Zdaleka to nejsou jen nevzhledné průmyslové budovy. Někdejší továrny a další industriální objekty mohou být cennými ukázkami znamenité architektury, u nichž by byla velká škoda, kdyby zmizely v propadlišti času.
Industriální architektura minulých epoch je zajímavý fenomén. Staré továrny mají specifickou atmosféru, a proto je skvělé, když mohou přežít, ač se v nich už dávno nic nevyrábí. Je však třeba pro tyto prostory najít novou funkci, často velmi odlišnou od té, pro niž byly postaveny. Dnes v nich lze zřídit kanceláře, školní třídy, sportovní zařízení, knihovny a kulturní centra nebo je třeba adaptovat na netradiční bydlení.
Nejdříve je samozřejmě potřeba vypořádat se s tím, co může ohrožovat zdraví. Není toho málo: v areálech často bývá kontaminovaná půda, průsaky ropných látek mohou jít do značné hloubky a jejich odstranění je velmi nákladné. Konstrukce starých továren sice bývá robustní, ale jednotlivé části mohou být ve špatném stavu.
To všechno jsme si zbořili aneb Praha, která zmizela. Naší vinou
Na druhé straně, když se konverze podaří, je to krása. Zatímco v devadesátých letech jsme většinou takové stavby neuměli využít a často skončily demolicí, dnes se je mnohdy podaří zachránit, a to díky úsilí jednotlivců, jindy se najdou instituce, které se o to pokusí. Někdy se přitom podaří zachránit i část původního strojního vybavení, což je samozřejmě skvělé a pomáhá to zachovat paměť místa.
Záchrana industriálu
Tématu záchrany industriálních památek se léta věnuje agilní Výzkumné centrum průmyslového dědictví při Fakultě architektury ČVUT v Praze. Jeho předchůdcem byla Sekce průmyslového dědictví Národního technického muzea, u jejího zrodu stál někdejší redaktor Technického magazínu Benjamin Fragner.
Ten už v osmdesátých letech upozorňoval na stránkách tohoto tehdy nesmírně populárního časopisu na význam konverzí průmyslových staveb na ukázkách ze zahraničí. Po vzniku sekce a později výzkumného centra se mu podařilo pro danou problematiku získat další spolupracovníky, architekty, stavaře i teoretiky.
Postupně vyšly obsáhlé sborníky, které prezentovaly dobré příklady konverzí. První z nich představil 34 projektů od konce devadesátých let do roku 2005, ten druhý se věnoval stejnému tématu v období následující dekády, tedy 2005–2015, a představil 42 projektů.
Spořivý Spořilov. Malé zahradní město vzniklo jako úřednická kolonie, přijato bylo rozporuplně
Proběhla také výstava na dané téma v kulturním centru DOX v Praze-Holešovicích, které samo sídlí v bývalé továrně Rossemann & Kühnemann. Třetí kniha představila práce z let 2015–2020. Nyní vychází čtvrtý svazek, Fragmenty dědictví. Transformace industriální architektury 2020–2025 (kol. autorů, ed. B. Fragner a J. Zikmund).
Zdařilé rekonstrukce
Ve výzkumném centru se samozřejmě věnovali také systematickému průzkumu industriální architektury na našem území a pomáhali vyhledávat potenciální zájemce o konverzi. Kromě rekognoskace a dokumentace jednotlivých areálů i staveb se také snažili zjistit prameny o původním účelu, vyráběném sortimentu, majitelích i architektech. Je to detektivní práce, protože původní dokumentace se většinou nezachovala, což samozřejmě platí zejména o oblasti Sudet.
Zabývali se také přístupem k záchraně, který může mít samozřejmě různé formy – od zachování fragmentu přes opravu a využití pro zcela jiný účel, než byl ten původní, až po příklady, kdy se dokonce podařilo zachovat někdejší funkci, jako je tomu třeba v případě pražské čističky odpadních vod nebo u dříve již odstavených pivovarů, které dnes obnovily svou činnost.
Ve výše zmíněném posledním sborníku je řada skvělých příkladů konverzí a kvalitních rekonstrukcí. Patří k nim vodojemy na Žlutém kopci, jež se staly novou atrakcí Brna (arch. David Prudík), kotelna v Chrastavě od Filipa Horatschkeho, adaptovaná pro spalovnu biomasy, městské kulturní centrum v Kralupech v někdejším parostrojním pivovaru od Jiřího Betlacha, galerie Plato v Ostravě v někdejších jatkách od polského architekta Roberta Konieczného, o níž jsem tu již před časem referoval, podobně jako o záchraně Winternitzových mlýnů v Pardubicích, kde je dnes krásná galerie (Martin Prokš a Marek Přikryl; Petr Všetečka) a mnoho dalšího.
Vše je doprovázeno fotografiemi dokumentujícími původní i současný stav, plány a texty autorů rekonstrukce, kde objasňují svůj přístup k záchraně. V závěru knihy jsou pak připomenuty i tovární objekty, které neměly to štěstí a v nedávné době bohužel zanikly…
Křest této působivé knihy se příznačně uskutečnil v malém objektu někdejšího nádraží Praha-Bubeneč na okraji pražské Stromovky, které bylo s velkým citem upraveno architektem Ondřejem Tučkem na kavárnu s kulturním centrem Stanice 6.
