Chcete-li článek poslouchat, přihlaste se
Herečka Anna Dvořáková
Než se dala na herectví, prosadila se na sociálních sítích. Její příspěvky na TikToku sleduje 13 milionů lidí, což je vážně hodně. V poslední době se ovšem věnuje hlavně natáčení seriálů a filmů. Nyní ji můžete vidět v kině mimo jiné ve snímku Máma a Táta jsou Boží, anebo v divadle. „Herectví je něco, co mě baví, naplňuje, mám k němu velkou úctu a respekt,“ shrnuje Anna Dvořáková. Dcera slavných rodičů i prarodičů, a taky moc milá holka.
Reklama
Máte ráda mýty a pohádky?
Mám obecně ráda fiktivní světy a pohádky. Ráda se v nich ztrácím a ráda tam vyrážím. Pohádky jsou mou hodně důležitou součástí.
Snímek Máma a Táta jsou Boží vám dal velkou roli. Co jste před jeho natáčením věděla o Slovanech?
Docela víc, než by asi možná někdo čekal. S dědou (Luděk Munzar - pozn. red.) jsme četli pořád dokola lexikon o strašidlech a různých jiných bytostech, kam patřily i ty ze slovanské mytologie. Proto jsem jich znala už před natáčením hodně. Znala jsem je zpaměti už jako dítě. Věděla jsem, co dělá hejkal a co vodník, jaké mají schopnosti…
Pak mi děda četl Staré české báje a pověsti, které mi taky určitý základ daly… Jinak mi přijde, že slovanská mytologie je u nás dost nevyužitá, třeba právě v kinematografii. Podle mě by mohli slovanští bohové a bohyně klidně dobýt světový trh, jsou fakt zajímaví.
Lidé se loučili s hercem Luďkem Munzarem. Nad Národním divadlem přeletěla letadla
Jenže jsou i strašidelní, někdy až hrůzostrašní. Četl vám děda o nich i před spaním?
Spíš jsme si vždy vybírali nějaké hodnější bytosti, například bludičky. Samozřejmě mě nechtěl děsit, chtěl, abych usnula. Staral se o mě často. Máma a táta (Barbora Munzarová a Jiří Dvořák - pozn. red.) bývali často v divadlech, na natáčeních. Byli jsme sehraná dvojka.
Vaše Simona ve filmu Máma a Táta jsou Boží se snaží zachránit svět. Máte podobné tendence i v soukromém životě?
Dlouho jsem je měla, asi je pořád i trochu mám. Zachraňovala jsem ostatní, měla jsem tuhle potřebu, což se mi i vymstilo. I proto se stále učím myslet na sebe, dávat se na první místo… Simona to má jinak. Spoustu věcí neřeší. Umí lidi dobře poslat do háje. Měla mi co předat.
Kolik jí je?
Sedmnáct, mně čerstvých 24.
Trailer filmu Máma a Táta jsou BožíVideo: Bontonfilm
Reklama
Fantasy se natáčel na několika místech, včetně skanzenu. Nepoznala jsem ho. Kde stojí?
Jde o Archeoskanzen Modrá, stojí poblíž Velehradu. Právě tam na autentické slovanské prostředí narazíte. Jen jsem byla ráda, že nemusím hrát ve staročeštině. Tyhle pasáže jsem kolegům nezáviděla.
Děj se točí kolem bohů, kteří se díky amuletu přenesou do budoucnosti, do naší současnosti. Když se na vás koukám, na vaše ruce, koukám, že ke šperkům vztah máte.
Já jsem přímo parádnice. Mám to po babičce (Jana Hlaváčová - pozn. red.). Podívejte, tenhle prstýnek s hodinkami byl zrovna její. Jen už nefungují, ale asi by stačilo je opravit. Zbytek prstýnků, které dnes mám, jsem si koupila. A tyhle malé prstýnky mám od táty, druhý od babičky z tátovy strany. Nosím je pořád.
Geny jsou geny, ale jak se promítly ve vaší kariéře. Herectví jste nestudovala, že?
Konzervatoř jsem měla zakázanou. Chodila jsem – stejně jako rodiče – na gymnázium. V mém případě šlo o GEVO na Jižním Městě. Jde sice o soukromou školu, ale byla dost tvrdá. Musela jsem makat. Zpětně, upřímně, až nechápu, jak to, že jsem tam někdy prolezla, a taky dávám rodičům za pravdu, že je skvělé mít vzdělání a pak hrát. Chtěli, abych měla všeobecný přehled.
