Rozhodnutí České televize vycouvat z Eurovision Song Contest vyvolalo očekávanou vlnu hororu. Navíc tentokrát přibyly hlasy, že se tím veřejnoprávní médium definitivně zřeklo snahy oslovit mladou generaci. Tyto hlasy patřily nejmladší generaci žurnalistek a žurnalistů; setrvačníkové myšlení ignorující mediální realitu má pozoruhodnou výdrž.
Když se na věc podíváme bez sentimentu, zjistíme, že odchod ČT není tragédie pro moderní kulturu, ale vystřízlivění z iluze. Takové vystřízlivění bolí vždycky, tohle je navíc drahé.
Mrzí vás česká neúčast v příštím ročníku Eurovize?
Život a byznys jsou jinde
Začněme u bájného „oslovování mladých“. Argument, že účastí v soutěži ČT plní mladistvým jejich přání, stojí na vodě. Pro generaci Z a mladší generace je lineární vysílání hlavních kanálů České (a jakékoliv jiné) televize mrtvý prostor. Mládež nežije u televizních obrazovek v sobotu večer; žije na TikToku, Instagramu, YouTube a streamovacích platformách.
Česká televize se příští rok nezúčastní pěvecké soutěže Eurovize
Eurovize sice na mladé cílí skvěle, ale primárně jako digitální fenomén. Mladý Čech si našel své favority typu Joosta Kleina nebo Baby Lasagnu na sociálních sítích, nikoliv v přenosu ČT1. Pokud veřejnoprávní televize platila nákladnou licenci, dotovala produkt určený pro platformy, které mladá generace využívá úplně jinak. Je to ekonomický nesmysl.
Odchod ČT tedy není zrada mládeže, ale spíše opožděná reflexe faktu, že s mladými se musí pracovat tam, kde doopravdy jsou a tak, aby byli osloveni – lineární vysílání není jedno ani druhé.
Festival kalkulu, kýče a geopolitiky
Ještě zajímavější je pohled na samotnou Eurovizi. Když byla soutěž v roce 1956 založena Evropskou vysílací unií, měla vznešený cíl: technicky propojit válkou rozdělený kontinent pomocí zbrusu nové televizní sítě. Byl to technologický a mírový experiment v roce, kdy sovětské tanky rozjezdily maďarský pokus o svobodu na krvavou kaši. Byla to oslava evropské spolupráce, kde hudba sloužila jako svorník. Jenže z tohoto ušlechtilého základu vyrostl gargantuovský, flitry pošitý popový cirkus a LGBTQ+ svátek, který s původní myšlenkou sjednocování kontinentu skrze kulturu už nemá takřka nic společného.
Dnešní Eurovize je festivalem kalkulu, vizuálního kýče a geopolitiky. Sledovat moderní přenos znamená proklestit se tunou prvoplánových heslíček, falešného patosu a uměle vybičovaných emocí, kterým nikdo aspoň mírně kritický nemůže věřit.
Štítíte se správně Izraele? Eurovize, banální písňová soutěž, se stává obrazem Evropy
O samotné písni a hudebním řemeslu to už dávno není. Vítěze a pořadí mnohem víc než kvalita melodie určují geopolitické vazby, sousedská výpomoc bodů a silné, často účelové příběhy. Menší země v tomto molochu fungují spíše jako křoví pro velmoci a marketingové stroje, které disponují miliony eur na vizuální show.
Hudba až na posledním místě
A tím se dostáváme k finanční realitě. Česká televize dlouhodobě bojuje s napjatým rozpočtem, čelí tlaku na efektivitu a zvažuje každou korunu z koncesionářských poplatků. Sypat peníze do licence, národních kol, megalomanských delegací a drahého stylingu pro soutěž, kde se české výpravy pravidelně krčí na chvostu zájmu nebo propadají v semifinále, nedává z hospodářského hlediska vůbec žádný smysl. Kritika hospodaření ČT by byla nelegitimní v momentě, kdyby peníze utrácela za smysluplnou domácí tvorbu – ale utrácet je za účast v drahém panoptiku je luxus, který si veřejnoprávní instituce v krizi nemůže dovolit.
Odstoupení z Eurovize tak ve výsledku obnažuje trapnou pravdu: ČT sice neumí s mladými pracovat a její dramaturgie často tápe, ale v tomto konkrétním bodě udělala racionální krok. Eurovize se zvrhla v překombinovanou estrádu, v níž jde o hudbu až na posledním místě. Cirkus odjel a české koncesionáře to může nechat chladnými. Místo oplakávání televizní šaškárny by se měla energie konečně napřít tam, kde má česká kultura a mladá scéna reálnou šanci uspět – v digitálním prostoru, bez nutnosti kupovat si drahé lístky do cizích manéží.
