Zlatý věk Evropanů? Ten nikdy neexistoval. Prosperita není navždy získaný nárok
V posledních týdnech demonstrují mladí lidé v různých evropských zemích. Důvody jejich protestů se liší. Někde jde o školství, jinde o drahé bydlení, sociální nerovnost, pracovní podmínky nebo povinnou vojenskou službu. Většina demonstrantů tak činí pokojně, objevuje se však také násilí, ničení majetku a rabování.
Bylo by zjednodušující zhodnotit tyto nepokoje větou, že dnešní mladí jsou rozmazlenými sněhovými vločkami nebo dokonce jen línou generací. Každá starší generace má sklon dívat se na tu nastupující s podezřením a každá mladá generace zase oprávněně upozorňuje na problémy, které její rodiče nemuseli řešit. To z historie známe dobře. Současnou debatou však prostupuje nebezpečný mýtus, že předchozí generace žily v jakémsi zlatém věku, který skončil, a dnešní mladí proto dostali od svých rodičů horší svět. Zkrátka, že dobře už bylo.
Revolta proti nicotě. Generace dospívajících hledí vstříc hrůze, že svět pro ně nic nemá
Ano, existují velké geopolitické problémy, ale doposud nejsou srovnatelné se světovými válkami, nukleární hrozbou nebo studenou válkou minulého století. Po ekonomické stránce však žijeme v bezprecedentně bohatém světě a mladá generace vyrůstá v materiálních podmínkách, které byly pro generaci jejích prarodičů nepředstavitelné. Proto považuji některé současné mediální narativy nejen za zavádějící, ale ve svých důsledcích i za nebezpečné.
Teze, která neodpovídá realitě
Při čtení New York Times jsem narazil na text o dnešních třicátnících v New Yorku. Popisoval jejich frustraci z toho, že si nemohou dovolit život, který údajně vedli jejich rodiče, protože bydlení je příliš drahé, založení rodiny obtížné a mladí lidé si nemohou vystrojit ani standardní svatbu.
Jsou to působivé příběhy a část z nich je nepochybně pravdivá. Bydlení je dnes v mnoha velkých městech mimořádně drahé a pro mladé lidi představuje zásadní problém. Jenže New York před třiceti lety si ještě docela dobře pamatuji. Ani tehdy nebylo samozřejmostí, že mladý člověk bude bydlet tam, kde by si přál. Kdo na bydlení v nejdražší části New Yorku neměl, bydlel jinde. Kdo neměl na velký byt, bydlel v malém. Kdo chtěl rodinu, odstěhoval se třeba na mnohem levnější Středozápad. Nikdo to však nepovažoval ani neprezentoval jako společenskou nespravedlnost, ale spíš jako nepříjemný ekonomický fakt, s nímž je třeba se vypořádat.
Dostupné bydlení sem, dostupné bydlení tam. Promarněná příležitost volební kampaně
Další mýtus se týká Evropy. Sociální nerovnost v některých ohledech roste, protože nejbohatší vrstva společnosti bohatne mimořádně rychle. Z toho ale neplyne, že ostatní chudnou. Evropané jsou dnes v průměru výrazně bohatší než před třiceti lety. Žijí déle, mají přístup k lepší medicíně, vzdělání, technologiím a možnostem cestování, o kterých se předchozím generacím ani nesnilo. Materiální a sociální deprivace v Evropské unii dlouhodobě klesají. A dokonce ani často opakovaný obraz třicátníků, kteří na rozdíl od svých rodičů nemohou opustit rodný dům, není tak jednoduchý. Průměrný věk odchodu mladých Evropanů od rodičů se již více než dvě desetiletí pohybuje kolem 26 let.
Domnívám se tedy, že teze o ztraceném zlatém věku neodpovídá realitě.
Mýty vzniklé z nereálných očekávání
Podívejme se na několik čísel. Evropská unie vydává na sociální ochranu přibližně 27 procent svého HDP. V demonstrující Francii je to dokonce přes 30 procent. Jde o biliony eur ročně a o sociální systémy, které jsou v historii lidstva bezprecedentní. Přesto mezi požadavky evropských protestů patří ještě větší sociální ochrana, levnější bydlení, dostupnější školy, vyšší mzdy, kratší pracovní doba, vyšší penze, více veřejných služeb, větší podpora rodin nebo nižší ceny energií. Pro každý z těchto požadavků lze samozřejmě najít dobré argumenty, nicméně nikdo si neklade otázku, kdo a z čeho to všechno zaplatí.
