Zdánlivé ukrajinské úspěchy ve válce s Ruskem nejsou důvodem k radosti. Mohlo by být hůř

Během posledních 18 měsíců se několikrát zdálo, že konec války na Ukrajině je téměř na dosah. Američané opakovaně tlačili na ukrajinského prezidenta, aby přijal ruské podmínky (tedy především předání donbaského území doposud pod ukrajinskou kontrolou). Ukrajinští představitelé to kategoricky odmítli a boje pokračovaly.

Přestože se nyní občas setkáváme s propagandistickými tvrzeními, že Ukrajina vlastně vyhrává, skutečností je, že Rusové nadále pomalu postupují (srovnejme si mapu nezávislého ukrajinského serveru DeepState z počátku loňského, resp. letošního roku s tou dnešní), bezohledně přitom ničí civilní cíle v ukrajinských městech, na obou stranách umírají a jsou mrzačeni vojáci i civilisté (ti evidentně daleko více na ukrajinské straně).

Skončí podle vás letos válka na Ukrajině?

Ukrajina již nejméně dva roky vytrvale navrhuje okamžité příměří na základě současné (dosti „rozmazané“) linie fronty, zatímco Rusko s ohledem na svoji trvající převahu to stejně vytrvale odmítá, a to i přes těžké ztráty na bojišti a ukrajinské útoky (především na ropné rafinerie a další energetické cíle) hluboko v ruském vnitrozemí. Připomeňme, že okamžité příměří požadovali již před více než třemi lety autoři výzvy Mír a spravedlnost a téměř 20 tisíc jejích signatářů; tehdy se těmto „chcimírům“ dostalo většinou hrubého odsouzení, protože tehdy byla za „správný“ narativ považována jasná porážka Ruska.

Mnozí se nyní radují z toho, jak se Ukrajincům s vydatnou západní pomocí daří ničit důležité cíle v ruském vnitrozemí. Myslím, že taková radost není na místě, protože ruskou reakcí může být mobilizace obrovského počtu záložníků, napadení cílů důležitých pro transport západní výzbroje pro Ukrajinu na polské či rumunské straně hranic, nebo dokonce použití, třeba i jen demonstrativní, taktických jaderných zbraní.

Ukrajinské naděje naráží na limity evropské reality. Bez rozhovorů s Moskvou to nepůjde

Západní reakcí by pak mohlo být plnohodnotné zapojení do války s Ruskem. Taková perspektiva je vskutku děsivá a připomíná třeba počátky první světové války. Netřeba zdůrazňovat, že důsledky takové nynější války by byly pro Evropu naprosto fatální. Pro některé velmi důležité geopolitické aktéry by ovšem mohly být docela vítané…

Konflikt Západu s Ruskem

Zopakujme si, co k té nynější situaci s chmurnou perspektivou vedlo a k čemu to snad směřuje:

1. Ruská velmi nepovedená agrese proti Ukrajině byla sice vyprovokována Západem (dlouhodobé ostentativní ignorování ruských bezpečnostních obav), ale Rusko se nemělo dát vyprovokovat, protože žádné bezprostřední nebezpečí mu nehrozilo.

2. Nelze pominout zodpovědnost těch, kteří mohli (a měli) takovému vývoji zabránit, tedy představitelů členských zemí NATO. Této válce se dalo snadno předejít, kdyby se Západ v uplynulých třiceti letech choval prozíravěji a respektoval ruské, jakkoli možná paranoidní, obavy. A hlavně kdyby dodržel někdejší ústní sliby o nerozšiřování NATO směrem k ruským hranicím. Podobné názory a varování vyslovovala dlouhodobě řada významných západních politologů, politiků, vojenských expertů a komentátorů.

Rusko vyslalo na Kyjev nejvíce balistických raket od začátku války

3. To, co se stalo, je naprosté fiasko jak ruské, tak ukrajinské, i západní diplomacie. Hlavním někdejším předvolebním heslem Zelenského z roku 2019 bylo přece zlepšení vztahů s Ruskem a vyřešení konfliktu na Donbasu spojeného s kyjevským převratem v únoru 2014, který svrhl demokraticky zvolenou vládu a prezidenta a vedl k občanské válce na Donbasu.

4. Mimořádně důležitým aspektem situace na Ukrajině byla od samého počátku nezávislé existence tohoto státu národnostní otázka. Ve východní části Ukrajiny (hlavně na Donbasu, historicky málo souvisejícím se západní Ukrajinou) žilo ruskojazyčné obyvatelstvo, které silně preferovalo dobré vztahy s Ruskem. Bohužel ale nedošlo k nějaké formě federativního uspořádání Ukrajiny respektujícího tuto skutečnost. Dlouhodobé snahy (západo)ukrajinských nacionalistů o ukrajinizaci této části země v unitárním státu bychom asi mohli přirovnat k hypotetickým a nepředstavitelným absurdním snahám českých nacionalistů o počeštění Slovenska a odmítání federalizace Československa. Jak to, že tohle nevidíme?

5. To, že Západ v nynější válce výrazně pomáhá napadené zemi, je zajisté ve formálním souladu s mezinárodním právem. Bez této pomoci by konflikt již dávno téměř jistě skončil přinejmenším příměřím. V důsledku masivní vojenské podpory Západu Ukrajině se ale tato válka stala de facto nepřímým konfliktem Západu (především USA) s Ruskem.

