Každá vláda potřebuje příběh, který o sobě vypráví. Příběh o tom, kam zemi vede, co chce změnit a co po ní jednou zůstane. Této vládě však vlastní pozitivní příběh zoufale chybí.
Její dosavadní veřejný obraz neurčuje přesvědčivá vize moderního státu, ale především jednotlivé kauzy, osobní konflikty a bizarní epizody. Turek, Macinka, ministryně obhajující výhodné bydlení v obecním bytě o rozloze 130 metrů čtverečních. Mnoho rozruchu, málo odpovědí na otázku, čím chce tato vláda Českou republiku skutečně posunout.
Nemá příběh kompetence, vzdělanosti ani společenského vzestupu. Nemá zatím ani srozumitelnou představu země, která by byla sebevědomá díky kvalitě svých institucí, škol, vědy a lidí. A tak hledá příběh jinde: ve velkých gestech, rituálech, kulturních konfliktech a pečlivě vybraných symbolech.
Právě v tomto kontextu je třeba číst rozhodnutí vlády uspořádat Milanu Knížákovi pohřeb se státními poctami.
Vláda navrhla pro Milana Knížáka pohřeb se státními poctami, vdova souhlasí
Nejde o státní pohřeb, jak se někdy nepřesně uvádí, ale ani pohřeb se státními poctami není běžnou záležitostí. Je to mimořádné veřejné gesto. A jako každé gesto státní moci není pouze výrazem úcty k zemřelému. Je také politickým sdělením živým.
Dva příběhy České republiky
Milan Knížák nepochybně patřil k výrazným osobnostem českého poválečného umění. Byl spojen s hnutím Fluxus, stál v čele Akademie výtvarných umění a později Národní galerie. Jeho význam není třeba zpochybňovat, aby bylo možné klást otázky po významu rozhodnutí vlády.
Je podle vás rozhodnutí uspořádat Milanu Knížákovi pohřeb se státními poctami správné?
Knížák byl totiž zároveň veřejnou osobností, jejíž obraz lze snadno zasadit do příběhu, který současná moc potřebuje. Provokatér, solitér, odpůrce kulturního establishmentu, hlasitý kritik liberální společnosti a člověk dlouhodobě spojený s ideovým světem Václava Klause. Rebel, který se sám stal součástí establishmentu, ale dokázal si uchovat jazyk vzdoru proti elitám.
Takový symbol se politicky hodí. Rozhodnutí vlády proto není pouze pietním aktem. Je to akt strategické komunikace. Moc si vybírá hrdinu, jehož veřejný obraz odpovídá příběhu, který chce vyprávět sama o sobě: příběhu vzpoury proti domnělým elitám, návratu ke „zdravému rozumu“ a rehabilitace starého světa, který měl být údajně vytlačen progresivismem, liberalismem a přílišnou úctou k expertize.
Knížák byl výraznou osobností, budil obdiv i rozpory, shoduje se kulturní scéna
Ve stejných dnech přitom zemřel profesor Pavel Jungwirth. Fyzikální chemik světového významu, mezinárodně respektovaná osobnost, vynikající pedagog a popularizátor vědy. Člověk, jehož práce spojovala špičkový český výzkum s nejlepšími světovými institucemi.
Jungwirth reprezentoval jiný příběh České republiky. Příběh země, která nemusí být významná svou velikostí ani hlasitostí, protože může být respektována díky vzdělání, talentu, vědě a schopnosti obstát v mezinárodní konkurenci.
Právě takové osobnosti by mohly tvořit základ sebevědomého příběhu moderního Česka. Země, která se nemusí vymezovat vůči světu, protože je jeho respektovanou součástí. Země, jejíž elity nevznikají politickým jmenováním ani hlasitostí na sociálních sítích, ale dlouholetou prací, odborností a skutečnými výsledky.
Jenže takový příběh se politicky prodává obtížněji. Nenabízí snadno rozpoznatelného nepřítele. Neprobouzí pocit křivdy. Nedělí společnost na obyčejné lidi a údajné elity. Nedá se na něm postavit další kulturní válka.
Věda je složitá. Odbornost vyžaduje respekt k faktům. Mezinárodní úspěch připomíná, že otevřenost světu nemusí znamenat ztrátu národní identity, ale naopak její posílení. To všechno se špatně slučuje s politikou, která potřebuje mobilizovat především pomocí konfliktu, nostalgie a resentimentu.
Nejde přitom o soutěž dvou zemřelých mužů. Ani o požadavek, aby každá významná osobnost automaticky dostala stejnou formu státního rozloučení. Jde o nápadnou rychlost, s níž si vláda jeden z těchto odchodů přivlastnila jako příležitost k velkému symbolickému gestu.
Gesta místo výsledků
Státní rituály nikdy nejsou neutrální. Ukazují, koho moc považuje za svého, jaké vlastnosti oceňuje a jakou představu o společnosti chce legitimizovat. Výběrem osobností, kterým vzdává mimořádnou úctu, stát současně říká, co pokládá za mimořádně cenné.
Tato vláda si zoufale přeje velký příběh. Protože však zatím nedokáže nabídnout přesvědčivý příběh vlastní práce ani budoucnosti země, skládá si jej z nostalgie, konfliktů a pečlivě vybraných symbolů.
Místo výsledků nabízí gesta. Místo vize emoce. Místo sebevědomé budoucnosti vyprávění o návratu do minulosti, v níž byl údajně svět ještě v pořádku a každý znal své místo.
Renesanční osobnost, vzpomíná Macinka na Knížáka. Uměl i provokovat, řekl Baxa
Je to strategie, která může krátkodobě fungovat. Silné obrazy se šíří snáze než výsledky práce. Kulturní konflikt vyvolává více emocí než debata o fungování institucí. Rozdělená společnost se také lépe mobilizuje než společnost, která od vlády očekává kompetenci a odpovědnost.
Pro stát je to však nebezpečně málo.
Moc, která nedokáže nabídnout příběh budoucnosti, začne dříve či později politicky kolonizovat minulost. A stát, který neumí vyprávět příběh o tom nejlepším, co v něm vzniká, nakonec začne obchodovat s tím nejnižším, co v lidech dokáže probudit.
