Od našeho zpravodaje ve Velké Británii -Projdete kolem několika kebabáren a vyhlášené pákistánské restaurace, pak v úhledné zástavbě minete kostel svatého Augustina a rumunský supermarket. Když trochu popoběhnete, zvládnete tu cestu za půl hodiny. Od obřího, devadesátitisícového Wembley k jinému, docela maličkému, ale o to kouzelnějšímu.
To jste tušili, že kousek od možná nejslavnějšího fotbalového stadionu světa kope tým Wembley FC devátou anglickou ligu? Ve stejnojmenné čtvrti, kde mají vlastní sportovní asociaci s kriketovým, hokejovým i šipkařským klubem, se na něj chodí už přes osmdesát let, a pozor: když si pročítáte jeho historii, narazíte na docela zajímavou perličku.
Léto 2012, předkolo FA Cupu proti Longfordu a domácí fanoušci výskají nadšením: v červeném dresu se kromě obvyklých opor prohánějí hvězdy, které byste čekali spíš o pár set metrů dál. I když všem už tenkrát bylo čtyřicet a víc.
Angličan buduje v Česku tým od nuly: kouč z Premier League, nábor přes LinkedIn
Claudio Caniggia, argentinský dlouhovlasý démon a Maradonův nejlepší kamarád z reprezentace. Martin Keown a Ray Parlour, dvojice bývalých anglických reprezentantů z Arsenalu. Taky americký bomber Brian McBride nebo Graeme Le Saux, levý obránce, kterého si možná vybavíte jako oporu Chelsea. Z lavičky všemu šéfoval Terry Venables, někdejší kouč národního týmu, brankáře cepoval dlouholetý reprezentační gólman David Seaman.
Kde se všichni vzali na stadionku Vale Farm, kam se namačkají maximálně dvě tisícovky fanoušků a sedne si jen pár desítek? Tehdejší sponzor poháru, pivovar Budweiser, všechno zaplatil, sehnal velká jména, dokonce o titěrném klubu a jeho cestě natáčel dokument a Venables odvážně vyhlašoval: „Chceme dostat Wembley do Wembley.“
Což by ale znamenalo hrát finále, k čemuž bylo pochopitelně nedozírně daleko. Caniggiův gól pomohl jen k postupu přes první předkolo, dál už to nešlo. Hvězdy zase rychle zmizely, ale šmrnc má tenhle klub dodnes. Navíc na rozdíl od velkého Wembley můžete do jeho království snadno nahlédnout.
„Hej! Co tam děláš?“ podiví se nejdřív chlapík v klubové soupravě, když zmerčí, jak se návštěva snaží pořídit pár fotek a naklání se přes zaseklý turniket. Za chvíli už se usmívá: „Aha, ty jsi z Česka? Jsi tu kvůli zápasu? Proč jsi to neřekl dřív, chlape. Otevřu ti bránu, pojď dál a foť si, co chceš. Já jsem Alfie.“
Wembley kousek od Wembley. Skromné hřiště devítiligového Wembley FC.
Příjmením Bates, mimochodem kapitán týmu a syn místní legendy: Ian Bates odkopal za Wembley přes tisíc zápasů a tenkrát před čtrnácti lety to byl on, kdo s páskou na rukávu velel Caniggiovi a spol. Teď pokračuje jako trenér a pro práci nemá vůbec marné zázemí.
V areálu za pokreslenou zdí najdete prostorné parkoviště, stylovou klubovnu, dokonce i boardroom, jak se v angličtině říká kanceláři vedení. Budweiser už sice finančně nepomáhá, ale něco kápne z prodeje dresů na e-shopu a ze vstupného: lístek na devátou ligu si koupíte za sedm liber.
A zahrát si ve velkém Wembley, jehož ikonický oblouk z malé tribunky za střídačkami krásně vidíte? Proč ne. Vždyť i pod hlavou lva v klubovém znaku najdete optimistické latinské motto.
A posse ad esse.
Od možnosti ke skutečnosti.