6. Jako hlavní cíl Západu se nyní hlavně uvádí vyčerpání Ruska dlouhodobou válkou pomocí vojenských a sankčních prostředků, aby už nemohlo podobnou agresi provést proti jiným evropským státům. To je ovšem značně riskantní politika ignorující možné nasazení ruských jaderných zbraní v hypotetické situaci prohrávajícího a fatálně zeslabeného Ruska.

7. Je otázka, jak velké oběti jsou ochotni hlavně evropští občané přinášet v zájmu cíle, který sice může být v principu morální a žádoucí (potrestání násilnického agresora), ale snahy o jeho dosažení mohou přinášet obrovské problémy a utrpení. Heslo, že „Ukrajina bojuje i za nás“ je podle mého názoru falešné a dokonce amorální. Falešné jsou i proklamace o tom, že ruská agrese je bezpříkladná – viz třeba recentní izraelsko-americká agrese proti Íránu. Falešné jsou i často uváděné hypotetické analogie s mnichovskou smlouvou z roku 1938. Nacistický režim považuji prostě za úplně výjimečnou kategorii zla, nesrovnatelnou s kterýmkoli dnešním režimem.

8. Cena, kterou nyní platí Ukrajina za svoji snahu za každou cenu odrazit agresora (gigantické ekonomické škody, zničená města a infrastruktura, vysoký počet mrtvých a zraněných, obrovský počet uprchlíků), je podle mého názoru již dávno nepřijatelně vysoká a stále se zvyšuje. Je pro mě neuvěřitelné, že ukrajinská vláda i představitelé Západu jsou jiného mínění. Není příliš jasné, kolik ukrajinských občanů nyní podporuje neomezené pokračování bojů a kolik by naopak preferovalo příměří a vyjednávání (v nynější situaci je objektivita průzkumů veřejného mínění přinejmenším sporná). O problematické podpoře pokračování války svědčí (u nás médii ignorované) zprávy o násilných odvodech a snahách branců vyhnout se narukování pomocí úplatků a útěků do zahraničí.

Rusko svých cílů stejně dosáhne. Před umíráním lidí by Ukrajina měla dát přednost územním ústupkům

9. Zásadně důležité jsou demografické aspekty: V roce svého osamostatnění měla Ukrajina téměř 52 milionů obyvatel. Ekonomické, společenské a demografické turbulence včetně občanské války po kyjevském převratu v roce 2014 způsobily, že počet obyvatel Ukrajiny klesl do roku 2022 na zhruba 40 milionů. Současná populace je odhadována na 35 milionů a evropská demografická studie odhaduje, že do roku 2040 by se počet obyvatel Ukrajiny v produktivním věku mohl oproti nynějšímu stavu snížit o třetinu a počet dětí klesnout na polovinu předválečné úrovně. V této souvislosti se jeví jako až neuvěřitelná masivní korupce i v nejvyšších patrech ukrajinských politiků, jejímž symbolem je onen pověstný zlatý záchod nynějšího izraelského občana pana Mindiče.

10. Rozhodnutí ukrajinského vedení přijmout brzy po začátku konfliktu nabídku velkorysé vojenské a zpravodajské pomoci Západu a vést obrannou válku se Západem opakovaně deklarovaným cílem (maximálně oslabit Rusko) považuji za osudovou, doslova trestuhodnou chybu tragicky poškozující ukrajinské občany. Válka způsobila v očích mnoha lidí naprosté znehodnocení lidského života. Ukrajina i Rusko se předhánějí v počtech zlikvidovaných vojáků a v dehumanizaci protivníka. Západ svým pokračováním v dodávkách zbraní umožňujícím pokračování války a devastaci země paradoxně Ukrajině škodí. Jsem rád, že naše současná vláda je v tomto ohledu chvalitebně zdrženlivá; doufám, že jí to vydrží. Chválím též to, jak jsme se postarali o statisíce ukrajinských uprchlíků (hlavně žen a dětí), ale velice mě mrzí, že náš stát oproti tomu už několik desítek let ignoruje urgentní potřebu dopomoci našim chudým spoluobčanům k dostupnému sociálnímu bydlení.

11. Plošné sankce vůči ruským umělcům a sportovcům jsou podle mého názoru nepřijatelným aplikováním principu jakési kolektivní viny. Zcela absurdní je, že subjekty této diskriminace jsou i lidé, kteří mají i jiné než ruské občanství, ba i takoví, kteří válku odsuzují. Něco takového by dávalo aspoň trochu smysl, kdyby mezinárodní společenství postupovalo takto vůči všem agresorům a narušitelům mezinárodního práva. Namísto toho se očividně třeba pro USA a Izrael uplatňuje zásada „Quod licet Iovi non licet bovi“.

12. Nelze ignorovat skutečnost, že většina nejlidnatějších zemí světa se ke konfliktu na Ukrajině staví zdrženlivě a na protiruských sankcích se nechce podílet.

Trump si možná o Ukrajině tentokrát nevymýšlí. A právě proto je to nebezpečné

Ten nynější konflikt by snad po zastavení bojů a zahájení jednání přece jen mohl nakonec přinést něco pozitivního – především nové celosvětové bezpečnostní uspořádání, které by zase dlouho vydrželo (a zdá se, že i Rusku o něco takového především jde). To nynější, etablované po skončení druhé světové války a později i studené války, je v troskách, zjevně větší nebo menší vinou asi všech relevantních aktérů. Kéž by se našli dostatečně velkorysí a prozíraví politici, kteří by se takového úkolu zhostili… Jsem si ovšem vědom toho, jak donkichotské takové přání je…