Anglie není vůbec skutečné místo. Britská spisovatelka se vrací do časů Charlese Dickense

To, že Zadie Smith nazvala svůj nejnovější román Podvod, můžeme vnímat jako maximální snahu o férové jednání. Rozsáhlé dílo britské prozaičky, vracející se do časů Charlese Dickense, totiž výmluvně dokládá, jak velkým omezením současná literatura čelí. A taky kde jsou příčiny takových omezení.

S Williamem Harrisonem Ainsworthem (1805–1882) se v Podvodu setkáváme jako s literární postavou. Respektive až jako s literární postavou. V autorčině dovětku k románu čteme: „Během života vydal čtyřicet jedna románů, mnohé mimořádně úspěšné. (Jack Sheppard se skutečně prodával lépe než Oliver Twist.) Po sto letech není na trhu dostupný ani jediný z nich.“

Ale Zadie Smith nám tohoto spisovatele nepřipomíná proto, že by nám chtěla říct, že je dnes opomenut neprávem a že bychom ho měli číst. Ainsworth z Podvodu navíc vychází jako dobový spisovatel střídavě úspěšný i proto, že psal tolik a nikdy nezastavil: neúspěch se snažil překonat napsáním dalšího románu.

Již pominul čas, kdy bývaly dvacetileté ženy – a stejně tak muži – běžně debutujícími romanopisci. Komu z mladých by se nyní chtělo mordovat se s románem?

Ainsworthovo psaní nejčastěji vnímáme z pohledu Elizy Touchetové, ovdovělé sestřenky (a taky milenky) spisovatele, která se stane v jeho rodině hospodyní. A tak tu například čteme: „Nic z toho se po stránkách Williamova románu ani nemihlo. Tady přetrvávaly fantazie z roku 1820 jako vachrlaté divadelní kulisy. Ale celé to bylo vachrlaté. Všechno v té knize už bylo použito někdy dřív nebo převzato ze života.“

A jízlivé poznámky se, jak postupujeme románem, stupňují: „William byl natolik utopený v dokumentaci související s bankrotem, že od února nenapsal ze svého románu ani písmenko. Kromě toho, psaní románů – dokonce ani těch dobrých – nepřipadalo paní Touchetové jako rozumná reakce na finanční krizi.“ S dodatkem v přímé řeči: „Chudí nepotřebují literaturu, Williame. Potřebují chleba.“

O nějakých tři sta stran dále pak čteme potvrzení toho, že paní Touchetová romány svého příbuzného pohrdá: „V minulosti občas odkládala Williamovy romány před koncem, v polovině a při jedné příležitosti už po druhé kapitole. Ale ještě nikdy ji nedokázala porazit samotná první stránka – až dosud.“ První věta románu Londýnský Tower je následně ocitována a rozsahem se podobá kapitolám Podvodu, což opravdu není nejlepší úvod. Je div, že to natolik zkušený spisovatel „přehlédl“.

Dámy píšou o lidech

Čtenář tedy v Podvodu dostává dostatečný počet nápověd na to, aby nabyl dojmu, že se mu Zadie Smith snaží říct, že muži jsou sebestřední směšní tvorové hrající si na umělce, ale kdyby ženy mohly, snadno by je trumfly. Případně že ženy by s něčím tak legračním neztrácely čas. Ale spíše to první – nesmíme zapomínat, že nám to říká spisovatelka.

Kniha týdne

Podvod

Zadie Smith

• V překladu Petry Diestlerové vydalo nakladatelství Odeon, Praha 2026. 536 stran.

Je zde totiž též návodný dialog týkající se George Eliot a jejího románu Middlemarch (1871–1872), kdy se role obrací: „,Jen hromada lidí, kteří si vedou svoje vesnické životy – a to pěkně nudné životy. Ještě nudnější téma než soudní proces. To nás má ohromit, že to napsala žena? Od Blackwoodova magazínu je to zjevný reklamní trik a jen se koukni, jak jim na to veřejnost skáče! Takže o tomhle mají být všechny tyhle moderní knihy, které píšou dámy? O lidech?’ ,Mně se to líbí,’ zopakovala paní Touchetová a zvedla si vdolek ke rtům, aby lépe zamaskovala úsměv.“

To už se ale vlastně dotýká samotné Zadie Smith (1975), jež se po letech vrací do českého prostoru. Podvod (2023) je jejím šestým románem a jeho překlad z pera Petry Diestlerové, který nyní vydal Odeon, pozdržel autorčin tuzemský pád do zapomnění.

