Terorista porcuje melouny nožem. Palestinský spisovatel šije v románu do všech kolem sebe

Někdy je situace skutečně tak zoufalá, že nezbývá nic jiného než humor. Jenže dělat si z některých věcí legraci není žádná sranda. Často si na to troufne jenom ten, koho se ona tragédie týká. Palestinský spisovatel Emil Habíbí psal o tom, jak Stát Izrael nepěkně zachází s Araby, a vyšel mu z toho satirický román.

Kde se tohle zastaví? Dokonce už i islandský trenér irské fotbalové reprezentace prohlásil: „Nehrajeme s genocidou, hrajeme proti ní. Hrajeme proti Izraeli, ne s ním.“ Bývalý izraelský ministr obrany rovněž nešetřil sebekritikou: „Osmdesát let po holokaustu – Mein Kampf naruby. Nadřazená rasa jsme my.“

Ano, dokud téma Gazy zůstává jakýmsi trendy přívěskem, který nemá se situací na tomto území vlastně žádnou spojitost, může se to zdát směšné. Jako například nedávná kauza, kdy se jednomu hudebníkovi nelíbilo, že jeho předskokan podpořil Palestinu – samozřejmě pouze slovně. Toužil totiž mít turné apolitické, neboť když se postavíte na jednu stranu, ztrácíte tu druhou a přicházíte o zákazníky, fanoušky…

Jenže následně to vypadalo, že tento obchodní krok onomu zpěvákovi výrazně uškodil, a proto taky raději podpořil Gazu po vzoru svého předskokana, jenž v turné ale již nepokračuje. Mediální obraz se nažral a Gaze to může být jedno, jelikož takové kauzy jí nijak nepomohou.

Saíd se pohybuje nejen horizontálně, nýbrž i vertikálně. Jednou se potápí v moři, aby našel ukryté cennosti, podruhé je v komunikaci s mimozemšťanem.

Podstatnější je skutečně onen naprostý obrat. Najednou slyšíme, že holokaust má ten negativní dopad, že Židé se vnímají neustále jako oběti, které mají právo kdykoliv se bránit útokem. Palestinský básník si tak například stěžuje na to, že Stát Izrael „zařídil“, že nebyl pozván na řadu literárních festivalů. A projevuje se to i na vydávaných knihách.

Loni byla v českém převodu publikována novela Adanii Shibli Podružný detail, letos jsme zas už mohli číst Vycházky Palestinou Raji Shehadeha. Taky v nich je Stát Izrael rozpínavý a Židé utlačovateli. V tomto nasvícení by se tak chtělo téměř podotknout, že oním cizincem, jenž ve slavné próze Alberta Camuse zabíjí Araba, nemůže být nikdo jiný než Žid.

Optimismus pesimisty

Nejapnou poznámkou na konci předchozího odstavce se již posouváme k další metě. Nejnověji se nám dokonce dostává informace, že i Palestinec se umí smát, posmívat, prostě arabský svět a humor, to nejsou nepropojitelné světadíly. Nejedná se přitom o žádnou novinku, nýbrž o dílo více než padesát let staré – ostatně co se týče samotného střetu Arabů a Židů, má člověk sledující ho z odstupu pocit, že se neděje nic nového, pouze se všechno neustále opakuje.

Kniha týdne

Podivné události kolem zmizení Saída Smolaře Pesoptimisty

Emil Habíbí

• V překladu Jitky Jeníkové vydalo nakladatelství Dybbuk, Praha 2026. 208 stran.
• Hodnocení: 75 %

Nakladatelství Dybbuk tedy nyní přineslo v překladu Jitky Jeníkové román Podivné události kolem zmizení Saída Smolaře Pesoptimisty, jenž nejprve vycházel časopisecky a následně byl v roce 1974 publikován i knižně. Jeho autorem je Emil Habíbí (1922–1996), dokazující nejen to, že smysl pro humor může mít i Arab, nýbrž dále to, že smysl pro humor může mít rovněž komunista. Byl totiž členem Palestinské komunistické strany, pracoval v Palestinském rozhlase a založil první arabskojazyčné izraelské noviny.

A aby těch rozporů nebylo málo, nejprve obdržel Jeruzalémskou medaili, nejvyšší palestinské literární ocenění, a následně nejvyšší izraelské kulturní ocenění: Izraelskou cenu. Co si z toho vzít? Že jsou mimo ti, kdo mají tendenci z bezpečné vzdálenosti bezmezně fandit jedné straně, zato tu druhou na smrt nenávidět? Nebo že to Emil Habíbí hrál na obě strany?

