Před 75 lety byl druhý muž KSČ Rudolf Slánský na vrcholu, k 50. narozeninám ho Klement Gottwald ocenil Řádem socialismu. O čtyři měsíce později už byl zbaven všech funkcí a ve vazbě čekal na rozsudek a následně i trest smrti.
Úterý 31. července 1951 nebylo pro lidově demokratické Československo obyčejným dnem, nýbrž dnem, kdy se slavily 50. narozeniny druhého muže KSČ Rudolfa Slánského. Mohl je oslavit spolu s manželkou Josefou a dětmi Rudolfem a Martou. O první dceru Naďu přišel v říjnu 1943, kdy jim byla jako dvaapůlměsíční nemluvně na ulici v Moskvě unesena. Tento únos nebyl nikdy objasněn.
Denní tisk věnoval Slánského 50. narozeninám toho dne většinu svých stránek. Prezident Klement Gottwald dlouholetému kamarádovi udělil jako prvnímu a poslednímu „Řád socialismu“, a to „za zcela výjimečné zásluhy o vítězné budování socialismu“.
FOTO Repro: Zemědělské noviny, archiv Pavla Suka
Na přelomu července a srpna přijímal Slánský různé delegace včetně té z rodných Nezvěstic, byla mu věnována zvýšená pozornost na právě probíhající výstavě 30 let KSČ v pražském Památníku osvobození na Vítkově a nakladatelství Svoboda vydalo dvoudílný výbor ze Slánského statí a projevů pod názvem Za vítězství socialismu.
Ze zahraničí chodily blahopřejné telegramy od vůdců ostatních států komunistického bloku, jen ze Sovětského svazu nic nepřišlo. To mělo být nejen Slánskému velkým varováním. Již 26. července souhlasil Gottwald se Stalinovým požadavkem, aby byl Slánský odvolán z funkce ústředního tajemníka KSČ. Stalo se tak 6. září. Na zasedání Ústředního výboru KSČ Gottwald vystoupil s tvrdou kritikou metod práce aparátu strany, za což činil odpovědným Slánského.
Stahují se mračna z Moskvy
Slánský byl odvolán ze své stranické funkce a „odsunut“ do vlády Antonína Zápotockého jako náměstek předsedy vlády. Od té doby se už téměř neobjevoval na stránkách novin a časopisů. Jako by pomalu mizel z veřejného života. Mezitím se ale tajně řešil jeho další osud.
11. listopadu 1951 navštívil Gottwalda sovětský politik Anastáz Mikojan a sdělil mu Stalinův požadavek, aby byl Slánský zatčen. 23. listopadu se o tom radil Gottwald se Zápotockým, ministrem národní bezpečnosti Kopřivou a sovětským poradcem Besčasnovem. Rozhodli, že Slánský bude ještě tentýž den zatčen.
Čtyři osudové měsíce Rudolfa Slánského
V létě nejpříkladnější soudruh, na podzim už diverzant. 30. července 1951 Rudolfa Slánského u příležitosti jeho 50. narozenin vyznamenal prezident Klement Gottwald nově zřízeným Řádem socialismu, nejvyšším státním vyznamenáním, které bylo uděleno jen jedinkrát, právě Slánskému. O čtyři měsíce později ho pak týž prezident odvolal z funkce místopředsedy vlády a 24. listopadu 1951 byl Slánský vzat do vazby. O rok později byl odsouzen
k trestu smrti a popraven.
Bylo to v den, kdy slavil Gottwald své pětapadesáté narozeniny. Slánského, který mu chtěl osobně blahopřát, nepřijal, vzkázal, že je nemocen. Ale manželé Slánští byli na večer pozváni k Zápotockým, kteří oficiálně uspořádali večeři pro sovětské hospodářské poradce. Zápotocký dle svědectví Josefy Slánské k nim byl nezvykle vlídný a zdržoval je, když chtěli odjet domů. Marie Zápotocká jim po půlnoci zavolala auto. A po příjezdu do své vily byli zatčeni.
Pro Slánského a jeho rodinu to byl nepochybně obrovský otřes, jak ostatně dokládá Josefa Slánská ve svých pamětech Zpráva o mém muži. Ještě 25. listopadu napsal Slánský dopis předsednictvu ÚV KSČ, ve kterém své zatčení označuje za strašný omyl, přiznává, že se dopustil chyb, ale tvrdí, že nepřítelem nebyl a není.
Jeho zatčení a následné odsouzení zapadá do probíhajícího honu na tzv. „vnitřního nepřítele“, což měl být nepřítel skrývající se v KSČ. Nebyla to československá specialita, začal s tím Stalin, když likvidoval spolupracovníky, kteří by ho mohli ohrozit. A pokračovaly v tom po roztržce s Jugoslávií v roce 1948 i další státy východního bloku.
