Vzpomínky na pravěk s Václavem Klausem aneb Laudatio u příležitosti jeho 85. narozenin

Václava Klause jsem v devadesátých letech znala pouze z médií. Český rozhlas jednou rozverně hlásil, že ženy, zajímající se o politické dění, se dělí na „havlovky“ a „klausovky“. Kdybych si měla vybrat, patřila bych k těm druhým.

Pragmatický, civilní projev Václava Klause mi byl bližší než vzletný, často moralizující projev Václava Havla. Nicméně komplementarita stylu těchto dvou politiků byla pro tu dobu podstatná.

Klaus ekonom

Jak dokládá Klausova publikační činnost, jeho konzistentní osobnost ekonoma se zformovala v šedesátých letech 20. století. Devadesátá léta, v nichž transformoval českou ekonomiku, řada z nás vnímala jako optimistickou, přímo gründerskou éru. Věřili jsme, že můžeme něco udělat pro svou zemi. Neváhali jsme odvést práci navíc. Mohli jsme si myslet a říkat, co jsme chtěli, aniž bychom se obávali, že nás to nějak dostihne. Kvůli ideálům jsme skousli i utažené opasky.

Tehdy jsem pracovala na restitucích uměleckých sbírek Kláštera premonstrátů na Strahově, které byly rozptýleny po likvidaci kláštera v roce 1950. Srovnávala jsem černé svozové knihy se starými strahovskými inventáři a v rozhrkané Avii z různých končin republiky svážela tisíce dohledaných artefaktů. Zatímco premonstráti budovali depozitáře s krásnými regály a objednávali rozsáhlé restaurátorské práce, ručně jsem psala nové inventáře. Do dvou let vznikla trvalá expozice Strahovské obrazárny včetně katalogu.

Prostě Klausův pravěk. Málo byrokracie, žádné granty – doba byla založená na práci jednotlivců a komunit.

Klaus prezident

S Václavem Klausem jsem se posléze setkala v roce 2004, kdy jsem začala pracovat v jeho prezidentské kanceláři. Měla jsem na starosti hradní památkovou péči, s prezidentem jsem se tedy nepotkávala často. Byla jsem ale účastníkem porad týkajících se restaurování a oprav na Pražském hradě a porad o kulturním programu. Od té doby vím, jak je Klaus všestranně vzdělaný a proto opatrný v rozhodování o věcech, které přímo nesouvisí s jeho profesí.

Když Václav Klaus nastoupil do prezidentského úřadu, někteří předpovídali, že se na Pražském hradě bude chovat nekulturně, jako by hrozilo, že tam druhý den otevře McDonaldʼs. Opak byl pravdou – byl to prezident s velkým respektem k historickému prostředí sídla českých králů.

Byl vybaven solidními vědomostmi a pokud přece jen o něčem věděl méně, ke správnému závěru ho vedla jeho intuice. Nápis Starbucks, jenž nedávno ovládl fasádu jednoho objektu v centrální zóně Hradu, přišel až za jiného prezidenta a jeho existenci nelze odbýt jen alibistickou poznámkou, že za to může změna vlastníka budovy.

Klaus a Hrad

Na Pražském hradu Klausovi prostě záleželo. Podporoval všechny renovační práce, a to i v případě, že ve vlastní kanceláři musel naslouchat stavebnímu ruchu. Například když se restaurovala sousedící kaple sv. Kříže a vkládala se tam klimatizace, aby po jednadvaceti letech mohla být do kaple vrácena trvalá expozice Svatovítského pokladu.

Václav Klaus si považoval i péče své manželky Livie o to, aby Pražský hrad v každém zákoutí vypadal upraveně, aby se na co nejvíce míst dostala veřejnost a aby depozitáře hradních sbírek byly v dobrém stavu. Blízká mu byla i ekonomická pragmatičnost paní Livie, která nechtěla utrácet za nový mobiliář a naopak prosazovala restaurování a využívání mobiliáře původního, který k Hradu patří. Stejnou péči věnovala zámku v Lánech, čímž navázala na nedokončenou práci manželky Václava Havla Olgy.

