Český obranný průmysl právě předvádí paradox, který by měl zajímat nejen zákazníky po širém světě a konkurenty, ale taky ministerstvo obrany v Praze. Nedávno vyvinutá houfnice Morana uspěla v Lotyšsku, podvozky Tatra se prosazují v americkém programu nové kolové houfnice, ale česká armáda stále čeká na zahájení vojskových zkoušek francouzských Caesarů, které si sama objednala.
Domácí průmysl přitom dokazuje, že má co nabídnout. Proč tedy vlastní armáda zvolila jinou cestu?
Od Dany k Moraně
Československá dělostřelecká škola není jen nostalgickou vzpomínkou na houfnici Dana. Na ni navázaly slovenské Zuzany, česká Dita a nyní Morana. Nejde o totožné konstrukce, nýbrž o technologickou kontinuitu: spojení výkonné zbraně ze slovenského Pováží, automatizovaného nabíjení a kolového podvozku Tatra.
Měla by česká armáda více využívat tuzemské dodavatele na úkor těch zahraničních?
Morana je moderní, automatizovaný a částečně pancéřovaný systém, který se dokáže ucházet o zákazníky na mezinárodním trhu. Jedná o „truck-mounted gun“ čili dnes preferovanou koncepci „houfnice na náklaďáku“. Lotyšsko dalo české nabídce přednost před švédským Archerem. Rozhodovaly přitom nejen technické schopnosti, ale také cena, dodací lhůty a zapojení domácího průmyslu.
Ještě zajímavější je prosazení podvozku Tatra v americkém programu nové kolové houfnice. Jihokorejská Hanwha nabízí americké armádě systém K9MH na českém podvozku a českou pancéřovanou kabinou. Zatím jde o vývojovou a testovací fázi, nikoli o jistotu sériové zakázky. Přesto je to mimořádná reference: česká technika se dostává do hry o budoucí schopnosti amerického dělostřelectva. A zároveň to zapadá do obnoveného tažení Tatry do USA.
Caesar s českými kompromisy
Česká republika si objednala 62 houfnic Caesar za přibližně 10,3 miliardy korun. Dodávky se zpozdily a podle dříve zveřejněných informací nebylo jasné, kdy budou moci začít vojskové zkoušky. Přitom právě dnes je zavedení nové techniky v podmínkách války na Ukrajině jednou z klíčových priorit modernizace naší armády. Dělostřelectvo nutně potřebujeme a osvědčený francouzský stroj měl přinést rychlé a jednoduché řešení.
VIDEO: Když hoří Dita. Ruský dron zasáhl českou houfnici
Caesar sám o sobě není špatná houfnice. Jeho původní koncepce staví na relativní lehkosti, jednoduchosti, pohotovosti a rychlé přípravě i opuštění palebného postavení. Česká konfigurace však dostala těžší osmikolový podvozek Tatra a upravený systém nabíjení. Cílem bylo splnit požadavky české armády, mimo jiné na mobilitu, odolnost a ochranu.
Jenže každá úprava má svou cenu. Těžší podvozek nemusí být nevýhodou, stejně jako lepší ochrana osádky či poloautomatické nabíjení. Otázkou je, zda jejich přínos odpovídá nárůstu hmotnosti, složitosti a nákladů. Český Caesar se silně vzdálil některým přednostem původní francouzské konstrukce.
Bohužel přišla pozdě
Z celkové ceny zakázky vychází přibližně 166 milionů korun na jednu houfnici. Tento prostý přepočet ale není férovým srovnáním s Moranou: smlouvy mohou zahrnovat odlišné množství vybavení, výcviku, náhradních dílů a podpory. Veřejně dostupná data proto neumožňují tvrdit, že počeštěný Caesar je dražší než domácí alternativa.
Víc než jen „železo“ pro pozemní síly. Jak obranný průmysl proměňuje české hospodářství
Základní problém je historický a žádného viníka nemá: Morana prostě přišla později, než armáda začala vybírat nový typ. Totéž vyřadilo další zajímavý a slibný stroj, slovenskou houfnici BIA. Caesar v okamžiku svého úspěchu ještě tuto konkurenci neměl. V interní technicko-ekonomické studii, která za Babišovy první vlády nahradila otevřenou soutěž, skončila na druhém místě slovenská Zuzana 2. Ta přitom vychází ještě z koncepce původní Dany.
Dánský vzor pro Česko?
Českou cestičku Caesaru prošlapalo Dánsko. Tři roky před námi si objednalo velmi podobnou konfiguraci: houfnici na větším a těžším podvozku Tatra, která uveze více nábojů, lépe chrání posádku a nabíjí se poloautomaticky. Jenže Dánsko mezitím své Caesary předalo Ukrajině a zvolilo jiné řešení, mimo jiné izraelský systém ATMOS. Nebylo to jednoduché odmítnutí francouzské konstrukce; rozhodnutí ovlivnily změněné bezpečnostní potřeby a příležitost dostat rychle náhradu, po níž Dánové ve skutečnosti pokukovali už dříve, ještě před Francií.
Česká armáda moderní dělostřelectvo nutně potřebuje. Opravdu nejde o to, aby za každou cenu kupovala české zbraně. Domácí původ automaticky nezaručuje lepší výkon ani nižší cenu. Pokud ale český průmysl dokáže nabídnout konkurenceschopnou houfnici Lotyšsku jako prvnímu zákazníkovi a český podvozek zaujme nejen Čechy, ale nejnověji i Američany, je na místě otázka, zda nešťastnému načasování nešlo lepší koordinací zabránit.
Armáda sice říká, že už nechce platit vývoj nových systémů a proto jde po vyzkoušených a jinde ověřených konstrukcích. Končí to ale jako obvykle: české požadavky jsou tak dalekosáhlé, že se dodavatel složité a drahé adaptaci nevyhne. Ať nakupujeme v Izraeli, v Americe – nebo ve Francii.
