Mají politici mluvit generálům do vedení války? Historický spor trvá, ukázala to i Ukrajina

Od chvíle, kdy panovník přestal být zároveň vojevůdcem, historicky trvá spor o válečné kompetence. Ukázala to i nedávná situace na Ukrajině. Je lepší, když politici do vedení války generálům nemluví, anebo naopak mají být součástí válečného rozhodovacího procesu? Historie nám může ledacos napovědět.

V červenci 2026 vyvrcholila na Ukrajině vládní krize, doprovázená pouličními protesty. Prezident Volodymyr Zelenskyj nejprve odvolal ministra obrany Mychajla Fedorova a pak i vrchního velitele Oleksandra Syrského. Oficiálně to zdůvodnil tím, že mezi nimi se poslední měsíce jen kupily spory a svým přístupem zpomalili přijímání klíčových rozhodnutí například v oblasti mobilizace. K oběma odvolaným později vyslal výtku, s níž se ve válce musí vypořádat každý demokraticky zvolený vůdce: „Nemám čas poslouchat nejprve jednu stranu a pak druhou.“

Vztahy mezi civilními lídry a jejich vojenskými veliteli jsou pro vedení války klíčové. Vítězství závisí na schopnosti obou vést nerovný dialog, v němž má poslední slovo politik, ale voják mu musí poskytovat upřímnou a často nepříjemnou zpětnou vazbu.

Příčinou vietnamského selhání bylo vytlačení generálů ve prospěch týmu ministra obrany McNamary. Jeho lidé věřili, že matematické modely nahradí válečné zkušenosti.

Ve své již klasické knize The Soldier and the State (1957) politolog Samuel P. Huntington argumentoval, že kontrolovat armádu v demokracii lze nejefektivněji tím, že uznáte její autonomní profesionalitu. Politik by měl zkrátka určit cíle a nechat vojáky, aby je podle své odbornosti realizovali.

Odborník na mezinárodní vztahy Eliot A. Cohen ale tvrdí, že úspěšní státníci se do vojenských záležitostí vměšovat musí, protože válku a politiku nelze oddělit. Každé operační rozhodnutí má své politické důsledky, a proto je „čistě vojenské“ velení mýtem.

Podle historika a odborníka na problematiku strategie Lawrence Freedmana tak vojenské velení není jen mechanický proces předávání rozkazů, ale i politický proces vyjednávání. A všichni tři zmínění autoři se s odvoláním na již klasické Clausewitzovo „válka je pokračováním politiky“ shodují na tom, že armáda musí být vždy nástrojem v rukou legitimní politické moci.

Sféry vlivu

Huntington ale například věřil ve striktní funkční specializaci a „jasnou dělicí čáru“. Jenže kde ji narýsovat? V jednom z nejslavnějších sporů mezi politikem a vojákem žádal americký generál Douglas MacArthur poté, co se do korejské války (1950–1953) na straně Severokorejců zapojili i čínští dobrovolníci, aby mohl proti Číně použít atomovou bombu. Prezident Truman ale trval pouze na konvenčním konfliktu. MacArthur proti tomu veřejně protestoval, a i proto jej Truman odvolal.

Studená válka dorazila do Asie. Konflikt v Koreji militarizoval soupeření USA a SSSR

Pravdu přitom měli oba: MacArthur jako voják chtěl logicky použít mimořádně ničivou zbraň, aby rychle zdecimoval protivníka a ušetřil životy svých vojáků, Truman zase musel brát ohled na následky takového kroku. Čínu a KLDR podporoval i Sovětský svaz, který mohl podniknout jadernou odvetu třeba proti Evropě. Z podobného důvodu i prezident J. F. Kennedy během karibské krize v roce 1962 odmítl naléhavé návrhy šéfa amerického letectva generála Curtise LeMaye, aby USA zahájily invazi na Kubu a Havanu srovnaly se zemí.

Huntingtonovi „ideální důstojníci“ by měli být natolik oddáni své profesi, že nemají potřebu zasahovat do politiky. A politici by jim na oplátku neměli mluvit do jejich řemesla. Podle Cohena je ale lepší, když politik vede s vojákem drsný, ale upřímný „nerovný dialog“. Šedivá teorie o oddělení politické a vojenské sféry podle něj v zelené praxi selhává a nakonec vede i k vojenským katastrofám: „Klást příliš mnoho otázek se považuje za nevhodné a nebezpečné vměšování. Velcí váleční státníci to ale dělají – a právě proto uspějí.“

Winston Churchill jako válečný premiér (1940–1945) neustále generály „obtěžoval“ a „rýpal“ do jejich plánů, či dokonce přímo řídil vojenské operace. Domníval se, že vojáci jsou institucionálně náchylní k defenzivě a nemají dostatečnou fantazii. Jeho styl však vyvolával hluboké spory a Churchill štábní porady jízlivě označoval za „součet strachů a obav“ svých velitelů.