GEVO je bilingvní. Tam jste získala znalost angličtiny, jež vás živí na sociálních sítích?
Na tom moji rodiče pracovali odmala. Hlavně mamka chtěla, abych ji skutečně uměla. Měla jsem proto doučování s paní, která mě učila britskou angličtinu. Byla moc milá. Ani jsem neměla pocit, že se něco učím. Spíš jsme si vždycky hezky popovídaly.
Posuňme se k internetu. Jsem generačně blízko vaší mamince a tatínkovi. Jak jste jim vysvětlovala, co tam děláte?
Těžko. Oni to celé od začátku moc nechápali, i když jsem se jim to snažila ukázat, vysvětlit. Mamka mi stále říkala: Nekoukej do mobilu a vezmi si knížku, jdi dělat něco jiného. Až jí jednou její kamarádka poradila, aby mě nechala, že to může být moje budoucnost, můj zdroj příjmů… Poslechla ji, nakonec je má fanynka. Obecně rodiče ale moc nechápou, že podobné věci lidé dělají, že je někdo sleduje…
V dramatickém příběhu z konce války Vůně vanilky se před kamerou setkali Bára Munzarová a Jiří Dvořák.
Jak jsem říkala, vidím to stejně. Než se vám ale virtuální kariéra rozjela, musela jste mít vybavení na natáčení. Přála jste si je mimo jiné k Vánocům?
Jasně, moc jsem toužila po ring light.
Kruhové světlo, že?
Ano, dostala jsem ho k Vánocům, když mi bylo asi sedmnáct. K dalším narozeninám mi dal Martin (nevlastní táta M. Trnavský - pozn. red.) přenosné zelené pozadí, plátno. To jsem byla mega šťastná. Hodně mi tím v mé práci pomohl.
Reklama
A jsme zase u toho. Co je ta práce?
Své příspěvky si dělám od začátku do konce. Snažím se proto pochopit vše, co mi pomůže se zlepšovat. Při natáčení filmů, seriálů se ptám dalších lidí na place, kameramanů, osvětlovačů na jejich práci. Řeším s nimi druhy záběrů, s dalšími střih.
Máte 1,3 milionů sledujících na TikToku. To je skvělé. Čím jste prorazila?
Hodně díky Marvelu. Měla jsem ho ráda, stále mám. Jak jsem říkala, vesmír superhrdinů je mi blízký. Začala jsem z něj dělat sketche. Napodobovala postavy, tvářila se jako ony, hýbala se tak, reagovala jako ony… Tohle na TikToku bouchlo. Zaujala jsem hodně lidí ze zahraničí.
Rodina ještě před vpádem Bohů: Jakub Jenčík, Petr Lněnička, Vica Kerekes a Anna Dvořáková
Uživily by vás sítě bez příjmů z herectví?
Upřímně? Nevím. Věřím tomu, že kdybych se do nich hodně opřela, možná ano. Ale můj primární příjem je teď z hraní, to je moje práce. Chci u něj zůstat. Sociální sítě jsou k němu přidané.
Obojí je velmi časově náročné. Jak to kombinujete?
Je to až vyčerpávající. U některých příspěvků musím být koncentrovaná… Dost věcí by mi usnadnilo, kdybych dokázala věci plánovat. Měla rutinu, itinerář, kalendář, měla věci napsané. Jenže já nejsem tenhle typ. Neudržím dlouho pozornost, což je katastrofa… Hodně mi v tvorbě tak pomáhá, mohu-li obě věci spojit: na sociální sítě třeba dát cosi z natáčení, ze zákulisí, z placu. Čímž si zároveň krátím čekání na svůj výstup. Jinou kapitolou je zpracování složitějších, autorských videí, střihám je dlouhé hodiny…
Jiří Dvořák: Máme se tu jak prasata v žitě a nevážíme si toho
Co si pod slovem dlouho mám představit?
Klidně deset hodin. Ano, je to úplně šílené, to video má tři minuty. Jenže já do něj dávala hodně efektů, klíčovala jsem do něj určité věci. Inspiroval mě Harry Potter, Bradavice, kde to ošidit nejde.
