Můj fanoušek algoritmus. Jak propojit lidské tvůrce s lidskými posluchači
Pokorně přiznávám, že jsem podlehla davu a taky tak trochu fušuju do podcasterské scény. Od mého klasičtějšího pobytu v knižním prostoru, kde se s recipientem potkáváme na území, jehož parametry určuje můj styl, čtenářův vkus a naše společná fantazie, se podcastová existence podstatně odlišuje. Do srdcí a sluchátek se dobýváme v prostředí internetové džungle a absolutní nadvlády algoritmů. Lidé se k lidem nedostanou, pokud nejdřív nepřesvědčí stroje.
Projevilo se to třeba v nedávné debatě, jak by měly vypadat thumbnaily (načančané slovo pro náhledový obrázek epizody) a jak stavět titulky jednotlivých dílů. Náš tým odborníků na virtuální prostředí ihned přišel s tím, kterým parametrům musíme dostát a čemu se vyhnout, abychom zaujali algoritmus.
Vůbec jsme se nezaobírali obsahem – ten může být sebelepší, unikátní, objevný, zábavný a zlatem vykládaný, a všecko je to k ničemu, když se vyhledávače rozhodnou, že lidské tvůrce s lidskými posluchači nepropojí. Tedy nevystaví do pomyslné vitríny, nebudou aktivně nabízet, jako to dělají nebozí zaměstnanci pošty s pexesem a výherními losy.
V důsledku algoritmických námluv se kulturní prostor homogenizuje do jedné veliké hladké koule. Tohle se jednou líbilo? Tak se to přece bude líbit znovu a pokaždé. Uhýbat od kánonu, experimentovat, zkusit a zakusit něco nového? Kdepak, na to není spoleh. Potíž logiky virtuálního božstva spočívá v tom, že budoucnost odvíjí výhradně z minulosti. Předpokládá, že to, co bylo, bude. Nepracuje s možností osobního vývoje, překvapení, vystoupení mimo komfortní zónu. Na straně tvůrců potlačuje avantgardu, na straně diváků obohacení osobního rozhledu.
Roboti na dvorku? Jedině u souseda. Debata o tom, jestli se rozvoj AI vymknul kontrole
Pokud algoritmy a data ukážou, že lidé nejčastěji kupují červené obaly, zaplaví trh rudá. Pokud spočtou, že nejvíc se prodávají knihy o dvou stech stranách, kde každá kapitola obsahuje zvrat a ta závěrečná nejlépe dva, začnou redaktoři tlačit, aby díla právě takhle vypadala. Seškrtáme to o dvě strany, co říkáš? A vypustíme nějaké postavy, ať se lidem dobře pamatují. Tak čtyři a příjmení ať mají podle typické vlastnosti. Narovnali jsme řeky, tak co bychom nenarovnali vkusy?
Bůžek, který všechno převede na čísla
Ve starořeckých dramatech determinovaly osudy smrtelníků olympské vrtochy, ve středověkém pojetí Bůh, v romantismu pudy a vášně, osvícenci vsadili na rozum. Teď se do zašmodrchané zápletky na datové šňůře spouští přísný bůžek, který všechno převede na čísla. Kultura v hlavním řečišti neplyne a nevyvíjí se v dravém proudu, je to stojatá hladina zalitá betonem starých rozhodnutí a nejčastějších vzorců uživatelského chování. Znehybní každého, kdo se přiblíží a pokouší se plavat.
Z živého domu
Kultura v úzkém a širokém slova smyslu, tedy plody lidské tvořivosti a vespolnosti, určuje osnovu Z živého domu. Protože co může být živější než kreativita, kreace a někdy i kreatury? Kateřina Surmanová je spisovatelka a novinářka, působila v Lidových novinách coby vedoucí domácí redakce, a nyní se s rubrikou mírně vrací, protože podlehnout pocitu vlastní nepostradatelnosti je snadné. A živé.
Samozřejmě že je možné vylézt na břeh, oprostit se od vlivů algoritmů a pohybovat se v okrajových, experimentálních vodách. Jenomže jak se na internet přesouvá většina každodennosti, od nákupů přes konzumaci uměleckých děl až po socializaci, je čím dál těžší neutopit se v přemíře zglajchšaltovaných produktů.
Krystalicky se to ukazuje na profilech influencerů: jakmile nějaký nápad na video nachytá významnější množství líbíků, algoritmus sám tvůrce osloví, aby šablonu okopíroval, protože on, hodný strejda algoritmus, pak jeho video rozstrká do schránek a rukou kolemjdoucích. Co bude stejné a jím předem schválené, to podpoří. S tím ostatním mu dejte pokoj. A když uvidí, že vás užije na kulturní odchylky? I ty si umí narvat do šablon. Dokonce i z jinakosti může být uniforma.
Mrtvý tah je smrt, babičkovské bombarďáky erotika. Když algoritmy nerozumějí světu
Vliv algoritmů žehlí záhyby a vrásky na knihách, filmech i v hudbě. Streamovací platformy penalizují příliš dlouhé úvody, titulkové či instrumentální, bonifikují, když nejpozději do třiceti sekund udeří vysoce atraktivní impuls nebo šok. Jenomže to je ten problém se silnými podněty. Stejně jako pozvolna podávaný jed vedou k otupení, ke zvyku, a pokud mají šoky nebo jedy napříště zabrat, musí se podat silnější dávka. Dokud to nezabije člověka i kulturu.