Jak Churchill předpověděl nový světový řád. Varoval před opakováním závažných chyb

Maršál Dowding sice pomáhal zemi zachránit v letecké bitvě o Británii, ale po sporech o inovace v následné letecké válce byl odvolán, stejně jako generál Wavell po sporech o tom, jak vést válku v severní Africe. Stejný osud potkal i generála Auchinlecka po pádu Tobruku a generál Brooke musel vyvíjet obrovské úsilí, aby krotil Churchillovy impulzivní nápady, které nazýval „půlnočními pošetilostmi“.

Podobně intenzivní spory měl se svými vojenskými veliteli i jiný britský válečný premiér, David Lloyd George, v letech 1916–1918. Jeho děsily obrovské ztráty v bitvách u Sommy a Passchendaele, které byly podle něj výsledkem chybného velení generála Robertsona, jenž zase vnímal jakýkoli civilní zásah do velení jako smrtelné nebezpečí a premiérem otevřeně opovrhoval. Lloyd George nakonec omezil Robertsonovu pravomoc vytvořením Nejvyšší spojenecké válečné rady ve Versailles, čímž ho fakticky donutil k odchodu.

Lincoln, politik i velitel

V demokratickém systému by měly být i ty nejodbornější vojenské otázky podrobeny kritickému zkoumání ze strany těch, kdo nesou odpovědnost před svými voliči. Mají právo, či dokonce povinnost zkoumat jakýkoli vojenský aspekt probíhající války a v případě nespokojenosti vojenského velitele bez váhání nahradit.

Náčelník amerického generálního štábu George C. Marshall kladl životy vojáků a strategický úspěch nad kariéry jednotlivců, a proto zavedl „kulturu odpovědnosti“, v níž odvolání generála za neúspěch bylo spíše běžným manažerským úkonem, nikoli ponižujícím trestem. Cesty k vítězství tak lemují i desítky padlých velitelských kariér.

Například během americké občanské války (1861–1865) prezident Abraham Lincoln dlouho a složitě hledal velitele, který by podle něj chápal podstatu probíhající války. Generál McClellan jím jako „amatérem“ otevřeně pohrdal, u generálů Frémonta a Huntera prezident zase musel mírnit jejich příliš velkou počáteční politickou svévoli při osvobozování otroků, aby udržel na straně Unie strategicky důležité hraniční státy.

Abraham Lincoln

A generál Meade naopak pocítil Lincolnův hněv, když údajně nechal jižanského generála Leea uniknout a promarnil tím prý unikátní příležitost k rozdrcení nepřítele a ukončení války. No a generálové Halleck, Rosecrans či Burnside zase byli podle prezidenta Lincolna příliš pasivní, přičemž je on musel k rozhodným akcím neustále popohánět.

Lincoln nakonec uspěl právě proto, že rezignoval na Huntingtonovo oddělení sfér. Začal testovat nové zbraně, studovat taktiku a zpochybňovat odbornou expertizu generálů. A pak konečně našel svého generála v osobě Ulyssese S. Granta, jenž na rozdíl od svých předchůdců pochopil, že cílem není jen obsadit území, ale politicky a vojensky zlomit schopnost Jihu vést válku.

Nejasná role ministra obrany

Aby to nebylo tak jednoduché, do interakce mezi válečným vůdcem a jeho vojenskými veliteli vstupují ještě další hráči, například ministři obrany. V ideálním případě fungují jako „institucionální gyroskop“, který udržuje rovnováhu mezi požadavky politiků a odbornými potřebami armády.

Podle Samuela Huntingtona může ministr obrany v systému civilně-vojenských vztahů vystupovat ve třech základních rolích, které se ale nezřídka dostávají do konfliktu – jako vojenský mluvčí schvaluje názory svých vojenských poradců a prosazuje je v kabinetu; jako obchodní manažer se zase soustředí na efektivitu, rozpočet a fiskální disciplínu; a konečně jako politický stratég integruje vojenské a ekonomické aspekty do celkové obranné politiky státu.

Jedno z největších varování pro civilně-vojenské vztahy v demokracii v tomto smyslu nabídla válka ve Vietnamu. Podle vojenského historika (a mimochodem také bývalého Trumpova poradce pro národní bezpečnost) H. R. McMastera bylo prapříčinou vietnamského selhání systematické vytlačování Sboru náčelníků z rozhodovacího procesu ve prospěch týmu vedeného ministrem obrany Robertem McNamarou.

