V letech 2. světové války bylo od československých jednotek na území britského impéria odesláno na východní frontu více než čtyři sta československých důstojníků a specialistů. Jedním z nich byl i Ivo Pazderka.
Narodil se 17. července 1916 v rodině ředitele cukrovaru v Kutné Hoře. Po vychození obecné školy v Bečvárech absolvoval středoškolská studia na čs. státním reálném gymnáziu v Kolíně a v Rychnově nad Kněžnou, kde v červnu 1935 maturoval. V říjnu téhož roku dobrovolně nastoupil základní vojenskou službu u Dělostřeleckého (protiletadlového) pluku 151 v Praze. Po absolvování záložní důstojnické školy byl na konci května následujícího roku přeložen k Dělostřeleckému pluku 1 „Jana Žižky z Trocnova“ v Ruzyni.
Následně byl přijat ke studiu na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Dosud dvouleté studium bylo jeho ročníkem zkráceno na pouhý rok, takže již v srpnu 1937 byl slavnostně vyřazen v hodnosti poručíka dělostřelectva z povolání. Po absolutoriu byl zařazen k těžkému Dělostřeleckému pluku 104 v Hradci Králové, kde jej v březnu 1939 ve funkci velitele jeho 4. baterie, resp. v dočasném přidělení u velitelství II. (armádního) sboru, zastihla okupace zbytku českých zemí.
Pazderka jako plukovník Čs. lidové armády v roce 1963.
Již koncem července se mu podařilo přejít polské hranice a 5. srpna 1939 byl prezentován v „Zahraniční vojenské skupině československé“ na čs. konzulátu v Krakově. Podle vlastního vyjádření sloužil na přelomu srpna a září 1939 krátce u polského 5. dělostřeleckého pluku. Následně se však vrátil k čs. jednotce pplk. Ludvíka Svobody. Spolu s jejími vojáky se také na ústupu východním Polskem dostal 19. září 1939 do zajetí Rudé armády.
Od jara 1940 začaly sovětské úřady čs. vojáky po malých skupinách ze zajetí propouštět. Pazderka odjel ve třetím transportu, který jako první směřoval na Střední východ. Po dvou měsících v Istanbulu zamířil do britské Palestiny, kde se od léta formovala další čs. vojenská jednotka, která od počátku listopadu 1940 nesla označení Československý pěší prapor 11 – Východní. Pazderka zřejmě nejdřív sloužil u čs. výcvikového střediska a k praporu přišel teprve v září 1941, kdy jeho vojáci vykonávali okupační službu ve Spojenci nedávno obsazené Sýrii. Zařazen byl jako plynový a zbrojí důstojník praporu.
Od října do prosince 1941 se podílel na obraně severolybijského přístavu Tobruk. Čs. prapor byl po příjezdu takticky podřízen velitelství polské Samostatné brigády „Karpatských střelců“. Obě jednotky byly pěší, ale během bojů získaly také kořistní dělostřeleckou výzbroj. Pod Pazderkovým velením pak v závěrečné fázi blokády, 6. prosince 1941, vznikla improvizovaná československo-polská dělostřelecká baterie vyzbrojená čtyřmi italskými deseticentimetrovými houfnicemi Obice da 100/17 (původně vyráběné v plzeňské Škodovce), s nimiž pak zasáhla do bojů. Šlo v podstatě o jedinou společnou čs.-polskou vojenskou jednotku v době 2. světové války. Jako jeden z deseti čs. vojáků byl také za boje u Tobruku vyznamenán polským Křížem za chrabrost.
Po reorganizaci čs. praporu na Čs. lehký protiletadlový pluk 200 – Východní na jaře 1942 velel 4. rotě jeho 500. praporu. Po stažení hlavních sil čs. kontingentu ze Středního východu do Velké Británie v létě 1943 byl jedním z více než tří desítek důstojníků, kteří požádali o přeložení k čs. jednotkám v SSSR ještě během léta 1943 odjel přes Írán.
Z mechanika stíhacím pilotem RAF. Karel Stryk se propracoval od volantu do kokpitu Spitfiru
Nejprve velel dělostřeleckému I. oddílu 1. čs. samostatné brigády, s nímž se podílel na osvobození Kyjeva a následných bojích u Bílé Cerekve a Žaškova, za něž byl vyznamenán sovětským Řádem Rudého praporu a prvním Čs. válečným křížem. Počátkem roku 1944 byl přemístěn k nově formované 2. čs. paradesantní brigádě, kde od dubna velel protitankovému oddílu. S ním byl v září 1944 zasazen do bojů na Dukle a od října pak na povstaleckém Slovensku, kam byla parabrigáda letecky přepravena.
Po porážce povstání strávil zimu 1944/1945 v horách. Konec války jej zastihl jako velitele 8. čs. dělostřeleckého pluku na Slovensku. Na konci května 1945 dosáhl ve svých 28 letech hodnosti podplukovníka. V následujících letech zastával převážně velitelské funkce na úrovni velitele oddílu, nebo dělostřeleckého pluku.
Přestože byl před únorem 1948 členem čs. národně socialistické strany, po komunistickém převratu projevil loajalitu k novému režimu. Jako jeden z mála bývalých zahraničních vojáků mohl zůstat v armádě, přestože v roce 1950 byl z velitelského místa „odsunut“ do vojenského školství. V letech 1951–1958 působil na Vojenské technické akademii (nesoucí od ku 1954 čestný název „Antonína Zápotockého“) v Brně, následně u velitelství 4. armády v Táboře a od roku 1964 pak na vojenských katedrách vysokých škol v Brně a Plzni, a to až do konce února 1971, kdy v hodnosti plukovníka odešel do výslužby.
Seriál Kalendář hrdinů vzniká ve spolupráci s VHÚ Praha