Já, přepisuji-li text, škrtám k docílení délky. Jak pracujete s videomateriálem vy?
Pracuji obvykle se složkami v iPhonu. Do něj si píšu nápady, které mě většinou napadají v nekřesťanskou hodinu… Sahám po nich v době, kdy začínám tvořit. Narážím přitom na chumel neorganizovaných složek. Ty skládám do vytyčeného příběhu, poté začínám točit. Oblékám se do kostýmů, líčím se, používám to zelené plátno, světlo…
To je asi na hodinu. Pak následuje zmíněný, dlouhý střih. V případě zmíněných kouzel strávím u něj ty hodiny. V tomhle jsem puntičkářka. Potřebuji vše vidět třikrát, než to pustím ven. Do všeho se zaberu tak, že musím hlídat, zda jím a piju. Okolní svět kolem mě zmizí.
Kolik příspěvků musíte třeba na ten profil na TikToku vložit, abyste nezapadla?
Měla by v tom být pravidelnost, mělo by jich být několik za měsíc, jenže já toho nejsem schopná. Tak má sledovanost mých příspěvků výkyvy. Něco funguje, něco ne. Pak jsou tu věci, které zaberou vždy, třeba ty z Marvelu. Plus k tomu musím přidat úvahy, kdy v Americe lidé bdí. To také ve sledovanosti pomáhá.
Jako herečka máte za sebou dost seriálů, pár filmů. Co první natáčení, vybavujete si ho?
Hereckým dítětem jsem nebyla, zároveň jsem se v branži pohybovala. Rodiče nechtěli, abych hrála odmala, jenže někdy neměli hlídání. Tak jsem s nimi na placech byla. Podávala jsem rekvizity, koukala na to, jak pracují, vypomáhala…
Co si teď vybavuji, na dvě sekundy mě „obsadil“ Filip Renč ve filmu Zoufalé ženy dělají zoufalé věci (2018). Chyběl nějak komparz, tak Filip řekl: „Ančo, pojď sem!“ Nechtělo se mi, ale přemluvil mě. Ani byste mě nepoznali. Takových úplně neviditelných štěků bylo víc. Ještě přidám Labyrint režiséra Jirky Stracha. Tam jsem věděla, že nebudu vidět. Sedli jsme si s tátou ke stolu, ze srandy. On ani nesměl být vidět, protože z logiky děje tam neměl co dělat…
Reklama
V Máma a Táta jsou Boží vidět jste, a to hodně. Ta kouzla v něm se dělala při natáčení?
Hodně kouzel a efektů tam vznikalo. Hrozně jsem si je užila. Nechci moc prozrazovat, ale jednu scénu zvlášť, vidíte ji už v traileru. Se svým filmovým bráchou (Jakub Jenčík) jdu po schodech dolů do místnosti, kde naši rodiče (Vica Kerekes a Petr Lněnička) stojí v momentě, kdy se v nich probudili bohové. Tahle scéna se točila opakovaně. Pokaždé přitom praskla jiná žárovka, spadl jiný obrázek… Naše reakce byly fakt autentické, nevěděli jsme, kdy odkud co přijde. Potom tam je, jak Vica levituje v přírodě.
To vypadá impozantně.
To nebylo kouzlo. Ona při záběru seděla na speciální konstrukci, vypadalo to, že „sedí ve vzduchu“. Šla jsem zrovna kolem ní na oběd, když mě pozdravila a mě to dost rozhodilo. Musela jsem se hodně soustředit, abych z určitého úhlu uviděla tyčku, která konstrukci držela. První myšlenka ale byla: ona se fakt vznáší, fyzikální zákony nefungují. To bylo crazy. Navíc já se dokážu dostatečně vygaslajtovat, přesvědčit o tom, že vidím něco, co tam není. Říkala jsem si, zažíváme společnou halucinaci vznášející se Vicy.
Jde o rodinný snímek. Jaké jste sledovala filmy jako dítě?