Naposledy tu vyšel román Severozápad (2012), následný Swing Time (2016), stejně jako povídková kniha Grand Union (2019) ale již nikoli. Zadie Smith se stala globální hvězdou, a přitom ještě ani neměla dopsaný debut Bílé zuby (2000), na nějž dostala od nakladatele štědrou zálohu. Snoubil se zde však vhodně fakt, že román napsala žena a že její matka pochází z Jamajky. Koloniální věk sice dávno skončil, avšak anglická literatura se zrovna mohla výrazně občerstvovat právě díky tomu, že staletí kolonizování rozesela angličtinu po celém světě.

Koloniální občerstvení

Můžeme tak jít postupně a nejprve připomenout V. S. Naipaula (1932–2018), trinidadského nositele Nobelovy ceny, s jeho úžasným románem Dům pro pana Biswase (1961). Následoval z Indie pocházející Salman Rushdie s Dětmi půlnoci (1981), za něž získal Bookerovu cenu. Po zveřejnění Satanských veršů (1988) nás fanatickými vrahy pronásledovaný literát pravidelně zásobuje novými romány, které ale bohužel v posledních letech už nemá valnou cenu sledovat: nicméně Děti půlnoci zůstávají.

Ale potom již přišel čas žen. Bookerovu cenu v roce 1997 získala též indická autorka Arundhatí Royová zaromán Bůh maličkostí. A na rozdíl od Salmana Rushdieho se nadlouho odmlčela. Pořád se čekalo a čekalo, s čím dalším přijde, ale když konečně po dvaceti letech přišla s dalším románem, Ministerstvo nejvyššího štěstí, byl odzíván.

Zadie Smith vyhovovala ještě líp. Nejen kořeny daleko od Anglie, nejen žena, ale taky mladičká – to byla téměř literární konkurence filmovým či hudebním hvězdám. Ovšem Bookerovu cenu, která tehdy ještě měla skutečně váhu, za Bílé zuby neobdržela.

Znáte Bruna Schulze? O haličského génia se přetahují Polsko, Ukrajina i Izrael

Na začátku nastavenou laťku už se Zadie Smith nikdy přeskočit nepodařilo. Bookerovu cenu dodnes nemá a těžko asi ještě někdy mít bude. Po Bílých zubech vyšly česky rychle romány Sběratel autogramů (2002) a O kráse (2005). Nejednalo se o literární prohry, avšak nejde ani o žádné literární mezníky. Proto se obraz Zadie Smith jakožto veleúspěšné autorky začal rozplývat.

Nutno dodat, že tehdy panovala odlišná atmosféra. Nadšení – minimálně vliv – zdejších anglistů fungovalo tak, že dokázali vytvořit dojem, že kniha, o níž se mluvilo ve Velké Británii, a tudíž je pozoruhodná, musí vyjít česky. A že když se něco prodává za kanálem, bude se to prodávat i tady.

Samozřejmě to automaticky neplatí a teď už jsou nakladatelé obezřetnější. I ti anglisté se nuceně rozprchli, neboť překládání beletrie je neuživilo.

Rovněž samotný Podvod čerpá z toho, že britské impérium bývalo koloniální velmocí: „Paní Touchetová měla teorii. Anglie není vůbec skutečné místo. Anglie je propracované alibi. V Anglii se nikdy nic opravdového nestane. Jenom slavnostní večeře a internátní školy a bankroty. Všechno ostatní, všechno, co Angličané skutečně dělají a skutečně chtějí, všechno, po čem touží a berou si to a využívají to a odhazují – všechno tohle dělají jinde.“

Zadie Smith v románu navíc propletla život romanopisce Ainswortha s Tichborneovým procesem, jenž se točil kolem toho, že se jistý řezník vydával za urozeného pána, jenž během jedné zaoceánské plavby utonul. Obžalovaný však tvrdil, že je Tichborne, že se po ztroskotání lodi zachránil. Paní Touchetová se chodí na projednávání tohoto případu dívat. Mohlo by se tedy zdát, že je v opozici vůči Williamově smolení románů, že ji zajímá realita, nikoli fikce. Zároveň se ovšem stává obětí fikce, neboť se přidává na stranu těch, kdo mají za to, že řezník skutečně je Tichborne.

Těžaři afér a procesů

Uchazeč o Tichborneovu identitu totiž sežene nemálo svědků, kteří jsou ochotni dosvědčit, že Tichborne a on jsou jeden muž. Je mezi nimi i Bogle, naivní dobrák a bývalý Tichborneův služebník: „Můj život měl mnoho částí. Těžko říct, kolik životů jsem vedl nebo kde můj příběh opravdu začíná. Jednu věc vím ale jistě: můj příběh není takový, jaký by měl být.“ A postava Boglea je můstkem, po němž se dostáváme na jamajské plantáže, kde jsou otroci krutě trestáni otrokáři nebo umírají na zákeřné nemoci.