V Československu po roce 1948 probíhal nejdříve boj proti „vnějšímu nepříteli“ (opravdoví či domnělí odpůrci KSČ) – generál Heliodor Píka, církevní představitelé, Milada Horáková nebo procesy proti „kulakům“. V boji proti „vnitřnímu nepříteli“ byli postupně zatčeni Otto Šling, Marie Švermová, Vlado Clementis nebo Gustáv Husák. Ovšem zatčení druhého muže KSČ bylo nepochybně ohromující. Byl to jeden z vrcholů politických procesů, které paradoxně do Československa zaváděl sám Slánský a byl jedním z hlavních odpovědných činitelů za ukládané rozsudky včetně verdiktů smrti.
FOTO Repro: Zemědělské noviny, archiv Pavla Suka
Proces se Slánským a dalšími komunistickými činiteli se konal v listopadu 1952 a jeho průběh je všeobecně známý. Mnohdy bývá opomíjena příprava, režie a „představení“ procesu. To bylo schváleno nejvyššími představiteli KSČ v říjnu a listopadu 1952. Pozorný divák si může všimnout při záběrech z procesu, že obžalovaní pronášejí naučené texty. Slánský se při výslechu sám od sebe obrací rovnou k tomu prokurátorovi, který mu bude pokládat otázky. To při „normálním“ procesu vyslýchaný přece nemůže vědět.
Na zrádce a vrahy... Pal!
Rozsudek smrti se dal vzhledem k tehdejší hysterii očekávat. Soudu a vedení KSČ přicházely stovky rezolucí, které o trest smrti žádaly. Nebylo to nic spontánního, organizovala to sama KSČ, která to potřebovala, aby následně mohla říci, že přece plní pouze požadavky a přání pracujícího lidu.
Typickým příkladem dobové hysterie je článek Jana Mareše, spisovatele a osvětového pracovníka (politruka) v československé armádě, jehož nejznámějším dílem je zfilmované Práče. Ten svůj článek nazval Na zrádce a vrahy… Pal! Píše v něm, že „takto by zněl povel vojáka, který by se svými soudruhy dostal úkol spravedlivě potrestat zrádce, záškodníky a vrahy“, což by bylo „tou nejsprávnější odpovědí na zločiny záškodnického vraha Slánského“. Ostatně rozbor podobných dobových textů by vydal na mnoho stran.
Jedním z důležitých rysů celého procesu byl Slánského židovský původ. Antisemitismus se stal tehdy běžnou součástí likvidace nepohodlných osob. Toho si ostatně všimli i v zahraničí a režim na to musel nějakým vysvětlením reagovat. Pokusil se o to velmi kostrbatě a způsobem, kterému snad mohli věřit jen fanatičtí stoupenci KSČ, ministr informací Václav Kopecký, paradoxně jeden z největších komunistických antisemitů.
Dlouhé stíny Slánského procesu. Stalinisté si dobře pamatovali svůj strach ze z řetězu utržené StB
Prohlásil, že „odsouzení zločinců Slánského bandy nemá co dělat ani s pronásledováním lidí židovského původu pro jejich židovské náboženské vyznání, ani s antisemitismem a rasismem, že trest tu stihl lidi, kteří se pro své vztahy ke kapitalistickému mamonu stali jako sionisté zločinnými agenty amerického imperialismu v piklech proti lidově demokratické Československé republice“.
Právě Kopeckého je v souvislosti se Slánským možné označit za jednoho z nejcyničtějších politiků KSČ, který se také dlouhá léta tvářil jako jeho kamarád. 31. července 1951 otiskl svůj celostránkový článek v Rudém právu pod názvem K 50. narozeninám soudruha Rudolfa Slánského. V něm kromě oslavných slov mj. napsal: „Jeho žhavá láska k Sovětskému svazu a soudruhu Stalinovi učinily z něho předmět zavilé nenávisti nepřátel a těch bídných zrádných živlů… Přejeme mu, aby s nadšením a v plném zdraví po boku soudruha Gottwalda pracoval pro brzké uskutečnění šťastných socialistických a komunistických cílů.“
Báječná rudá škola
Po Slánského popravě v obsáhlém projevu na celostátní konferenci KSČ v prosinci 1952 Kopecký konstatoval: „Rudolf Slánský, kandidát západních imperialistů na úlohu československého Tita, skončil na šibenici. A jak řekl soudruh Gottwald, každý, kdo by u nás chtěl napodobiti Tita, skončí tam, kde skončil Slánský.“
Za několik let se Kopecký setkal s Josefou Slánskou, která si dle svých pamětí u něho tuto návštěvu prosadila. Byl prý k ní velmi milý, jako by se nic nestalo. Asi nejvíce šokující byla jeho slova: „Že to byla škola, báječná škola, viď? Zocelila ses, viď, chápeš přece, škola.“
Připomeňme si časovou osu: 31. července 1951 velkolepé oslavy 50. narozenin, 6. září odvolání z funkce, v noci z 23. na 24. listopadu zatčení, o rok později 27. listopadu 1952 odsouzení k trestu smrti, 3. prosince 1952 poprava, spálení ostatků a následné rozsypání na zamrzlé silnici. Opravdu „báječná škola“…
Autor je historik z Fakulty sociálních věd UK.
