V sobotu jsem si při škrábání brambor pustila rádio, Český rozhlas Plus zrovna vysílal diskusní pořad „Chyba systému“. Nebyl nezajímavý, i když zajímavější by určitě byl, kdyby všichni pozvaní neměli úplně totožné názory.
Jeden z nich - jmenoval se Tobiáš - vyprávěl, jak při své první návštěvě Paříže pil v kavárně čokoládu a pozoroval kolem se valící demonstraci, v jejímž čele byli studenti s nějakými konkrétními požadavky. Všiml si přitom, že netvořili celé tělo průvodu. Brzy se za nimi začaly objevovat rudé prapory s portréty Karla Marxe, po nich přišly na řadu palestinské vlajky a taky bitkaři. Tehdy to Tobiáše zaujalo jako cosi, s čím se doma běžně nesetkával, dneska se ptá, jaká je odpovědnost těch na čele za ty, kdo jdou vzadu. Já bych řekla, že zásadní.
Zároveň mě ale napadá, že poslouchat pořady typu Chyba systému v sedmnácti, možná bych se taky sháněla po rudém praporu. Než jsem skončila se škrábáním brambor, dozvěděla jsem se totiž, že svoboda u nás je ohrožena, vláda pod vší kritiku, mladí nemají na bydlení, brzy nebudou mít ani práci, dusí je důchodci a jednou budou muset splácet dluhy nadělané oligarchy.
Příliš mnoho ctnosti může skončit v nenávisti. A média tomu pomáhají
Pravda, ono to koresponduje s názvem relace, když chyba systému, tak chyba systému, ale stejně, neměl se někdo zeptat, čím že je ohrožena ta svoboda, proč tu hnusnou vládu lidi zvolili, kde ve světě mají mladí dostupnější byty a jak k nim přijdou? Mně to nad těmi bramborami trochu chybělo.
Ale nestěžuju si. Zase se objevila jiná, rovněž zajímavá otázka, jestli by se neměli pustit k volbám lidi už od sedmnácti let věku. Mladých máme málo, je třeba vyvážit seniory, jichž přibývá. Ten argument se mi zdál na místě, mladých fakt nepřibývá, jak by mělo. Akorát, že to byli právě mladí a ještě mladší, kdo dělal v Číně smutně proslulou kulturní revoluci, v Íránu muslimskou revoluci a v Kambodži tu ze všech nejkrutější, polpotovskou. I komunisti posílali mládí vpřed. (Ostatně nejmenoval se ten rozhlasový pořad v padesátých letech Mládí republiky?)
Taky přemýšlím, kolik jsem toho věděla o politice a o světě vůbec v sedmnácti. Vlastně ještě dlouho poté. Dobře si pamatuju, že jsem, dávno dospělá, přesvědčovala šedesátníka, který ještě pamatoval první republiku, že politické strany jsou přežitek a naše nově zrozená demokracie se bez nich naštěstí obejde. Nehádal se. Jen si s úsměvem ťukal na čelo.
Jdeme na to! Ve jménu revoluce! A co říkal starý Rothschild
Mimochodem, odpor ke stranictví byl na začátku devadesátek rozšířený. Nakonec i Občanské fórum se transformovalo do Občanského HNUTÍ. Dneska jeho tehdejší představitele slyším hnutí zpochybňovat (asi kvůli ANO). Hnutí chybí jasná demokratická struktura a postup zdola, jako mají strany, vysvětloval jeden z nich, takto nestor sametové revoluce. Člověk se zkrátka pořád učí. I já. Někdy mívám pocit, že pitomá jsem byla ještě v sedmdesáti.