V této souvislosti se podívejme na hodiny odpracované za rok. Američané podle OECD odpracovali v roce 2025 přibližně 1800 hodin, Němci 1330 a Francouzi necelých 1500. A pro zajímavost, Češi jsou v tomto parametru blízcí Američanům. Eurostat udává pro Evropskou unii průměrný pracovní týden necelých 36 hodin. Čínský statistický úřad uvádí u zaměstnanců podniků průměrnou pracovní dobu téměř 49 hodin týdně. Evropská, americká a čínská čísla nejsou získána totožnou metodikou, takže z nich nelze sestavit jednoduchou tabulku a ďábel bývá někdy skryt v detailu (například částečných úvazků). Rozdíl je však natolik velký, že jej nelze při debatě o evropské konkurenceschopnosti ignorovat.
Dilema evropské konkurenceschopnosti. Merzův důraz na funkční trh, nebo Macronova vize pevnosti?
A právě tady se evropská debata dostává do jasného rozporu. Chceme více volného času a zároveň vyšší životní úroveň, více veřejných služeb a zároveň pokud možno nižší daně, vyšší sociální výdaje a zároveň udržitelné veřejné finance. Tyto rovnice nám nikdy nemohou vyjít, tudíž nejpravděpodobnější cestou, jak uspokojit voliče, je zadlužování.
Jenže zadlužování nepřináší pouze výhody. Je to především přesunutí části dnešní spotřeby na budoucí daňové poplatníky. Pokud budoucí ekonomický růst, produktivita a technologický pokrok nebudou dostatečné, budou muset přijít vyšší daně, nižší veřejné výdaje, pozdější odchody do důchodu a pomalejší růst životní úrovně. To by mělo být řečeno jasně a hodně nahlas.
VW jako malá Evropa
Velká a dlouho mimořádně úspěšná automobilová značka Volkswagen vyrostla v prostředí vysokých mezd, rozsáhlých zaměstnaneckých výhod a silné ochrany pracovních míst. Jenže mezitím se svět změnil. Přišla technologická transformace automobilového průmyslu, levná čínská konkurence, americká cla a tlak na ceny. Náklady zůstaly evropské a ziskové marže začaly dramaticky klesat.
Ještě v roce 2024 požadovala německá IG Metall pro zaměstnance Volkswagenu zvýšení mezd o sedm procent a současně připouštěla jako jednu z možností návrat ke čtyřdennímu pracovnímu týdnu. Firma už přitom hovořila o vysokých nákladech, nadbytečných kapacitách a možnosti zavírání německých továren. O dva roky později Volkswagen připravuje největší restrukturalizaci ve své historii, která může znamenat zrušení vyšších desítek až stovek tisíc pracovních míst a ohrožuje budoucnost několika německých závodů.
Část krize si Volkswagen vytvořil sám. Rizikem pro Česko není jen možnost zavření továren
A podobně je na tom celá Evropa. Chceme nejvyšší sociální ochranu na světě, vysoké mzdy, krátkou pracovní dobu, dlouhou dovolenou, kvalitní školství, dostupné zdravotnictví, štědré penze, zelenou transformaci, bezpečnost a nově také výrazně vyšší výdaje na obranu. Proč ne?
Musíme si však uvědomit, že čelíme problému prosté matematiky. V dlouhém období můžeme rozdělit jen to, co jsme předtím vytvořili.
Ptejme se, co můžeme udělat pro Evropu...
Když John F. Kennedy v inauguračním projevu v roce 1961 pronesl svou slavnou větu „Neptejte se, co může vaše země udělat pro vás, ptejte se, co můžete vy udělat pro svou zemi“, mluvil v jiné historické situaci k jiné společnosti. Přesto zní dnes tato jeho věta velice aktuálně. A to nejen pro dvacetileté demonstranty, ale pro nás všechny.
Moderní evropská politika si během posledních desetiletí zvykla občanům slibovat. Každé volby jsou populistickou soutěží o to, kdo přidá důchodcům, rodinám, zaměstnancům, studentům nebo podnikatelům. Politici málokdy vyhrávají volby s větou, že některých věcí budeme muset dělat více, některých výhod se vzdát a za některé služby více zaplatit. Postupně tak vzniká nebezpečná představa, že prosperita je stav, kterého jsme jednou dosáhli a na který jsme od té chvíle získali nárok.
Není to pravda. Až na malou vrstvu těch, kteří své majetky a s nimi spojený životní komfort zdědili, si každý jednotlivec a s ním i každá generace musí svou prosperitu vytvořit. To je sdělení, které by dnes mělo zaznít po celé Evropě.
Ani v nejmenším to neznamená, že by mladá generace neměla plné právo požadovat po politicích dostupnější bydlení, kvalitnější školství nebo funkční stát. Může a měla by protestovat proti nespravedlnosti a upozorňovat na chyby generace svých rodičů. A my bychom měli její argumenty poslouchat.
Stejně legitimní je však otázka opačná: co je každý z nás ochoten udělat pro společnost, od níž toho tolik požaduje?