Válka je peklo, napsal si na helmu. Vietnam ho přemohl i po návratu domů

Jeho tzv. Whiz Kids technokrati a manažeři původně z automobilky Ford věřili, že matematické modely mohou nahradit válečné zkušenosti, což vyvolávalo spory s veliteli, jako byl například LeMay, jenž ministra veřejně nazýval zrádcem. McNamara navíc potlačoval nesouhlasné či oponentní názory Sboru náčelníků, aby prezidentovi Lyndonu B. Johnsonovi mohl předkládat obraz harmonických civilně-vojenských vztahů. A aby chránil prezidentovu politickou pozici, McNamara také aktivně vystupoval proti vlastním důstojníkům před Kongresem.

Vina však byla i na druhé straně: také vojáci selhali ve své povinnosti říkat prezidentovi pravdu, neboť se báli o své kariéry. Výsledkem byla válka vedená v režimu utajení a pomocí polovičatých opatření.

Hluboká nedůvěra mezi Washingtonem a armádou přetrvávala i za prezidenta Richarda Nixona. Generál Lavelle například zfalšoval hlášení o neautorizovaném náletu, za což ho Nixon degradoval, byť se později ukázalo, že s náletem souhlasil a generála jen obětoval.

Z toho vidíme, že pro válečného vůdce je klíčové zvolit si nejen správného vojenského velitele, ale i vhodného ministra obrany. Donald Rumsfeld se v letech 2001–2006 stal jakýmsi republikánským McNamarou a jeho mandát poznamenalo silné napětí mezi civilním vedením Pentagonu a profesionální armádou.

Slyšeli jste o Nixonmaxxingu? Na Watergate by se dnes podle Vance za 12 hodin zapomnělo

Rumsfeld usiloval o naprostou civilní dominanci, a jak uvádí Freedman, neustále zpochybňoval vojenské expertizy, což armáda často vnímala jako nepřijatelný mikromanagement a nepochopení reality na bojišti. Rumsfeld navíc často narušoval řetězec vojenského velení tím, že podporoval vybrané velitele v poli proti jejich nadřízeným ve Washingtonu.

Škodil tím ale hlavně sám sobě – postupně se dostával do izolace a přicházel o vojenské know-how. V případě útoku proti Iráku v roce 2003 například prosazoval doktrínu rychlé invaze s co nejmenším počtem vojáků. Náčelník štábu generál Eric Shinseki ale argumentoval, že jen k udržení pořádku v poraženém Iráku budou potřeba stovky tisíc vojáků.

Rumsfeld Shinsekiho odsunul na vedlejší kolej a prohlašoval, že jeho odhady jsou „zcela mimo“, jenže poinvazní anarchie v Iráku daly za pravdu generálovi. Nespokojenost s Rumsfeldovým stylem řízení vyvrcholila na jaře roku 2006, kdy skupina vysloužilých generálů veřejně kritizovala jeho strategickou i taktickou nekompetentnost a žádala jeho rezignaci.

Otázka popularity

Vítězství v moderním konfliktu vyžaduje velitele, který není izolovaným profesionálem, ale státníkovým aktivním partnerem v procesu neustálé politické a technologické transformace. Největším nebezpečím zase není politik, který se „vměšuje“, ale politik, jenž rezignuje na svou roli vrchního velitele v zájmu falešného smíru mezi veliteli. Zelenskyj, podobně jako Lincoln původně politický i vojenský laik, se během invaze přetransformoval do válečného lídra a vojenskému řemeslu se musel i za cenu krvavých chyb učit za pochodu.

Dobře je to vidět na jeho vztahu s generálem Valerijem Zalužným. Jak uvádí novinář Simon Shuster ve své knize The Showman: Inside the Invasion That Shook the World and Made a Leader of Volodymyr Zelensky (2024), první střety mezi nimi nastaly již před invazí. Zalužnyj žádal plnou mobilizaci, Zelenskyj jej ale brzdil v obavě z paniky a ekonomické nestability.

Selhání velké ukrajinské protiofenzivy v roce 2023 zavinil Zelenskyj, řekl Zalužnyj

Armáda se tak podle Zalužného na invazi připravovala v utajení a hledala „kličky“, aby limity nastavené prezidentem obešla. V létě 2022 Zelenskyj poprvé vojáky přehlasoval, a aby udržel podporu spojenců, nasměroval protiofenzivu na Charkov místo na jih země.

Co upřednostnit – vojenskou racionalitu a šetření životů pro dlouhou válku, nebo politický požadavek udržet pozornost a podporu spojenců? U Bachmutu zase Zelenskyj trval na jeho obraně jako symbolu ukrajinského odporu, Zalužnyj ale marně radil včas se z vojensky bezvýchodné situace stáhnout.

Vzájemnou rivalitu navíc umocňovala i žárlivost prezidentského týmu na Zalužného popularitu. A to je další citlivé místo ve vztahu politiků a vojáků – zatímco z premiérů či prezidentů se vojenští velitelé prakticky nestávají, nemálo generálů z konfliktu se suverénem vytěžilo nečekaný voličský kapitál, jenž je třeba v USA katapultoval do nejvyšších politických sfér.