Z Hormuzského průlivu, úzkého hrdla světové energetiky, přicházejí zprávy působící protichůdně. Čteme, že doprava ropy je už na předválečné úrovni. Ale i to, že Írán na lodě stále útočí. Své zprávy si tak najdou fanoušci Trumpa i ti, kteří fandí spíše Íránu.
Leč existují lidé, kteří se pokoušejí vytvářet celistvý obraz. Třeba Andrew Fox, britský důstojník ve výslužbě, nyní analytik. Stojí za USA, Izraelem i Západem obecně, ale jeho prioritou je kritický přístup.
***
Na webu Substack shrnul Fox půlrok války s Íránem do titulku Obnovit status quo v Hormuzu není vítězství. Aby Američané od 1. září zajistili konvoje přes Hormuz, museli bojovat. Před 28. únorem absolvovaly lodě tutéž trasu bez americké vojenské operace. Lze tuto situaci považovat za vítězství? To je řečnická otázka. Ale Fox rozebírá plusy a minusy.
Mezi plusy zahrnuje fakt, že „někteří velmi zlí muži v Íránu jsou mrtví, což je dobře“. Cituje specialistu na energetiku Alexandera Stahela, jenž soudí, že Írán už nad Hormuzem ztratil kontrolu, ale hned dodává, že tím neoznamuje konec ropné krize. Nicméně Fox píše, že Írán už není v pozici, aby si mohl diktovat ústupky, třeba poplatky za průjezd Hormuzem.
Hamás válku propagandy bezkonkurenčně vyhrál. I západní média vysílala pouze jím produkované záběry mrtvých či zraněných civilistů, žen a dětí.
Teď k minusům. První na ráně jsou vojenské. Pentagon odhadl náklady na první čtyři měsíce války na 33 miliard dolarů, z toho 22 miliard šlo na munici a 4 miliardy na ztráty zbrojní výbavy. Američané odpálili 1000 raket Tomahawk a 1100 JASSM. Doplnit je zabere až čtyři roky a mezitím mohou chybět jinde. Fox píše tvrdě: „Je to ohromující zneužití americké moci. Stát, jenž má závazky i v Pacifiku, využil ty zbraně, aby bojoval se zemí, která disponuje jen zlomkem čínské síly, přitom politický výsledek zůstal nevyřešený.“
Pak minusy v Íránu. I ten, kdo se raduje, že Teherán ztratil kontrolu nad Hormuzem, by měl vědět, že to neznamená ztrátu kontroly nad samotným Íránem. Islámským revolučním gardám nyní velí Ahmad Vahídí, stíhaný Argentinou za pumový útok v Buenos Aires (1994). Tajemníkem Nejvyšší rady národní bezpečnosti je Mohsen Rezáí, velitel gard z války s Irákem. Milice Basídž převzal Hossein Taeb, bývalý šéf rozvědky. Jsou to muži se zkušenostmi, jež se hodí k dozoru nad vlastním obyvatelstvem.
Hormuz je „polootevřený“. Konec válečné ropné partie ale na obzoru není
Následují minusy v zemích Zálivu. Ty zjistily, že i když poskytly USA základny výměnou za větší bezpečí, neuchránilo je to před íránskou odvetou za konflikt, který nikdy nechtěly. Posílí to lásku k USA? A je tu Čína. Její pozici Fox hodnotí lapidárně: „Peking měl sedm měsíců na to, aby studoval výkon americké armády a zranitelnost jejích základen.“ Nevíme, k čemu Peking dospěje. Ale vsaďte se, že to nebude jednoznačné americké vítězství.
***
Uplynuly tři roky od útoku Hamásu na Izrael, největšího pogromu od holokaustu. Za ty roky bylo v Gaze při protiofenzivě zabito 70 tisíc lidí (z toho třetina ozbrojenců), přesto si Hamás drží „svá“ území a navzdory dohodám se ho nepodařilo přimět k odzbrojení. Na jeho stranu se naopak přiklánějí sympatie velké části světa i západní levice.
Benny Morris (78) je izraelský historik s pověstí nekonformisty a „bořitele národních mýtů“. Ale teď nic neboří. V textu Nekonečná válka? na Substacku píše, že Hamás válku propagandy bezkonkurenčně vyhrál. I západní média vysílala jím produkované záběry mrtvých či zraněných civilistů, žen a dětí. „Nikdy neukázala mrtvé či zraněné islamistické bojovníky,“ píše Morris. „Neobjevoval se obraz války, ale obraz Izraelců brutalizujících civilisty v Pásmu Gazy.“
Izrael si připomněl třetí výročí masakrů Hamásu. Trauma promluví i do voleb
Ten narativ bují. Jeho podobu v USA líčí Abe Greenwald, šéf webu Commentary. Alexandria Ocasio-Cortez, ikona levice, teď hodnotí hnutí „Woke 1“ jako šílené. Jak tedy vypadá aktuální „Woke 2“? Podle Greenwalda takto. Před šesti lety se wokové zaměřili na politiku identit a utlačované černochy. Teď se zaměřují na muslimy a utlačované Palestince: „Místo prvotního hříchu Ameriky, jímž je otroctví, je hnutí Woke 2 posedlé tím, co označuje za prvotní hřích Izraele, totiž jeho samotnou existenci.“
Jeho podobu v Berlíně, po volebním vítězství wokovské Levice, jež znejistilo nejen Židy, ukázala na webu Der Spiegel publicistka Özge Inan (29): „Židovský lid v Berlíně nemá s izraelskými zločiny nic společného, ale antisemité to bohužel vidí jinak.“ Tak to nemá chybu. Jako bychom se posunuli o dekády nazpět: nevinný židovský lid versus zločinný židovský stát. To je teď slogan pokroku.