Hodně klasiky, pak Kouzelnou školku. Měla jsem i „protekci“. Babička v ní byla a někdy mi nosila domů na tajňačku vypálená cédéčka s díly, které ještě nebyly v televizi. A jednou mě tam vzala na natáčení, byla jsem v sedmém nebi. Z klasiky jsem milovala Šíleně smutnou princeznu, jela u nás pořád dokola. Měla jsem ráda Anděl Páně…
K dalším pohádkám jsem přistupovala s dětskou opatrností. Táta totiž často hrál padouchy, jako zloduchy, na to jsem se koukat nechtěla. Jednou mě vzal do kina na premiéru a on trápil Vojtu Dyka.
A vy ho máte ráda.
Vojtu? Jasně, stále, moc. Ale v těch Třech životech (2007) byl táta vážně zlý záporák, v půlce jsem se rozbrečela tak, že jsme šli domů dřív… A ještě k té klasice, pouštěla jsem si Pelíšky, Chobotnice z II. patra, Toma a Jerryho…, ale i věci s Barbie.
Fandila jste Tomovi, anebo Jerrymu?
Asi jako každý, nejdřív Jerrymu, pak Tomovi. To asi vypovídá něco o nás všech. No a rodiče jsem rozhodně potrápila nejvíc snímkem Pan Včelka (2007). Je to hrozně vtipný animák, který u nás jednu dobu jel 24/7. Pak jsem taky nutila rodiče, aby mi pouštěli Michaela Jacksona, ale to jsme už v hudbě.
Zůstaňme u herectví. Je to vaše životní cesta?
Zatím asi jo. Je to něco, co mě baví, naplňuje, mám k němu velkou úctu a respekt. Uvědomuji si trošku, z jaké jsem rodiny. Ten tlak na mě není velký, jen vím, kdo byli mí prarodiče, kdo jsou mí rodiče, nechci jim dělat ostudu. Vím, že to, že hraju, je privilegium, že na sobě musím makat. Zároveň vím, že jsem si k herectví došla sama, něco tomu obětovala, mám touhu se zlepšovat.
Nejsem protekční dítě ani žádné nepo dítě. Tahle nálepka u mě neplatí. Jsem ráda, že to moji blízcí a kamarádi vědí. A jestli mi ta všechna slavná jména pomohla? To nevím. Vím ovšem to, že nikdo z nich se nikde nepřimlouval, neloboval za mě, aby mi dali práci.
Natáčíte, ale hrajete také v divadle, kde se „ta slavná“ jména stala legendami.
Divadlo mě láká, otrkávám se v něm. Je to kouzelné místo, k němuž mám největší respekt, je to taková „vyšší dívčí“. Pro herectví ale základ. Před kamerou se cítím uvolněnější. Uvidíme, co bude dál. Zatím se věnuji i divadlu. Hraju ve dvou hrách ve spolku nevlastního táty Martina Trnovského Frída. Jedna - Rapper - je víc taneční, tou to i začalo. Nemluvím v ní, mohla jsem být klidnější. Tou druhou je Sex, Drugs, Rock & Roll, kde mojí roli hrála i moje máma. V Praze na nás můžete přijít do Ypsilonky, ale hodně jezdíme po republice.
+8
Dcery slavných rodičů. Překročit stín úspěšných předků bývá mnohdy pořádná dřina
Reklama
Výběr článků
Buď Praha sobě, anebo koalice s ANO. Scheinherr dal ultimátum stranické buňce v Praze 12
Do hrobu si to nevezme. Nejstarší Dánku ve 112 letech odhalili jako nacistku
Záběry z palubní kamery zachycují okamžik srážky vlaků u hlavního nádraží v Praze
Zemřel herec Lance Broadway. Bylo mu 43 let
Lidé z izolovaného kmene vyšli z pralesa, vzbudili tím vážné obavy
Zápach starých lidí se může objevit už po čtyřicítce. Nesouvisí s tím, jak často se sprchujete
Očima Saši Mitrofanova: V čem je smysl drobné práce
Záchody na základce v Chotěboři jsou ohromující. Fotoreportéři si tam podávají dveře
Reklama
Babišův návrh pro školní jídelny může ohrozit děti, které potřebují dietní stravu
Španělská policie zadržela náboráře proruských hackerů. Doma měl arzenál zbraní
Ministr chce vyměnit Radu Vinařského fondu. Tak jednoduché to není, namítá Grolich
Světelný smog připravuje lidstvo o hvězdnou oblohu
Horoskopy.cz
Super.cz
SeznamZprávy.cz