Nejlepší prezident byl Havel, zjistil průzkum. Pavel si pohoršil u voličů vlády

Paní Klausová se také zajímala o urbanistickou úpravu stísněného a provizorně působícího prostoru před severním vstupem do Pražského hradu, tzv. Pacassiho branou. Prostor byl rozšířen a vybaven velkoformátovou dlažbou s pylonem, završeným sochou heraldického lva (1966) od předního českého sochaře Vincence Makovského.

Václav Klaus, narozdíl od Václava Havla, programově odmítal výraznější změny vizuální podoby Pražského hradu a nechtěl být tím, kdo na Pražském hradě zanechá nápadnou stopu. Proto i v případě úpravy prostoru před Pacassiho branou váhal. Nakonec uznal, že stavebně i finančně poměrně náročný zásah Pražskému hradu prospěje esteticky i provozně a 28. října 2009 sochu lva, vztyčenou na nové žulové platformě, slavnostně odhalil.

Kultura na Hradě

Porady u prezidenta byly napínavé. Objevil každou slabinu psaného textu i mluveného slova. Zabodl prst na podtrženou větu a naléhal na autora, aby ji vysvětlil. Každý byl nucen přemýšlet o všem, co vydá napospas prezidentovu úsudku. Vždy jsem se pečlivě připravovala, doplňovala informace, občas zpochybňovala vžité představy. Moje zkušenost proto je, že Václav Klaus neodmítá lidi, kteří vyslovují názory, o nichž nemohou předem vědět, jestli s nimi náhodou nenarazí, a stejně tak neodmítá věcnou diskusi.

Pražský hrad po Klausovi poprvé: vyhlídky, kašny i hřiště

Klaus dbal také na to, aby všechny výstavní síně na Hradě byly naplněny relevantními výstavami. V Jízdárně Pražského hradu proběhly například výstavy Vojtěcha Preissiga, Mikoláše Alše, Emila Filly, Josefa Čapka, Jana Koblasy, Stanislava Kolíbala, Karla Malicha nebo velká výstava biedermeieru. V Císařské konírně byly vystaveny třeba bulharské ikony, poklady z kremelských sbírek, španělské umění či obrazy Hanse von Aachen.

Pravidelně byla vystavována restaurovaná díla z hradních sbírek, v Tereziánském křídle Starého královského paláce se uplatnily fotografie. V létě se vystavovalo i v Belvederu, kde se uskutečnily například výstavy sochařů Miloslava Chlupáče a Ladislava Zívra. K výstavám vycházely odborně zpracované a graficky kvalitní katalogy. V neposlední řadě Klaus vtiskl duši hudebnímu cyklu Jazz na Hradě.

Hrad po Klausovi

Klaus předal svému nástupci Pražský hrad po rozsáhlých opravách, jejichž výčet by byl hodně dlouhý. Restaurátorské práce samozřejmě pokračují stále, ale přátelské prostředí Hradu, nastavené Havlem a Klausem, zaniklo. Pryč jsou časy, kdy se dalo Hradem volně procházet včetně Brány gigantů. Pryč jsou časy, kdy na nádvořích dohlížel na pořádek příslušník Hradní stráže v lakýrkách a v operetní uniformě navržené Theodorem Pištěkem. Dnes se po nádvořích pohybují ozbrojenci v maskáčích, abychom viděli, že jsme v nebezpečí, avšak budeme ochráněni.

Pražský hrad po Klausovi podruhé: zaměřeno na stavby a interiéry

Také vstupy do Hradu, na jejichž estetizaci se za Klause tolik dbalo, budou navždy vizuálně poškozeny přebujelými bezpečnostními zábranami a policejními boudami. I tato zdánlivá drobnost dokládá, že Klausův pravěk, k němuž kromě osobní svobody patřilo i přijetí nezbytné míry rizika, je minulostí.