Minulý týden vláda schválila novou školskou novelu týkající se fungování asistentů pedagoga. Ministr školství Robert Plaga musel částečně ustoupit tlaku Motoristů a hnutí SPD, kteří jsou v otázkách inkluze mnohem méně liberální a více kritičtí než on, za což jim mnozí učitelé tleskají.
Jsem sama produktem jakési tiché inkluze: s jedním okem jsem prošla běžnou základní školou, gymnáziem i vysokou školou. V časech reálného socialismu jsem musela skousnout občasnou dvojku z tělocviku, protože jsem nechytila míč, i občasnou šikanu od vrstevníků, protože jsem vykazovala znaky jinakosti, ale jinak si na přístup svých učitelů nemohu stěžovat.
O školské inkluzi z úplně opačné perspektivy
Úskalí inkluze mě dostihlo o mnoho let později, jako češtinářku na prestižním osmiletém gymnáziu. V jedné třídě jsem učila třiatřicet jedenáctiletých dětí, z nichž osm mělo výraznou poruchu učení či přizpůsobivosti. Na druhé straně spektra bylo několik velmi nadaných studentů, kteří vyžadovali nadstandardní zacházení. Mezi nimi pobíhala asistentka, která se nejvíc přátelila se „zdravým jádrem třídy“, ochotným kdykoli k šikaně jedné či druhé skupiny, a popichovala žáky proti učitelům.
Pokud se někdo domnívá, že škola má být liberální instituce, v níž učitelé pečují o klid a pohodu svých svěřenců, nepochopil základní význam toho slova. Učíme se celý život, často ze svých chyb. Čím větší ty chyby jsou, tím tvrdší je i naše výuka. A škola má děti připravit i na tento proces. Jistě, učitelé mají mít k žákům individuální přístup, mají s nimi debatovat o problémech, mají je pozitivně motivovat. Ale někdy pozitivní motivace nestačí, je třeba srovnat třídu do latě, aby mohla přijít další vlna her a zajímavých diskusí. Je to věčný proces: šrouby povolit, utáhnout, povolit... Jakmile jednu fázi vypustíte, atmosféra ve třídě se promění.
Stará dobrá metoda cukru a biče se ovšem uplatňuje velmi těžce, pokud máte ve třídě třetinu až polovinu dětí s různými úlevami, pokud učiteli dýchá na záda hejno psycholožek a rodičů mávajících papíry z nejrůznějších poraden. A pokud do práce učitele navíc zasahuje nejen šéf předmětové komise a ředitel, který nově zodpovídá za jeho metody, ale i ministerstvo školství pseudoliberálními vyhláškami, stává se kantořina povoláním zlých snů.
„Nestandardní děti“ aneb Chování vašeho syna ostatním vadí
Ministr Plaga sdílel na svém facebookovém profilu vyhlášku o domácích úkolech a připomněl, že je opravdu nevhodné, aby je učitelé známkovali a za nicnedělání dávali pětky. Mnoho praktiků mu odpovědělo, že domácí příprava má různé podoby, je mnohdy nutná a někdy je nutné i její hodnocení. Čtení knih, psaní delších textů, práce na různých projektech, to vše jsou činnosti, na něž často potřebujete klid a domácí prostředí.
Přílišný liberalismus ve školství nepovede k nadprodukci vzdělaných a pracovitých mladých lidí. A ministerstvo, chce-li mít za katedrami osobnosti, nikoli roboty a úředníky, by nemělo učitele svazovat dalšími nesmyslnými požadavky. Za posledních dvacet let jich bylo dost a našemu školství to opravdu nepomohlo.
