Ve čtvrtek ve věku 88 let zemřela ve Francii herečka s ruskými kořeny Marina Vladyová. Manželka Vladimira Vysockého byla známá i v předrevolučním Československu. Zahrála si ve stovce filmů a byla i aktivistkou. Zasazovala se za právo na potrat. O jejím úmrtí informoval francouzský list Le Monde.
Marina Vladyová, vlastním jménem Catherine Marina de Poliakoff-Baïdaroff, patřila k výrazným tvářím francouzské kinematografie druhé poloviny 20. století. Během kariéry natočila zhruba stovku filmů, hrála v komerčních snímcích i náročných autorských dílech a spolupracovala s režiséry, jako byli Orson Welles, Jean-Luc Godard nebo Bertrand Tavernier. Vedle herectví se věnovala také zpěvu a literatuře.
Filmovou kariéru zahájila ještě jako dítě. První zkušenosti před kamerou získala na konci 40. let a už v dospívání začala dostávat výraznější role. V roce 1954 na sebe upozornila filmem André Cayatta Před potopou, který byl uveden na festivalu v Cannes.
V 50. letech se rychle stala jednou z mladých hvězd francouzského filmu. Hrála v romantických dramatech, kriminálních filmech i komediích.
Významnou kapitolu její rané kariéry představovala spolupráce s Robertem Hosseinem, který se později proslavil jako hrabě de Peyrac v Angelice. Natočili spolu čtyři filmy. V roce 1955 se také vzali. Manželství trvalo do roku 1959 a měli spolu dva syny, Pierra a Igora.
Marina Vladyová a Robert Hossein (1959)
V roce 1957 natáčela Marina Vladyová v Československu s Robertem Hosseinem film V proudech, v němž se k výpravě francouzských vodáků, kteří poznávají krásy české krajiny, přidává záhadný muž, z něhož se vyklube zloděj vzácného obrazu.
Za jednu z jejích nejslavnějších rolí je považována titulní postava ve filmu La Princesse de Clèves (Princezna de Clèves) z roku 1961, který natočil Jean Delannoy podle klasického románu Madame de La Fayette. Film měl u diváků velký úspěch, kritika jej však přijala rozporuplně. Jean Cocteau dokonce její obsazení kritizoval kvůli jejímu slovanskému původu i vzhledu.
Jen o dva roky později přišel jeden z největších úspěchů její kariéry. V italském filmu Marca Ferreriho Včelí královna ztvárnila mladou katoličku, jejíž pohled na sexualitu se po svatbě dramaticky promění. Za výkon získala v roce 1963 cenu za nejlepší ženský herecký výkon na filmovém festivalu v Cannes.
Osudová láska z Moskvy
V jejím soukromém životě sehrál významnou roli ruský básník, herec a zpěvák Vladimir Vysockij. Vladyová se za něj provdala v 70. letech. Vysockij byl v Sovětském svazu mimořádně populární, zároveň však čelil tlaku úřadů a jeho tvorba byla režimem sledována.
Vladyová se snažila pomoci mu dostat se ze Sovětského svazu a taky ze závislosti na alkoholu. Vysockij se ve Francii několikrát pokusil o léčení, ale nikdy nevydržel do konce. Zemřel v Moskvě roce 1980 ve věku pouhých 42 let. Vladyová o jejich vztahu později napsala knihu Vladimír aneb Zastavený let, která vyšla v roce 1987.
Vladimír Vysockij
Jejím dalším manželem byl letecký podnikatel Jean-Claude Brouillet, s nímž měla syna Vladimira. Později se provdala také za onkologa Léona Schwartzenberga, s nímž se věnovala společenskému aktivismu a především pomoci lidem bez domova.
V roce 1971 podepsala slavný manifest, v němž 343 žen veřejně deklarovalo, že podstoupily potrat. Manifest se stal jedním z významných momentů francouzského boje za právo žen na interrupci.
Velkou část pozdějšího života věnovala také psaní. Od roku 1979 vydala třináct knih – romány, eseje i vzpomínkové tituly. V roce 2005 publikovala autobiografii.
