Zákaz mobilů ve školách má smysl. Sám o sobě ale nevyřeší celkové digitální návyky dítěte

Sněmovna se má brzy zabývat novelou školského zákona, která by omezila používání mobilních telefonů v mateřských a základních školách a v nižších ročnících víceletých gymnázií. Ve veřejné debatě se přitom rychle vytvořily dva tábory. Jeden zákaz vítá jako zásadní řešení, druhý namítá, že školy si mohou pravidla nastavit samy.

Obojí je tak trochu pravda. Zároveň se ale ztrácí to nejdůležitější: samotný zákaz problémy spojené s pozorností, vzděláváním ani dětským duševním zdravím jako mávnutím kouzelného proutku nevyřeší.

Opora pro ředitele a učitele

Omezení mobilních telefonů během výuky je správný ochranný krok. Telefon je mimořádně účinný nástroj k přepínání pozornosti. Nabízí sociální kontakt, zábavu a rychlou odměnu, právě ve chvíle, když škola vyžaduje něco úplně jiného: soustředění, odložení okamžitého uspokojení a práci na úkolu, který není zdaleka stejně atraktivní jako notifikace v kapse.

Zlý Babiš populisticky bojuje s mobily. Můžeme se samozřejmě tvářit, že problémem je jen on

Z hlediska vývojové psychologie je proto určitá vnější regulace rozumná. Většina dětí ještě není schopná dlouhodobě tlumit impulzy a řídit svou pozornost v prostředí, které je neustále láká jinam. Schopnost plánovat a soustředit se se výrazně rozvíjí především mezi desátým a patnáctým rokem a k úrovni typické pro dospělé se přibližuje až v pozdní adolescenci.

Přínos zákona tedy může spočívat především v tom, že sjednotí minimální pravidla a poskytne ředitelům a učitelům oporu. Ti by potom nemuseli každý den znovu vyjednávat se žáky a někdy i s jejich rodiči, zda má být telefon v kapse, v tašce nebo někde úplně jinde. Právě praktické nastavení bude zásadní.

Nestačí říci, že telefon nesmí být používán nebo že má být „mimo dosah“. Musí být jasné, kde bude uložený, kdy si ho dítě může vyzvednout, a jak budou nastavené výjimky například ze zdravotních důvodů. Jinak budou učitelé místo vzdělávání znovu řešit, co přesně zákaz znamená.

Co místo mobilu

Poslanci se při pilování novely mohou inspirovat především v severských zemích. Norsko odstupňovalo pravidla podle věku, Finsko odděluje soukromé telefony od pedagogicky řízené práce s technologiemi, Dánsko řeší také rušivý obsah na školních sítích a Švédsko volí přísný režim s odevzdáváním zařízení na začátku dne.

Může to zhoršit vztah dětí ke škole. Ombudsman je proti úplnému zákazu mobilů

Česká cesta by měla z těchto přístupů převzít to nejlepší, ale přizpůsobit je našemu prostředí. A především by měla výsledky poctivě vyhodnocovat. Nejen počtem zabavených telefonů, ale podle toho, co se děje s pozorností při výuce, vztahy mezi dětmi, pocitem bezpečí, studijními výsledky a administrativní zátěží učitelů.

Samotný zákaz totiž automaticky nezlepší známky ani duševní zdraví dětí. Výsledky zahraničních studií jsou smíšené. Některé ukazují pozitivní dopad omezení mobilů, jiné žádný významný posun nezaznamenaly. Tím se dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu. Pokud dětem telefon odebereme, musíme také přemýšlet o tom, co budou dělat místo jeho používání.

Školy by měly nabízet možnosti pohybu, pobytu venku, společenských her i klidová místa pro děti, které potřebují na chvíli uniknout hluku a sociálnímu kontaktu. Pokud telefon jednoduše odebereme a necháme děti stát na prázdné chodbě, nemusí se automaticky zlepšit jejich vztahy ani psychická pohoda.

Klíčová role rodiny

Vůbec bych se nedivila, kdyby se nakonec ukázalo, že ještě důležitější než samotný zákaz je systematická průprava v digitální seberegulaci a kybernetické bezpečnosti. Děti potřebují rozumět tomu, jak fungují notifikace, nekonečné scrollování nebo rychlé odměny na sociálních sítích. Potřebují se naučit vypnout upozornění, plánovat čas a zvládat emoce i bez digitální berličky.

Populace roste, ale děti mizí. A proč s tím můžeme obtížně „bojovat“?

Navíc se bavíme pouze o regulaci ve škole. Digitálním technologiím jsou děti vystaveny i odpoledne, večer a o víkendech. Školní omezení tedy může vytvořit klidnější část dne, samo o sobě ale nevyřeší celkové digitální návyky dítěte. Tady stále zůstává klíčová role rodiny.

Je naivní předpokládat, že všichni automaticky vědí, jak své děti vést ke zdravé míře používání mobilů. Rodiče by dětem neměli běžně psát během vyučování a očekávat okamžitou odpověď. Stejně důležité je mluvit doma o bezpečnosti, nastavování hranic a vlivu telefonu na spánek a pozornost. Nejlepší školní politika totiž není ani bezbřehá volnost, ani představa, že samotná represe vše vyřeší. Zákaz mobilů v lavicích vyžaduje další snahu ministerstva, škol i rodičů.

Autorka je odbornou asistentkou na Katedře manažerské psychologie a sociologie FPH VŠE