Zakázat mobily ve školách? Přiznejme si, že děti se chovají stejně jako dospělí
Když poslouchám debatu o mobilech ve školách, uvědomuji si, jak dlouho už část lidí nebyla ve škole na chodbě. To nejsou budovy plné Einsteinů, kteří si po zazvonění vyměňují názory na kvantovou fyziku, čtou Erbena či hrají šachy.
To jsou chodby a třídy plné dětí, které koukají do mobilů. A zapomeňte, že zrovna vaše dítě je jiné, o přestávce nehraje Brawl Stars, nescrolluje na Instagramu a nesleduje bezduchá videa. Kliká. Stále dokola. Než zazvoní nebo přijde učitel. A že vše vyřeší plošný zákaz, je stejně naivní představa, jako že zákaz hranolek přinutí lidi si dobrovolně objednávat dušenou mrkev.
Měly by být ve školách dětem zakázány mobilní telefony?
Je to jako devadesátka na prázdné okresce. Stačí se rozhlédnout, a když není v okolí policajt, tak řidič prostě přidá. Jasně, vy zrovna ne, vy vždycky jezdíte podle pravidel... Dost výmluv. Tohle je realita: telefon z tašky, dát ho do lavice a jede se – zákaz nezákaz. A fakt nikdo v něm nehledá fakta o životě Karla IV. nebo příklady krácení zlomků. Žádná digitální renesance. Prostě se scrolluje, jedou videa, a když se dětí zeptáte, co vlastně sledovaly, koukají zmateně a nedokážou vám jednoduše odpovědět. Nejde o hloupost. Jde o návyk. A jestli si i tak myslíte, že vaše dítě je jiné, tak leda, že by mu došel čas, který jste mu v aplikaci pro používání telefonu povolili.
Děti se totiž nechovají jinak než dospělí. Chovají se tak, jak vidí třeba při rodinné večeři v restauraci, kde se mlčí, kouká do displejů a promluví až ve chvíli, kdy vypadne wifi. Stejně tak na nádražích, v čekárnách, zastávkách a vlastně všude, kde máte jen chvilku času vytáhnout mobil... A přiznejte, že stejné chování také často omlouváte – že pracujete, vyřizujete maily, zrovna na něco koukáte, čtete...
Populace roste, ale děti mizí. A proč s tím můžeme obtížně „bojovat“?
Nemáme právo dětem cokoliv vyčítat, naučili jsme je to my, když jsme jim mobil sami cpali, abychom měli chvilku klid. Spolehlivě je zabavil. Vyčítat jim, že do něj koukají, je stejně hloupé jako říkat, že mobily ve školách není třeba regulovat. Je.
Tedy nechceme-li mít celou generaci přilepenou k displejům a sledující šišlavé a přesladké matky na mateřské, které zjistily, že rychlý prachy se dají vydělat i bez svlékání pouhým natáčením přiblblých videí nebo zdegenerovanými radami nedostudovaných dvacetiletých pásků. Přesně těch, kteří vám v předražených, nepadnoucích, o tři čísla větších hadrech před svou nadupanou károu cpou do hlavy, že školní měna jsou lajky a zůstat u jedné myšlenky déle než deset vteřin a rychle neswipovat je absolutně „cringe“, tedy trapné.
Co jsou to algoritmy
Bez regulace už to prostě nepůjde, ale nepůjde to ani bez toho, abychom dětem nevysvětlovali, jak fungují algoritmy a proč je fakt lepší pustit si pohádku o krtečkovi než video, kde někdo deset minut piští nad rozbalováním mystery boxu se skvišíkem. Že nevíte, co to je? To je právě ono.
Anglie zakazuje mobily ve školách. Řešení, nebo jen falešná naděje?
Děti dnes vodíme za ručičku a zároveň se divíme, že se neumějí samy rozhodnout a chovat zodpovědně. Nenaučíme je rozlišovat mezi tím, co je pro ně dobré, a tím, co je jen okamžitě lákavé.
Není to tím, že by děti byly hloupé, jen je nikdo nenaučil, jak takovou volbu vůbec vyhodnotit. Je prostě snazší dát dítěti do ruky mobil rovnou se zapnutým YouTube než mu vysvětlovat, že dostane důvěru, prostor udělat chybu, ale pak za ni ponese následky.
A tak je třeba začít balancovat mezi zákazem a důvěrou. Mezi ochranou a svobodou. Ale regulace se nesmí stát náhradou za výchovu. Jinak vychováme generaci, která umí poslouchat, ale neumí přemýšlet. A to je mnohem nebezpečnější než mobil v lavici vytažený přes zákaz. Ten se dá vypnout jedním tlačítkem, ale úsudek se zapnout tlačítkem nedá.