V tom by se ostatně podobal svému románovému hrdinovi Saídovi. Jeho charakteristiku můžeme odpíchnout od Voltairova Candida: „A on na to: ,Candide byl optimista, ty jsi pesoptimista.’ A já na to: ,To je požehnání, kterého se dostalo výhradně mojí rodině.’“

Ale abyste si náhodou nemysleli, že má Saíd rád psy nebo že je snad jí. To ne: „Vezmi si kupříkladu mě, já mezi pesimismem a optimismem neumím rozlišovat. Občas se ptám sám sebe: Co jsem? Jsem pesimista? Nebo jsem optimista?“

Žádný dobrý důvod

Román Emila Habíbího se chvíli jeví být jakousi moderní obdobou pikareskního románu, chvíli následovníkem Hellerovy Hlavy XXII a nejčastěji časopiseckou satirou, která už se dnes nenosí, a proto může působit poněkud zavadle, ale stejně tak dojemně: je to dílko takzvaně pokleslé, jež se nicméně pozvedlo a stálo za to ho vydat knižně – a nyní po dlouhých letech i v českém překladu.

Především jsou však Podivné události kolem zmizení Saída Smolaře Pesoptimisty komedií – tragédií viděnou z nadhledu. A víme, že to chce nejen patřičný odstup, nýbrž taktéž pocit zoufalství na takovém stupni, kdy už nezbývá nic jiného než humor. Proto se dozvíme, jak byl zachráněn ten, kdo vypráví: „Otce sejmuli, budiž mu země lehká. Mě zakryl zatoulaný osel, oni trefili jeho a osel umřel místo mě.“

Život pod židovskou i rudou hvězdou. Biller vrací do Prahy Weila a připomíná, proč ho číst

Emil Habíbí servíruje syrovou krutost na rozpálených talířích, i když možná ne úplně všem narážkám bude dnešní český čtenář rozumět. Každopádně takto je nám důrazně naznačeno, kolik arabských vesnic muselo být opuštěno, respektive kolik jich bylo zničeno: „,My jsme z Ruwajsu.’ ,My jsme z Hadasy.’ ,My jsme z Dámúnu.’ ,My jsme z Mazray.’ ,My jsme ze Šaabu.’ ,My jsme z Míáru.’ ,My jsme z Waarat as-Sarrís.’ ,My jsme ze Zíbu.’ ,My jsme z Bassy.’ ,My jsme z Kábrí.’ ,My jsme z Ikritu.’“ Aby to došlo opravdu všem…

Mimochodem, pokud ve zprávách o Gaze často slyšíme o dlouhých tunelech pod celým územím, pak v Podivných událostech kolem zmizení Saída Smolaře Pesoptimisty lze zaznamenat rovněž tuto podzemní činnost: snahu zahrabat se pod zem živý, aby mě brzy nemuseli zahrabávat mrtvého. Neustále tu narážíme na sklepy, tunely, katakomby, či dokonce jeskyně pod mořskou hladinou.

Saíd se také leckdy musí sklonit před autoritou, jindy naopak sám snaživě hledá otcovskou postavu, která by mu podala ruku a provedla ho jeho spletitým osudem.

Ovšem ani upřímná žádost o dobrou radu nemusí vést k úspěchu, jak se Saíd záhy přesvědčí: „,Má rada ti k ničemu nebude,’ řekl. ,Slyšel jsem však v Persii příběh o sekyrce bez topůrka, kterou hodili mezi stromy. Jeden strom pověděl druhému: To sem nehodili z žádného dobrého důvodu! A další strom na to: Jestli tomu žádný z vás nestrčí do zadnice klacek, nemáme důvod se toho bát. A teď bys měl jít, tenhle příběh není radno opakovat.’“

Básník Kamil Bouška patří k tomu nejlepšímu, co lze u nás číst a rozčílit se u toho

Emil Habíbí si s námi rád zalaškuje i na jiné rovině: „Dne 10. září pátého roku p. č. v. neboli v červnové válce, tedy obecně uznávaného roku 1971, citoval váš deník Al-Ittihád deník Maariv, který citoval deník Haaretz, který citoval izraelskou státní policii, jež citovala izraelskou městskou policii z Lodu.“

Je to zábavné, nebo to připomíná bezzubou komunální satiru, jakou si pamatujeme z normalizace? A vyzní to lépe, když čtenář zví, že prvně jmenovaný deník je tím listem, jejž autor založil a potom mu šéfoval?

Jindy je satirický šíp ostřejší: „Celou dobu s nimi ještě žil Hlad, který Slavěnu ušetřil a neobtěžkal ji dalšími potomky.“ Dodejme, že tato nebohá žena se po letech šťastně vrátila na místo, kde žila, aby si vyzvedla ukrytý poklad: „Když ale osamělá arabská matka, které už na světě nikdo nezůstal, tedy Slavěna, natáhla ruku, aby si vzala svoje svatební šperky, podal jí představitel z Dozoru nad izraelským územím ,potvrzení o zlatu’, zlato posbíral a vytratil se.“

To jsem si zasloužil, pane!

