Na autora sci-fi příběhů se lidé občas obracejí s dotazem, jestli se jim podařilo něco předvídat. Obvykle se vykrucují nebo nehorázně lžou, jako já když tvrdím, že jsem předvídal internet. Stane se, že se někdo někdy obdivuhodně trefí. V tomto smyslu je nejúspěšnější George Orwell se svým 1984. Ten ovšem by sám sebe nikdy neklasifikoval za sci-fi autora.
Ke komunitě ale patřil od raného mládí Ray Bradbury. V románu 451 stupňů Fahrenheita předpověděl likvidaci psané kultury v zájmu veřejného blaha, neboť jakákoli písemná výpověď se nutně nějak někoho bolestně dotkne. Můžeme se přít, v jakém stádiu jsme. Od současných čistek v knihovnách jsme ke spalování knihoven včetně jejich majitelů hodně daleko, ale nakročeno je.
Bradburyho román končí vizí „živých knihoven“: lidé si zapamatují celé texty význačných literárních děl. Bude to tak?
Oříšek k rozlousknutí. Jak charakterizovat tanec kolem pokusu vyrobit zákon o veřejnoprávních médiích
Návrat mluveného slova je zajímavý novodobý jev. Internetová média dnes nabízejí vedle psané také mluvenou verzi článků. Vznikl nový publicistický žánr podcast. Úspěšní podcasteři mají tak početné publikum a tomu odpovídající příjem, že se o tom nám, prostým pisálkům, může jen zdát.
Oblíbené jsou i audioknihy. Nejčastěji to jsou knižní publikace, načtené jedním hercem nebo herečkou. Pokud jste ještě nikdy na žádnou audioknihu nenarazili, můžete to snadno napravit. Překvapí vás, jak sugestivní dovede být herecký projev a co všechno s textem může herec udělat.
Vzniklo cosi, co na světě už v jistém smyslu bylo. V čínské klasické kultuře vzniklo už před tisícovkou let „vyprávění příběhů“ shuoshu. Tradice nezanikla, právě tak přetrvává japonská obdoba tohoto umění, vyprávění heikjoku. Z naší obdoby heikjoku samozřejmě zmizel prvek učení nazpaměť, takže v tomto smyslu se Bradbury nekoná.
Časem se ze mě stal skutečný fanda audioknih. Cesta autem už nemusí být ztráta času, čekání můžete užitečně vyplnit. Všiml jsem si ale jednoho malého zádrhele. Píší se tlusté knihy. Kde jsou ty časy, kdy měla standardní kniha kolem dvou set stran. Dnes je to dvojnásobek, spíš hodně plus.
Stephen King k tomu poznamenává ve své knize O psaní, že když někdo vysolí třicet dolarů za knížku, chce něco pořádného do ruky. To jistě není jediný důvod. Lidi buď nečtou, nebo když čtou, tak si to chtějí užít. Jsou to skuteční knihomolové.
Cosplay v Brně. Scénku sehráli národně vyhranění oponenti landsmanšaftu
Jenže když pak vznikne audiokniha, je šíleně dlouhá. Příklad? Moje poslední věc Sedmá vlna má čtyři sta třicet stran a v audioknize šílených patnáct hodin. Z té představy je mi až nevolno.
Artefakty jsou víc závislé na technologiích, než si uvědomujeme. Kdyby lidi psali rukou, brkem a při svíčkách, sakra by ubylo pětisetstránkových bichlí. Co bude dál? Převáží zájem o print, nebo audio? Donutí audio šlápnout spisovatele na brzdu a budou knihy… do deseti hodin max? Uvidíme. Pardon. Uslyšíme.