Vedle onoho ženského pohledu paní Touchetové je dalším neklamným znakem toho, že Podvod je sice časově odlehlý příběh, avšak napsaný dnes, skutečnost, že je rozsekán do krátkých kapitol. Jenže po nějaké době si začneme říkat, co to je za infantilní hru: stali jsme se obětí předstírání, že se řítíme za čímsi úžasným, přitom se pouze jednotvárně drncáme od zatáčky, za níž se neobjeví nic, k další.

Terorista porcuje melouny nožem. Palestinský spisovatel šije v románu do všech kolem sebe

Podvod je příběhově zcela otočen do minulosti. A nic nového nepřináší, ani pokud jde o literární stránku. Můžeme zůstat v rámci britské literatury: Tichborneův proces připomene Edaljiho aféru, kde byl pro změnu míšenec křivě obviněn z násilí páchaného na zvířatech. Do případu se vložil sám Arthur Conan Doyle – tuto kauzu připomněl v románu Arthur & George (2005) Julian Barnes.

Historizující příběh s literátem ve svém středu, to už tu taky bylo. Vzpomeňme například novější díla Alana Hollinghursta, především Cizí dítě (2011). Mimochodem, britský prozaik se dočkal Bookerovy ceny za „homosexuální román“ Linie krásy (2004), jenž je vrcholem jeho dosavadní tvorby – a s nímž se může jen těžko měřit některý ze současných queer výtvorů.

Ano, být žena nebo patřit k nějaké sexuální menšině, to jsou dnes v literatuře automaticky plusové body. Na druhou stranu, Zadie Smith se může jakožto padesátnice cítit odstrčená a neviditelná. Nicméně uvědomme si, že možná již pominul čas, kdy bývaly dvacetileté ženy – ale stejně tak muži – běžně debutujícími romanopisci. Komu z mladých by se nyní chtělo mordovat se s románem?

Zbrusu nové a horší verze

Podvod je řemeslně dobře, ba výborně napsaný román. Rovněž toho musela Zadie Smith hodně nastudovat. Ovšem literární umění na tomto nestojí – nebo by nemělo stát, jelikož pak může být za literáta považován kdokoli mající píli, nejprve ve studovně, potom při psaní (spíše ale kompilování). Jinak je však novinka Zadie Smith dílem krotkým, nevýbojným.

Podvod je další v řadě románů majících ve svém středu spisovatele. A i když Ainsworth nebyl vždy úspěšný ani za života a z dnešního pohledu se rozhodně nejeví jako „nesmrtelný“, jde patrně o další literární počin, který nás má vrátit do dob, kdy spisovatel měl daleko významnější společenskou roli.

Život pod židovskou i rudou hvězdou. Biller vrací do Prahy Weila a připomíná, proč ho číst

Příbuznou oblíbenou disciplínou potvrzující, že literatura je „svět včerejška“, je vytváření nových, většinou politicky korektních verzí klasických příběhů, ať už se to týká Robinsona Crusoea, Huckleberryho Finna či Davida Copperfielda. I v tomto ranku ale existují výjimky potvrzující pravidlo. Například Pan Pip (2006) Lloyda Jonese, kde se rekonstruuje příběh ztracených Dickensových Nadějných vyhlídek.

Současná literatura je zkrátka v pasti. V zádech má klasická díla, z těch anglicky psaných namátkou Na Větrné hůrce, Milence lady Chatterleyové či Lolitu. A zároveň se nelze divit, že se jí nechce do formálních výstředností: zaprvé to neladí s pragmatickou dobou, zadruhé veškeré experimenty byly během 20. století dávno ozkoušeny, takže by to zas vypadalo pouze jako křečovitá nápodoba. Každopádně žádná odvaha, žádný risk.

K tomu nutno připočíst velkou nevýhodu literatury v dnešním světě, totiž že doba její výroby je nepoměrně větší než doba její konzumace. Avšak i čtení je pořád velmi zdlouhavé a namáhavé v porovnání s pasivním vnímáním jiných médií. Společnost toho tak možná daleko víc říká literatuře tím, že jí neříká vůbec nic, než toho nejnovější literatura mnohomluvně přináší společnosti. Nic nového, jen opakování a rozmělňování, a k tomu ještě stesky, že zlaté časy jsou pryč.

Tuto atmosféru potvrzuje i fakt, že už si literáti nezávidí romány, jenom ceny, prodeje a stipendia. Nezáviděníhodná situace.