Ve zcela zaplněném pražském Národním divadle se kolegové a veřejnost rozloučili s Jiřím Štěpničkou. Nad rakví promluvil ředitel Jan Burian a herci Vladislav Beneš či Taťjana Medvecká. S hudební vložkou vystoupili Emil Viklický a Igor Orozovič. Rakev z jeviště doprovázel dlouhotrvající potlesk. Herec a dabér zemřel 11. října ve věku 79 let.
Na jevišti historické budovy vystavili rakev se zesnulým, katafalk zdobil Štěpničkův podpis a dále věnce od rodiny. Po stranách pak vyskládali další od ředitele Národního divadla a činohry první scény. Nad rakví viselo velké černobílé portrétní foto.
Národní divadlo bylo zcela plné a to včetně galerií. U rakve se jako čestná stráž střídali Štěpničkovi herečtí kolegové, například Igor Bareš, Antonie Talacková, František Němec, Petr Kostka, Petr Štěpánek, Zlata Adamovská, Bára Hrzánová, Filip Kaňkovský, Pavlína Štorková, Patrik Děrgel či režijní duo SKUTR.
Jako první s projevem vystoupil ředitel Národního divadla Jan Burian. Ihned připomněl těžký osud, který hercovu rodinu potkal. „Jako mnozí v této zemi, nejen v jeho generaci, musel se často vyrovnávat s ideologickým tlakem předlistopadového režimu. Zvlášť když měl talent prokazovaný od mládí,“ uvedl.
„A když zblízka poznal a spoluprožíval osud své matky – vynikající herečky, která začínala jako šestnáctiletá právě na prknech Národního divadla, kam už se pak nikdy po roce 1950 nemohla vrátit. Ani do Vinohradského divadla, jehož hvězdou se stala za první republiky,“ uvedl šéf první scény k pohnutému osudu Jiřiny Štěpničkové.
„Do Vinohradského divadla v době takzvané normalizace nemohl dostat angažmá – kvůli matce – ani Jiří. Ale měl talent – vlastně talenty, a i ten výtvarný se propsal do hereckého, jak dokázal v Hradci a poté v Brně,“ pokračoval. „Proto ho pozvalo Národní divadlo pro jasně a ostře tvarované postavy naivních a klamaných, poslušných, ale i vzpurných mladíků, později zralých mužů bojujících s pýchou i se strachem. S vnitřními běsy – a s pocitem viny. Pro svoji bezprostřednost a autentičnost mohl hrát též uvědomělé ‚dobové hrdiny‘, vyznavače ideologií či bezcharakterní kariéristy sloužící režimu,“ uvedl Burian.
Řeč šéfa naší první scény následovala videoukázka sestříhaná ze Štěpničkových rolí na jevištích Národního divadla. Jako druhý vystoupil hercův kolega z šatny Vladislav Beneš.
O pokračování se postarala živá hudební vložka v podání Emila Viklického. Jeho hru na klavír doprovázely fotografie z hercova působení na jevišti. Dále k rakvi přistoupila Štěpničkova kolegyně Taťjana Medvecká. „Milý Jirko, budu stručná. Děkuju ti za všechny chvíle, které jsem se tebou na jevišti mohla prožít. A bylo jich za těch padesát let hodně a byly radostné. Odpočívej v pokoji,“ vzkázala viditelně pohnutá směrem k rakvi.
Pak se otočila k pultíku. „O přečtení této vzpomínky mě poprosila kolegyně divadelní a rozhlasová režisérka Lída Engelová,“ uvedla svou řeč, kterou zastoupila zmíněnou režisérku.
