Životním opusem francouzského slavisty a především bohemisty Ernsta Denise (často počeštěno na „Arnošt Denis“, 1849–1921) je několikasvazkový spis Fin de l’indépendance bohême (“Konec samostatnosti české“).
Práce, jež popisuje rozsáhlý časový úsek od doby Jiříka z Poděbrad do povstání českých stavů, došla, jako celé Denisovo dílo, u našich předků na přelomu 19. a 20. století velikého uznání, které první republika posléze projevila postavením sochy Ernsta Denise v nadživotní velikosti na pražském Malostranském náměstí (před budovou dnešní Matematicko-fyzikální fakulty, kde v druhé polovině minulého století bývalo ošklivé parkoviště a teď tam není nic) a pojmenováním nádraží na pražském Těšnově jeho jménem (čímž postavila Denise na roveň Wilsonovi a Masarykovi). A asi ještě stojí za to dodat, že pomník zbourali r. 1941 nacisti a nádraží, skvostnou neorenesanční stavbu, nejkrásnější nádraží střední Evropy, předtím účelově vyňatou ze seznamu nemovitých kulturních památek, r. 1985 komunisti.
To však jen jako kontrastní úvod k dnešnímu 110. výročí počátku moderní polské státnosti.
Polský stát (resp. později polsko-litevská unie) se ustavil ve středověku jako jedna z nemocnějších a také územně nejrozsáhlejších evropských držav. Od počátku 18. století však začal kvůli vnitřním rozbrojům slábnout a nakonec bylo jeho území rozchváceno Ruskem, Pruskem a Rakouskem: toto tzv. trojí dělení Polska proběhlo postupně v letech 1772, 1793 (kdy si další části přivlastnily jen Prusko a Rusko, Rakousko se neúčastnilo) a konečně 1795, kdy si tři sousední velmoci rozdělily zbytek a Polsko jako teritoriální stát zaniklo.
O možném přínosu řeckého bájesloví pro dnešek
Jako loutkový stát Francie je v letech 1807-1813 obnovil Napoleon, po jehož porážce ovšem i toto tzv. Varšavské vévodství zaniklo. Na Vídeňském kongresu bylo dohodnuto, že na polském území obsazeném Ruskem vznikne Polské království, jehož králi budou vždy ruští carové – takže o nějaké samostatnosti se nedá u žádného z těchto dvou států mluvit ani v náznacích, druhý z nich si navíc na základě svého vzniku vysloužil poněkud posměšný název Kongresové Polsko či zkráceně Kongresovka. Po povstáních z let 1831 a zejména 1863 ovšem Rusko zlikvidovalo i formální znaky samostatnosti Kongresovky a nakonec ji připojilo přímo k Ruskému impériu jako jeho Poviselský kraj.
Po vypuknutí 1. světové války se Poláci jak v Německu, tak – zejména – v rakousko-uherské Haliči, která měla relativně autonomní postavení (např. polština v ní byla úředním jazykem; ostatně dobový vtip tvrdil, že v ruském záboru je totální nepořádek, v pruském zase totální pořádek, takže žít se dá jedině v tom rakouském), postavili na stranu Centrálních mocností, protože v Rusku viděli svého dědičného nepřítele. Již 6. srpna 1914 byly jako dobrovolnický sbor v rámci rakousko-uherské armády ustaveny polské legie, které pak pod vedením Józefa Piłsudského bojovaly na východní frontě.
Protože v počátku války dosáhly německé síly v boji s Ruskem velkých úspěchů a obsadily prakticky celé území Kongresovky, bylo území původního (tj. před r. 1772) Polska brzy v německé a (z podstatně menší části) v rakouské moci. V roce 1915 si pak Němci s Rakušany dohodou nově rozdělili správu tohoto území: severní část s hlavním městem Varšavou spadla pod sféru vlivu Německa (které pak ve snaze získat Poláky na svou stranu provedlo některé změny, např. obnovilo Varšavskou univerzitu, po nepokojích r. 1905 zavřenou, a na ní zrovna tak jako na běžných školách obnovilo polštinu jako vyučovací jazyk – za carského režimu jím byla všude ruština), jih s centrem v Lublinu se ocitl pod Rakousko-Uherskem.
O rok později, po úspěších Brusilovovy ofenzivy proti rakousko-uherským vojskům na východě a těžkých ztrátách Německa v bitvě u Verdunu na západě, se Centrálním mocnostem začalo nedostávat vojenského personálu. Aby mohly být rozšířeny polské sbory bojující pod Piłsudským i ze zdrojů z nově získaných území, rozhodlo se vedení Centrálních mocností ustavit na nich samostatné Polské království jako monarchii „navždy svázanou“ s Německem a Rakouskem-Uherskem – proklamaci o tom vydali společně Vilém II. a František Josef I. před právě 110 lety, 5. listopadu 1916.
O školské inkluzi z úplně opačné perspektivy
Bylo to sice království nejen bez krále, ale dokonce i bez jasně stanovených hranic (zato s rozsáhlou přítomností německé a rakousko-uherské armády), nicméně Centrální mocnosti podpořily ustavení základních státních institucí: již v lednu 1917 tak zasedla Prozatímní státní rada, v čele jejíž vojenské komise stál Piłsudský, který ihned začal organizovat vojsko.
Problém pak nastal v červenci, když Německo začalo od polských vojáků vyžadovat, aby mu přísahali věrnost, což Piłsudský s odkazem na to, že jde o polskou armádu, odmítl. Za to jej Němci obratem zatkli a až do konce války pak věznili v Magdeburku (čímž se ovšem výrazně zvýšila jeho prestiž mezi Poláky). Piłsudského zatčení však neukončilo rozvoj státních orgánů tohoto útvaru, pro nějž se později vžil název Regentské království: v září 1917 byla ustavena regentská rada, která měla vládnout, dokud nebude zvolen král, a ta pokračovala v budování státních institucí.
Když Centrální mocnosti válku prohrály a Piłsudský byl 10. listopadu 1918 propuštěn z vězení, předala mu regentská rada moc a byl tak obnoven – jistěže i na základě třináctého ze 14 Wilsonových bodů, který to explicitně požadoval – skutečně samostatný polský stát, často nazývaný druhou republikou (tou první byl raně novověký stát, v němž namísto dědičné monarchie volilo krále vždy shromáždění šlechticů a který zanikl právě na konci 18. stol.).
Což nás vrací – také v souvislosti s nedávnými oslavami 28. října – k počáteční zmínce o kontrastu: zatímco Československo se z Rakouska-Uherska odštěpilo proti vůli jeho vládnoucích kruhů a do značné míry i na základě zahraniční akce Masaryka a Beneše, kteří mohli vítězným dohodovým politikům argumentovat bojem čsl. legií proti Rakousko-Uhersku a Německu, vzniklo novodobé Polsko prapůvodně z vůle Centrálních mocností, na jejichž straně i bojovaly jeho dobrovolnické legie, a personální vedení nového státu se nepotřebovalo spoléhat na navrátivší se emigranty. Možná i v tom – kromě územních sporů o Těšínsko, Oravu a Spiš – částečně ležely důvody napjatých československo-polských vztahů v meziválečné době.
