Za pravdu nemůže být nikdo potrestán. Rezignujeme-li na svobodu slova, můžeme demokracii zabalit
Václav Hořejší ve svém článku tvrdí, že i statistická pravda (například, že černoši mají horší studijní výsledky než běloši) může být rasistická. Záleží na kontextu, a proto potrestání jejího vyslovení není nutně chybné.
Souhlasím s ním v tom, že i statistická pravda může být rasistická a že záleží na kontextu. Řeknu-li „jedna plus jedna rovná se dvě“, je to pravda, čistá pravda, ale řeknu-li „jeden Afroameričan plus jeden Afroameričan rovná se dva Afroameričani“, může to být v určitém kontextu rasistické nebo nenávistné. Popřípadě „jeden mrtvý hroch plus jeden mrtvý hroch rovná se dva mrtví hroši“, přičemž místo slova „hroch“ si dejme jiné, například „joch“. Je to nenávistné? Ano, to si pište. Takže meritorně má Václav Hořejší pravdu.
Interpretace statistických dat může být rasistická. Rozsudek belgického soudu není skandální
Ale zásadně, radikálně, s ním nesouhlasím, že za vyslovení (byť statistické) pravdy má být trestně-právní postih. Že za pravdu by měl být člověk trestán. To je vykročení od svobodné společnosti. Ano, jsou pravdy, jejichž vyslovení má být trestné, například státního tajemství.
Uvedu hypotetický případ. Člověk v blízkosti diktátora země na východ od Polska a na západ od Ruska je našim agentem a informuje nás, co diktátor zamýšlí. Vyzrazení jeho identity povede k jeho smrti, celkem bolestivé, a my přijdeme o zdroj informací. Kdo by vyzradil jeho identitu, má být potrestán. S tím souhlasím, ale nikoli s trestáním lidí za vyslovení pravdy, jež státním tajemstvím není, byť někým může být interpretovaná rasisticky.
Jediná podmínka
Ekonom Thomas Sowell.
Mají černoši horší studijní výsledky než běloši? Netuším, nevím, nikdy jsem to nestudoval. Skromně si myslím, že nyní nejchytřejší, nejmoudřejší člověk na světě je Thomas Sowell, americký ekonom a sociolog, shodou okolností černoch. Možná se mýlím, možná na zemi žije někdo moudřejší, ale já jej (nebo ji) neznám. Myslím si, že nejmoudřejší je Sowell.
Ať už však ano, či ne, ať už černoši mají horší nebo lepší studijní výsledky než běloši, nikdo by za tento výrok neměl být potrestán. Nejde jen o pravdu, jen o věc a svobodu samotnou, ale i o společenský mír. Aby lidé různých názorů mohli spolu mírově, nekrvavě koexistovat, potřebují se na určitém minimu shodnout. Na něčem, s čím navzdory rozdílným názorům všichni souhlasíme.
Václav Hořejší si myslí, že cestou k míru je odzbrojení, já zase to, že budeme vyzbrojení až po zuby, tedy chceš-li mír, připravuj se na válku. Považuje mě za válečného štváče a agenta „Vólstrítu“, já jej za naivního blázna. To je v pořádku, s tím oba dokážeme žít a v míru koexistovat v jedné slušné, svobodné společnosti.
Zelené šílenství, nebo realita? Svět sami nezměníme, ale racionální chování na lokální úrovni má cenu
Chce to však jedinou podmínku: souhlas s tím, že nikdo nebude proti nikomu iniciovat násilí a že za pravdu nikdo nebude potrestán, ať je interpretovaná jakkoli. Pokud bychom se neshodli ani na tomto, zbyla by nám už jen občanská válka.
Zengerův případ
Pokud jde o potrestání za pravdu u soudu, existuje precedens z doby, kdy Amerika ještě patřila pod Spojené království. Možná jste slyšeli či četli o Zengerově případě. John (Hans) Peter Zenger byl německý imigrant do anglických kolonií v Americe. V roce 1734 publikoval ve svých newyorských novinách články kritické vůči královskému guvernérovi.
V té době ve Spojeném království platil zákona na ochranu královského majestátu; říci cokoli ošklivého či nehezkého o králi bylo trestným činem. A guvernér Jeho Veličenstva byl guvernérem Jeho Veličenstva, tudíž napsat něco nehezkého o guvernérovi bylo jako urazit krále. Zenger evidentně porušil zákon a královský guvernér New Yorku ho zažaloval.
U soudu Zengerovi obhájci zvolili zvláštní, nevídanou taktiku. V anglosaských zemích byl a je porotní systém, tedy o vině či nevině rozhoduje dvanáct ctihodných mužů (dnes i žen) náhodně vybraných z lidu. Rozsudek (výši trestu v případě shledání viny) pak vynese profesionální soudce nebo soudkyně, ale o vině rozhoduje dvanáct lidí.
Zengerovi obhájci, místo aby zlehčovali jeho vinu a tvrdili, že to, co napsal, nebylo tak strašné, že vlastně zákon neporušil, nepoplival královský majestát, začali dokazovat, že vše, co napsal, byla a je pravda, čistá pravda, nic než pravda. A ve skutečnosti je to horší, královský guvernér je ještě větší padouch, než Zenger napsal. Spoléhali na to, že dvanáct ctihodných mužů, reprezentativní vzorek populace, Zengera za pravdu neodsoudí.
Stalo se, porota vydala verdikt: „Nevinen!“ Zenger evidentně porušil platný zákon, navzdory tomu jej porota osvobodila. Pravda zbavuje viny. Kdo říká či píše pravdu, nemá být potrestán. Vydá-li porota rozsudek „nevinen“, navzdory všem důkazům o vině, jde o „nulifikaci porotou“, což je dodnes kontroverzní záležitost. Soud ví, že je vinen, přesto vydá rozsudek „nevinen“, aby člověk potrestán nebyl. Porota – soud – vlastně nulifikuje, zneplatní zákon.