Dozor zde hraje vůbec podstatnou roli. Saída pro změnu zaskočí pracovník Dozoru nad majetkem nepřítele, když stěhuje svůj nábytek ze starého příbytku do nového: „,To by nešlo,’ zopakoval, ,tento nábytek je z arabského domu.’ V tom měl naprostou pravdu. ,A proto teď patří státu,’ pokračoval. ,Tak jako my všichni,’ řekl jsem.“

Tady už se ocitáme v blízkosti již jmenované Hlavy XXII. Třeba když si tak úplně netykají práva a povinnosti Palestinců: „,To je ale povinnost jejich lidí,’ odpověděli mu. ,Co prosím?’ zajímal se. ,Aby se začali starat o svoje hřbitovy,’ vysvětlovali. ,A můžou je navštěvovat?’ chtěl vědět. ,To je jiný problém,’ namítali.“

Saíd se pohybuje nejen horizontálně, chtělo by se říct v rytmu odsun-přísun, nýbrž i vertikálně. Jednou se potápí v moři, aby našel ukryté cennosti, podruhé je v komunikaci s mimozemšťanem. Obdobné je to s láskou – opakovaně je mu znemožněno v klidu žít se ženou, do níž se zamiluje a po níž mu pak nezbývá než dlouze smutnit: z nuly na sto a zas rychle na nulu.

Literární událost roku: nový konec Švejka. Nalezené fragmenty Haškova románu ledacos mění

Klouže též po společenském žebříčku, spíše dolů, protože gravitace je potvora. Ocitá se dokonce v žaláři, kde se ukáže být velmi učenlivým a poslušným vězněm: „,Když tě zavolá dozorce,’ vykládal mi, ,musíš nejdřív odpovědět: Ano, pane! A když ti bude hubovat, řekneš: Jak si přejete, pane! Jestli uslyšíš někoho ze spoluvězňů vykládat cokoliv, co by mohlo ohrozit bezpečí věznice, byť třeba jen náznakem, budeš to hlásit řediteli. A kdyby tě ředitel věznice zbil, řekneš mu…’ Skočil jsem mu do řeči a zvolal: ,To jsem si zasloužil, pane!’ ,Jak jsi to věděl?’ zajímal se. ,Už jsi někdy v minulosti seděl?’“

V této pasáži ovšem narazíme též na moment, kdy se Emilu Habíbímu satirické úsilí vymklo z ruky, jelikož čtenáři asi příliš nevěřil. Zkrátka až moc vysvětluje, tím ale ovšem zkazí skvěle rozehraný dialog, který kvůli tomu nevyzní tak, jak by mohl. Saíd totiž dál snaživě klade i tuto otázku: „Jak ale trestáte Araby, kteří se doopravdy něčím provinili, pane?“ Už ta by mohla zůstat viset ve vzduchu nezodpovězena. Anebo by stačila první věta z odpovědi: „Z toho si taky děláme hlavu.“

Ovšem následuje návodné vysvětlování: „A proto náš ministr obrany prohlásil, že je naše okupace tou nejmilosrdnější, jakou kdy svět poznal od chvíle, kdy se ráj osvobodil od okupace Adama a Evy. Někteří naši představitelé se dokonce domnívají, že se k uvězněným Arabům chováme lépe než k těm svobodným, a jak víš, k těm se chováme fantasticky.“

Na hranici života a smrti. Osamu Dazai udělal z vlastního života literaturu

Špatný dojem naštěstí přebije – doslova – přivítání od svalnatých dozorců, k nimž se doneslo Saídovo nevynucené přiznání, že svede citovat anglického klasika: „Oblaž nás nějakým Shakespearem, ty parchante!“ Jo, to byly ještě časy, kdy bachaři byli sečtělí, to už se nevrátí.

Ředkvička jako granát

A na závěr je zde sladká tečka. Co byste tak řekli osvěžujícímu plátku melounu? Saíd je prodává ve stánku. Jenže musíme přichvátnout, než mu to zakážou: „Ti, kdo tajně přepravují melouny, totiž přepravují tajně i ředkvičky a ředkvička se od ručního granátu liší jenom svou červenou barvou. A červená není v žádném případě modro-bílá. S melounem navíc můžeš vyhodit do vzduchu celou jednotku, když do něj schováš granáty, osle jeden! ,Já je ale porcuju jen nožem!’ ohradil se osel. A oni na to: ,A ještě navrch nůž!’“

Snad už je vám jasné, co je tím naznačeno. Či to má být raději vyřčeno, aby to správně pochopil opravdu každý? Dobře: Nechoďte na farmářské trhy, jsou to všechno teroristi! Jenom sebevrah si od nich nechá po přečtení Podivných událostí kolem zmizení Saída Smolaře Pesoptimisty dovážet domů bedýnky.

Nebo tohle může říct pouze osel? Ale to je prostě proto, že se tady všechno může… Kdo to vůbec dovolil, aby v naší spořádané republice vyšel román nějakého Palestince, který si dělá šprťouchlata? Je to naprosto nezodpovědné. Kde byl Dozor pro vydávání jen těch správných knih? Aha?