Ta v řeči vzpomněla na Štěpničkovu práci pro rozhlas. „Pracovat se Štěpňou – jak jsme Jirkovi říkali – na mikrofon byla vždycky radost. Do rozhlasu totiž chodil připravený nejen technicky, ale i s názorem na roli, kterou má hrát. Technikou mám na mysli, že si tak zvaně ‚nebreptnul a nebreptnul‘. Názorem na roli byl cit, neboli čuch na téma dané inscenace,“ uvedla. Jen jednou, jak Engelová popsala, všechny zaskočilo těžké téma smrti při přípravě rozhlasové adaptace textu konžského autora Cayi Makhelého. Tehdy však všechny z rozpaků vysvobodil humor Josefa Somra. „Díky Jiříku!“ ukončila Medvecká řeč směrem k zesnulému.
Následovala ukázka ze zmíněné rozhlasové hry režiséry Engelové, v níž Jiří Štěpnička účinkoval právě po boku Medvecké či třeba Simony Stašové. S dalším proslovem zamířili na jeviště první scény mladí herci Filip František Červenka a Michal Pazderka, kteří si se Štěpničkou zahráli na sklonku jeho kariéry v Hordubalovi. Druhý jmenovaný vzpomněl, jak hereckého barda poprosil, zda by mu neúčinkoval ve studentském filmu.
„To, jak přistupoval ke svým postavám, bylo jedinečné kouzlo okamžiku. Když jsme se setkali, byli mu 75 a přesto měl v sobě vitalitu a chuť do života, zaznělo v jejich proslovu, kdy se oba herci střídali. „Když vstoupil na jeviště, bylo to vždy mimořádné. Jeho hlas naplnil celé divadlo. Po každém výstupu za námi šel, poplácal nás po zádech a poděkoval nám. Nemusel to dělat, ale svědčilo to o jeho charakteru,“ padlo dále. „Tak tedy na vás, mistře, jednu režnou!“ ukončili mladí herci proslov v duchu inscenace. Sestřih rodinných fotografií pak doprovodil Igor Orozovič a kapela z Hordubala. Posledním bodem smutečního programu byla ukázka dokumentu, který o Štěpničkovi natočil již zmíněný Michal Pazderka.
Do zvuků státní hymny pak celé hlediště naplněného Národního divadla povstalo. Symbolický poslední pád opony vyprovodil dlouhotrvající potlesk. Další se pak nesl prostorami historické budovy, když hercovu rakev vynášeli ven.
Půl století života
„Odchodem Jiřího Štěpničky ztrácejí Činohra Národního divadla i celá česká kultura jednu ze svých nejcharismatičtějších osobností – profesionála, výjimečného herce i sarkastického a neúnavného glosátora společenské situace,“ uvedl k úmrtí herce za Národní divadlo Tomáš Staněk.
Jiří Štěpnička spojil s Národním divadlem více než půl století uměleckého života. Od roku 1975 zde vytvořil téměř stovku rolí klasického i současného repertoáru. Za mimořádný výkon v inscenaci Blackbird získal v roce 2010 Cenu Thálie.
Z filmových rolí připomeňme například bohorovného a uštěpačného doktora Fasta z komedie Jak básníci přicházejí o iluze nebo role ve filmech Pasáček z doliny, Zastihla mě noc nebo Ve stínu.
Výraznou stopu zanechal také v dabingu. Jeho nezaměnitelný hlas proslul především ve spojení s americkým hercem Harrisonem Fordem. Namlouval také Michaela Douglase, Stevena Seagala nebo Jeffa Bridgese. V roce 2002 získal Cenu Františka Filipovského, oceněn byl za nadabování Mela Gibsona v komedii Po čem ženy touží.
Životní příběh Jiřího Štěpničky odráží zamotané dějiny 20. století. Jeho matkou byla prvorepubliková hvězda Jiřina Štěpničková, otcem akademický malíř Jan Samec. Syn Jiří se jim narodil v roce 1947 ve Velké Británii. Štěpničková upadla v nemilost u nastupujícího komunistického režimu, když se v roce 1951 pokusila o emigraci. Vysloužila si za to patnáct let vězení, přičemž deset si odseděla. Se synem se znovu setkala až v jeho třinácti letech.
Malý Jiří Štěpnička nějaký čas strávil v dětském domově, jeho péči následně převzal otec a vychovával jej se svojí partnerkou.
