Vyvolá „duch Ankary“ NATO 3.0? Jak to vidí země nepoužívající brýle „Pavel vs. Babiš“

Byl to průšvih, nebo ne? Záleží na optice, s jakou se na summit NATO díváme. Ale průšvih to tak ani tak nebyl. Pro nás už proto, že česká delegace se nerozhádala ani nedostala „kartáč“, jak se leckdo obával. Ale to je dáno i tím, že je Česko v rámci NATO malý hráč.

O to bizarněji působilo mediální pokrytí akce. Jako by k hlavním bodům patřilo složení české delegace. Jako by vše ostatní patřilo až do pozadí. Když se pak čtenář podívá na závěrečnou deklaraci (je krátká, má jen šest bodů), může se divit. Jak to, že mezi těmi body není uznání českého prezidenta, respektive premiéra za šéfa naší delegace?

Jiný pohled, daleko méně sebestředný, skýtá nahlédnutí do médií v Evropě, třeba v Německu. Prostě do informačních zdrojů nevnímajících svět optikou „Pavel vs. Babiš“.

Trump v drsné a milé variantě

Jistě, i zahraniční média byla odkázána na to, co jim o jednání za zavřenými dveřmi prozradili ti, kteří u toho byli. V německém případě kancléř Merz či lidé z jeho týmu. Ale již ve středu informovala i o tom, co říká civilní šéf NATO Mark Rutte a jiní.

Bylo-li něco společným pilířem článků z Ankary, tak otázka, odkud se vzala a k čemu mířila disproporce v jednání Donalda Trumpa. Proč byl ve své oficiální řeči tak tvrdý, nesmlouvaný a útočný, ale poté za zavřenými dveřmi docela milý a přátelský (podle svědectví).

Trumpova politika na hraně. Když síla začíná bezohledně nahrazovat diplomacii

Když oficiálně mluvil o Španělsku, použil výraz „ztracené“. Veřejně vyzval ministra obchodu Bessenta, aby veškerý obchod se Španělskem ukončil. Dále Trump „nebyl spokojený“ s tím, že nezískal kontrolu nad Grónskem, s tím, že mu evropští členové NATO nepomohli ve válce s Íránem, a hlavně s tím, že neumožnili útočit na Írán z amerických základen na svém území.

Takže znovu. Proč poté Trump za zavřenými dveřmi přešel do milého tónu a podle svědectví žádné konkrétní státy nepranýřoval? To se přesně neví. Snad je to tím, že ve veřejné řeči chtěl být drsnější, aby pak vyjednaný úspěch mohl přičíst své síle, drsnosti a „umění dealu“.

Jisté je, že úspěch – a za úspěch se dnes považuje vše, co není přímo průšvih – se dostavil a pro německá média to shrnul kancléř: „Na dnešním zasedání jsem mluvil o duchu Ankary. Budujeme evropské NATO, aby NATO mohlo zůstat transatlantické.“

Trumpova grónská obsese opět rozkládá NATO. Jak dlouho to Aliance vydrží?

Samozřejmě, třeba progresivistický Der Spiegel se kancléři posmíval: Merz vzývá „ducha“ Ankary, ale pak stejně přijde zlovolný duch Washingtonu. Podle vzoru „co je z Washingtonu, je od ďábla“. Ale zásadnější je něco jiného. Jsou to Merzova středeční slova citovaná již výše: „Budujeme evropské NATO, aby NATO mohlo zůstat transatlantické.“

Kde už jsme něco takového slyšeli?

Éra bezplatného cestování už skončila

Slyšeli jsme to před pouhými třemi týdny, když na setkání ministrů obrany NATO do Bruselu dorazil americký ministr války (tak se tituluje) Pete Hegseth.

Mluvilo se tam přímo, bez servítků i veřejnosti. Nebyl tam Trump, který by kolem sebe šířil různé tlaky či emoce. Ale to, co tam pronesl Hegseth, co docela pěkně strukturoval ve své řeči, v zásadě odpovídá tomu, kam chce NATO dostat celá Trumpova Amerika.

Ve stručnosti. Ideálem je to, čemu Hegseth říká NATO 1.0. Tedy Severoatlantická aliance od éry Eisenhowera (1953–1961) až po vítězství ve studené válce. Sám Eisenhower roku 1951, ještě jako vrchní velitel spojeneckých vojsk v Evropě, řekl, že pokud se americké jednotky do deseti let nevrátí domů, pak celý proces ochrany Evropy selže.

Pavel versus Babiš, státník versus bavič. Máme věřit sebestylizacím z Ankary?

Ten proces neselhal, NATO dokonce vyhrálo studenou válku. Ale pak nastala éra NATO 2.0, jak jí říká Hegseth. Charakterizuje ji takto: „Místo tanků, stíhaček a protivzdušné obrany se pozornost soustředila na rovnost pohlaví, změnu klimatu a úspory v obraně… NATO 2.0 bylo érou rozptýlení, deindustrializace a demilitarizace. Érou bezplatného cestování a ztracených roků, ke kterým se už nevrátíme.“

Teď NATO stojí podle Hegsetha před volbou. Promění se v NATO 3.0, do jisté míry podobné tomu z éry Eisenhowera? Bude nezávislejší na USA? Evropštější? Bude s to si víc než dnes zorganizovat a zaplatit obranu Evropy? Pak mu USA strategicky (transatlanticky) pomohou.

Anebo setrvá v dosavadním zaběhnutém stereotypu? Hegseth si v červnu stěžoval, že za války USA s Íránem „příliš mnoho našich spojenců řeklo ne“. Nebo že „některé z největších ekonomik NATO, spojenci, kteří rádi hovoří o mezinárodním řádu založeném na pravidlech, si stále myslí, že pokračuje éra bezplatného cestování“. (Zdá se, že výraz „éra bezplatného cestování“ si Trumpova Amerika oblíbila.)

Je česká vláda pro NATO 3.0?

Teď zpět k Ankaře a Merzovi. Kdyby to Trump v Ankaře řekl tak srozumitelně jako tři týdny před ním Hegseth v Bruselu, kdyby Trump ve své řeči neútočil na Španělsko, ale přesvědčivě vyložil důvody pro transformaci NATO, bylo by to lepší. Ale Trump je Trump, že. Nicméně na mysli měl úplně totéž, co Hegseth.

Summit NATO, rozpočet Evropské unie a žně. Sklidí každý to, co zaseje?

Důležitější ovšem je, co řekl na summitu kancléř Merz: „Na dnešním zasedání jsem mluvil o duchu Ankary. Budujeme evropské NATO, aby NATO mohlo zůstat transatlantické.“ Tím de facto potvrdil, že s modelem NATO 3.0 souhlasí.

Z české strany taková slova nezazněla. Ani se po nich nikdo nepídil. Proč také, když kruciální otázka zněla, zda je v čele naší delegace premiér, nebo prezident. Ale dříve či později na to řada přijde.