Když koupíte rozmazlenou kytku, nepomůže vám ani pěstitelské desatero
V prosklené předsíni našeho kostela už léta trůnila rozložitá tlustice v nadrozměrném květináči. Sotva se dá říct, že se jí dobře dařilo – na fotkách z doby před dvaceti, deseti i pěti lety vypadá pořád víceméně stejně. Nerostla, spíš se zdálo, že se časem poněkud zmenšuje, ale byla pořád jakžtakž zelená a jen tu a tam z ní upadla větvička. Přežívala. Až když mi kámoška zahradnice vysvětlovala, jak se (ne)starat o tlustici, pochopila jsem, jak se jí to povedlo.
Můj předchůdce, dlouholetý kostelník Lol, o kostel nijak zvlášť nepečoval, a nepečoval ani o tlustici. Rozhodně ji nezaléval. Tlustice nasávala vodu ze vzduchu a snad i z nedopitých kafí a čajů, které členové kongregace – podle zbytků lógru a pár čajových pytlíků soudě – občas vylili do květináče. Taky do květináče – podle vajglů soudě - típali cigarety. Tlustice přežila.
Potom jsme ale do kostela přišli já a K. a K. jí začal přilepšovat. Afričané bývají nesnesitelně pohostinní, kam se na ně hrabe moravská selka. Horem dolem do vás cpou všechno, o čem si myslí, že je to pro vás dobré. Začíná to násilným krmením nemluvňat, která si položí na kolena a přes jejich protesty do nich cpou kaši, div je nezadusí. A končí to, jak se zdá, dobře míněným, leč pomýleným zaléváním tlustice, dokud nechcípne.
Když už jsem váš dům našla… O balíku, milé černé doručovatelce a nedohledatelné adrese
Naše tlustice nechcípla. Ne tak docela. Sice jí opadaly větvičky, a když do ní cvrnknete, nerozezní se zdravým zvukem, tváří se, jako že je úplně vyschlá. Ale na vrcholku jí pár lístků zbylo a z jizev po opadaných větvičkách vyrašily dva další.
Její krása je teď bohužel poněkud… pomíjivá. Je nádherná svou nezdolností a odhodláním žít, které ji neopustilo, ani když ji K. podvacáté samaritánsky utopil. Vypadá ale jako koště a kostel by neozdobila.
Umístili jsme ji na zahrádku a pro kostelní předsíň jsme zakoupili kulkas zamiolistý, známý také jako smaragdová palma. Jeho pěstitelé (skoro se chce říct výrobci) tvrdí, že je nezničitelný. Prý přežije vedro, zimu, sucho, záplavy, třetí světovou válku atd. a pořád vypadá elegantně. Skoromanželovi jsem zakázala ke kulkasu se přiblížit, zakoupila jsem zeminu zvlášť pro kulkas vyvinutou a řídila se Pokyny pro pěstitele s větším zápalem než oddaný katolík Desaterem.
Neviděl jsem ho, tak byl černý. Když předsudkům podléhají i vědci
A víte co? Kulkas nám chcípá. Ta nádherná smaragdová zeleň bledne, listy ztrácejí lesk, žloutnou a opadávají. Ani kamarádka zahradnice netuší, co s ním.
Přišla ale s teorií, že jsem koupila rozmazlenou kytku. Dnešní pěstitelé (skoro se chce říct výrobci) oblíbených pokojových rostlin své kytky rozmazlují. Náš kulkas vyrůstal v ideálním prostředí, jak se říká, se stříbrnou lžičkou v puse. Teď mu chybí péče profesionálů, určitě se mu stýská po kulkasech, se kterými se kamarádil. A, tak jako někteří lidé, usoudil, že bude lepší chcípnout než nežít v pohodlí.
Náš kulkas sněhová vločka.