Z mužů jsme udělali problém. Jejich reakci bychom se tedy neměli divit

Ještě před několika lety by otázka „Co vlastně chceme po mužích?“ působila nepatřičně. O ženách, jejich postavení, právech a problémech se mluvilo a mluví hodně. O mužích podstatně méně. A když, tak většinou negativně či sarkasticky.

Analytička Eva Veisová nedávno v rozhovoru pro prestižní DVTV upozornila na zajímavý generační posun. U tzv. generace Z (zahrnuje fyzické osoby narozené přibližně v letech 1997 až 2012) se začínají rozevírat nůžky mezi mladými muži a ženami.

Zatímco mladé ženy jsou častěji liberální, část mladých mužů se obrací ke konzervativnějším hodnotám. A někdy se jim začíná (trochu posměšně) přezdívat „Z boomers“.

Tvor určený k vyhynutí?

Neměli bychom se tomu příliš divit. Starý model mužství byl jednoduchý. Muž měl vydělávat, být silný, postarat se o rodinu. Zabít mamuta nebo aspoň komunistu. A své problémy si pokud možno nechat pro sebe. Dnes už víme, že taková šablona může být pro muže stejně svazující jako jiné stereotypy. To uvědomění je v zásadě dobře.

Jenže jeden problém zůstal. Starý model jsme poměrně úspěšně rozebrali, ale nový jsme zatím příliš přesvědčivě nevytvořili.

Česko je stříbrné v nerovnosti mezd mužů a žen. Přitom řešení tkví v jednoduchých opatřeních

Mladý muž tak od úsvitu do soumraku slyší především to, čím být nemá. Nemá být macho. Nemá být agresivní. Nemá být „toxicky maskulinní“. Má být citlivý, ale ne slabý. Sebevědomý, ale ne dominantní. Má vydělávat dostatek peněz pro důstojný život (čti hodně peněz) a současně být nejlépe celý den s rodinou, a se vším pomáhat.

A mladý muž se pochopitelně začne ptát: Tak jaký tedy mám vlastně být?

Politika čeká za rohem

Právě tady vzniká prostor pro politiku. Pokud mladému muži (zejména z nižších a středních vrstev) od rána do večera elity říkají „ty jsi problém“ nebo „musíš se změnit, jsi k ničemu“, tak se nemožno jeho nejistotám a rozčarování divit.

Na to přirozeně reaguje starý politický trik. Nabídnout (zde mladšímu) člověku pocit, že ho někdo konečně vidí a bere vážně.

Mladé je třeba učit odpovědnosti, máme jen jednu planetu. Děcka, polepšete se!

Samozřejmě existují internetové komunity, v nichž se frustrace mladých mužů mění v otevřenou nenávist k ženám. To je problém, který nelze bagatelizovat. Stejně tak ale není možné každého mladého muže s konzervativním názorem automaticky zařadit do stejné škatulky. Mezi konzervativním názorem a extrémní misogynií je totiž docela velký rozdíl.

Možná bychom měli začít znovu mluvit o mužích prostě jako o lidech. Ne jako o představitelích nějakého historického provinění a „ženského neštěstí“.

Žena nemusí prohrát, aby muž vyhrál. A naopak

Největší chybou by bylo udělat z toho další kulturní válku.

Emancipace žen přece nemusí znamenat oslabení či úplný rozvrat postavení mužů. Rovnost není soutěž, v níž jeden získává pouze tehdy, když druhý ztrácí. Ženy mohou získat větší svobodu a rovná práva, aniž by se z mužů stal kolektivní viník společenských problémů.

Kam se hrabou muži, jen ženy umí v politice bojovat úplně bez rukavic

Vyžadujme proto raději společnost, v níž si muži i ženy mohou svobodně hledat vlastní způsob života, aniž by jejich volby byly předem posuzovány podle pohlaví. Nebo zařazovány do nějaké kulturní či politické škatulky.

Jinak si paradoxně vyrobíme přesně to, čeho se dnes někteří tolik obávají: generaci mladých mužů, která nebude hledat odpovědi ve středu společnosti, ale stále častěji na jejích extrémních okrajích. A potom už bude pozdě se divit proč.

Není nejdůležitější otázkou, zda se z části generace Z stávají „Z boomers“. Důležitější je, zda jim dokážeme konečně nabídnout něco lepšího a smysluplnějšího než další (podprahovou) válku pohlaví.

Sečteno spolu s duchem Václava Havla: společnost, která potřebuje jedno pohlaví ponížit, aby druhé povznesla, nakonec poníží všechny.