Z pohlednic se stává těžké retro. Něco jako nostalgické jízdy parními vlaky

V posledních letech objevuji staromódní cestovatelskou zábavu – posílání pohlednic. Psát rukou vzkaz na potištěný kus kartónu, lepit na něj známku a pak hledat schránku může v době všelijakých aplikací umožňujících komunikaci v reálném čase působit jako anachronismus. Má to ale něco do sebe.

Minulý týden jsem se dvěma kamarády podnikl kratší dovolenkovou plavbu. Vyrazili jsme na plachetnici z Chorvatska do Itálie. Konkrétně jsme pluli trasou Šibenik-Vis, resp. Komiža-Vieste-Tremiti-zase Komiža-Žirje-Hramina na Murteru-zase Šibenik. Měli jsme půjčenou loď Sun Odyssey 449 jménem Winx. S délkou 13,74 metru a čtyřmi kajutami byla možná pro tři amatérské mořeplavce trochu velká. Jeden účastník výletu nám však na poslední chvíli odřekl. Kajutu navíc jsme proto využili jako skladiště.

Loď zvládla cestu skvěle. Byla rychlá, což jsme potřebovali. Jen ve třech se ale dá těžko vymyslet rozumné střídání. Abychom se proto vyhnuli plavbě v noci, museli jsme skoro každý den vstávat brzo ráno. Výlet mi tak za všeho nejvíc připomněl dávnou brigádu na poště. Což mě přivádí k vlastnímu tématu dnešního sloupku.

JOHN: Než jsem se stal novinářem, pracoval jsem jako pošťák. Co byste o této práci rozhodně měli vědět?

Známky nevedeme!

Zvykl jsem si totiž posílat z plaveb domů papírové pohlednice. V dnešních časech plných všelijaké moderní elektroniky schopné zprostředkovat kontakt v řádu milisekund začíná tato zábava působit poněkud výstředně. Člověk při ní ovšem občas zažije i nějaké to dobrodružství. Byl to i případ letošní cesty. Odeslat pohled z městečka Vieste se ukázalo jako výzva.

Bublinky slaví výročí. Víte ale, že existují i antibublinky?

Město samotné leží na špičce poloostrova Gargano. Ten tvoří pomyslnou ostruhu obří jezdecké holinky, k níž se Itálie často přirovnává. Má asi čtrnáct tisíc obyvatel.

Sehnat ve Vieste pohlednici bylo ještě snadné. Za výlohou obchodu se suvenýry ji neměli, když jsem se ale zeptal prodavače, vyhrabal jich několik svazků. Jednu jsem vybral.

Dobrý muž mi ji dal dokonce zdarma. Zájemců o koupi pohledů chodí zřejmě už dost málo. Se známkou ovšem byla větší potíž. V suvenýrech se neprodávaly.

Prodavač mi poradil, že by je mohli mít v trafice, italsky zřejmě tabaccheria. Jednu mi dokonce ukázal. Když jsem se ale zeptal, řekli mi, že známky nevedou. Trafikant mi doporučil poštu.

Našel jsem ji celkem rychle. Samozřejmě pomocí GPS map. Stála na malém trojúhelníkovém náměstí. Byla to nízká, strohá jednoposchoďová budova. Už zvenčí budila dojem, že spěch v ní bude cizí slovo.

Terminál v italštině

Uvnitř vyhlížela podobně jako pošty u nás, včetně takového toho lístkového terminálu. Určitě ho znáte. Přijdete k němu a zmáčknete, co chcete udělat. Dostanete papírek s číslem. Jakmile se vaše číslo rozsvítí nad příslušnou přepážkou, můžete k ní přistoupit. Terminál byl ale v italštině. Sám tento zajisté krásný a zajímavý jazyk neovládám.

Před dvaceti lety vznikl design, který měl polidštit web. Jenže se zvrtl

Naštěstí na poště postávalo poměrně dost lidí. Zeptal jsem se, jestli někdo z nich náhodou neumí anglicky. Jeden starší gentleman uměl. Ukázal mi na dotykové obrazovce správnou položku.

Dostal jsem číslo P110. Položky začínající stejným písmenem evidentně vyřizoval pošťák u druhé přepážky zleva. Stála před ní stará paní s chodítkem.

Řešila něco velice složitého. Tipoval jsem balík pro vnučku do Ameriky. I u ostatních přepážek se provoz vlekl. Gentleman znalý angličtiny ke mně proto přistoupil a povídá:

„Nemusíte tady čekat, stačí koupit známku v tabaccherii naproti a hodit pohlednici do schránky.“

„Myslíte, že ji budou mít?“ povídám zas já.

„Měli by,“ povídá zas on.

Místo péček ypsilony

Opustil jsem poštovní budovu a vešel do tabaccherie č. 2. Svůj lístek s pořadovým číslem jsem si pro jistotu nechal. Dobře jsem udělal. Ani ve druhé trafice známky nevedli. Vrátil jsem se na poštu. U přepážky s péčky stála pořád stejná paní. Chlápek znalý angličtiny ke mně opět přistoupil.

Jsem nefanoušek. Sport je pro mě španělská vesnice. Je nás čtrnáct procent

„Měli známky?“ zeptal se.

„Ne.“

„Tady máte,“ podal mi svůj lístek. „Já mám na práci ještě další věci.“

Připadal jsem si jako jeden z těch týpků, kteří na cestě za nějakým úkolem potkávají všelijaké podivné bytosti rozdávající magické předměty. Doděkoval jsem a dal dobrodinci za jeho lístek alespoň ten svůj. Zasunul ho do peněženky a odešel.

Nově jsem získal číslo P104. Podle informační tabule bylo přede mnou už jen P103. Vypadalo to nadějně.

Záležitost paní s chodítkem asi dospěla ke konci. Pomalu si nacpala do tašky objemný svazek papírů. Číslo nad přepážkou přebliklo. Místo dalšího P se ale změnilo na Y. Dejme tomu 96.

Nevím, jakou skupinu poštovních služeb písmeno Y zastupuje. Zjevně ale měla přednost před obyčejnou lůzou s péčky. Z jednoho člověka přede mnou bylo rázem pět.

Teprve po nich se na mě dostalo. Moje čekání ale málem přišlo vniveč. U přepážky byl sice kartový terminál, odeslání pohlednice se však dalo zaplatit jen hotově.

Naštěstí jsem nějaká eura měl. Překonal jsem proto i tuto poslední překážku. Celkově odhaduji, že jsem sháněním pohlednice a jejím odesíláním strávil okolo hodiny a půl. Byl to ale dobře utracený čas.

Zpětně mi připadá zajímavější než prohlídka nějaké vyhlášené turistické atrakce. Na poště jsem potkal obyčejné obyvatele města. Momentálně jsem napjatý, jestli pohled dorazí.