Málem jsem zařídil mír Ukrajině, bude nejspíš jednou říkat Donald Trump. Taky málem vyhrál v Íránu. Americký prezident mi trochu připomíná nebožtíka švagra. který se odjakživa vyznačoval velkými plány. „Málem jsem se stal milionářem,“ hlásil s poslední stokorunou na účtu. Já letos v létě málem viděla Karlštejn shora.
Něco takového musíte vidět, řekl jednoho parného dne zeť Lukáš a vysvětlil tak, proč zvolil cestu rodinným minivanem nečekanými silničkami. „Nebudeme muset v tom vedru šplhat moc nahoru?“ zajímali jsme se s mužem, který už taky není nejmladší. „Právě že ne, protože se tam dá skoro dojet autem,“ odmítl řidič naše obavy s tím, že naposled dopřál ten zážitek nevlastní babičce krátce před tím, než umřela.
Neříkám, šplhali jsme jen asi čtvrt hodiny, avšak do svahu téměř kolmého a po totálně vymleté cestě pokryté volně rolujícím kamením. Představovala jsem si, jak se asi dostanu dolů a nesměle se zeptala, kolik stoupání ještě zbývá. „Kousek,“ ujistil mne průvodce ještě dvakrát nebo třikrát, než družstvo vyzval, aby setrvalo na místě, že jde na průzkum. Vrátil se chvíli poté, co jsme se vydýchali, ale zněl zklamaně. „Ono to tam už není… Myslím, že to zarostlo…“ (Nevlastní babička zřejmě umřela dávno.)
Ale snaha se počítá. Já si taky nestěžuju, zážitek jen zařazuji do kategorie, jež se začala zaplňovat již poslední dny druhé světové války. Už ve třech měsících jsem málem umřela, protože mi jakýsi venkovský doktor dal injekci jehlou, kterou zřejmě sterilizoval ještě za první republiky. V osmnácti mě málem přejela tramvaj, jelikož jsem z ní vyskočila v momentě, kdy jela z vršovického kopce příliš rychle. Ano tenkrát se vyskakovalo běžně.
To je sympaťák, toho zaškrtneme. Jak si vybrat z 2208 kandidátů do voleb
Vsadím se, že každý z nás má takových „málem“ ve své historii několik a bývá zajímavé se po nich ohlédnout. V osmašedesátém roce, když nás přepadly sovětské tanky, jsem například málem emigrovala. Co v okupované zemi, říkala jsem si, přičemž roli hrála i láska. Láska k inženýrovi, toho času v Mnichově. Do Mnichova jsem v srpnovém horku odjela se zimním kabátem přes ruku. Vrátila jsem se v teplém podzimu s týmž kabátem přes ruku. Nějak jsem začala pochybovat. O emigraci i o lásce. Pravda, eventualita odjezdu do ciziny zůstávala ve hře ještě skoro rok, než ji ukončilo Husákovo uzavření hranic. Dneska vím, že bych v cizině trpěla. Vlastně jsem to věděla už tenkrát, jenže kde sehnat jiného inženýra pro založení rodiny?
Otázku rozřešila silvestrovská párty, na kterou jsem málem nešla, protože na mne útočila chřipka. Jenže spolužák, který posezení pořádal, omluvenku neakceptoval a že prostě musím. Ne, toho jsem si nevzala, ostatně byl ženatý. Vzala jsem si jiného, co na párty přijel z Krkonoš. Jsme spolu přes padesát let, což je, uznejte, hodně. Vždyť za tu dobu několikrát málem vypukla třetí světová.
