizačním komunismu působí archaicky a pro leckoho bizarně. Fandit normalizačnímu komunistovi Babišovi a zároveň urážet normalizačního komunistu Pavla (anebo obráceně, to je fuk) přece nemá logiku, že. Ale funguje to na voliče a Okamura to dobře ví.
Pavel a Babiš jako favoriti v prezidentské volbě? Spíš čekáme, zda někoho „vymyslí“ lobbisté
Před 85 lety napsal Jaroslav Foglar své příběhy Rychlých šípů a Vontů ve Stínadlech a v nich nesmrtelnou hlášku, kterou zná už čtvrtá generace: Volíš Losnu, nebo Mažňáka? Až teď jako by ji začínala dohánět hláška nová, nelogická a silně odpudivá: Volíš Pávka, nebo Bureše?
