Chcete-li článek poslouchat, přihlaste se
Filmař Zdeněk Tyc proslul osobitým, syrovým a citlivým přístupem k tabuizovaným společenským tématům.
Jeho práci dobře znají i ti, kdo nechodí do kina – režíroval zlidovělou divadelní hru Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? Teď přichází s novým filmem Město otců, který ve světové premiéře uvedl karlovarský festival. Snímek osobitým způsobem zkoumá vztahy mezi otcem a synem, které Zdeněk Tyc považuje za ty „z nejnapínavějších“.
Reklama
Jste režisér mnoha nálepek. Na začátku kariéry jste byl „druhý Vláčil“ a „umělec, který odhazuje zábrany a vydává se všanc“. Později také „tichý lesní blázen, který se čas od času vynoří z ústraní s něčím, co jde mimo hlavní proud“. Je to v něčem trefné?
Je to trefné dost. Kvůli Žiletkám s Filipem Topolem jsem se svléknul donaha a visel jsem na billboardu na Národní třídě. Každý film, který dělám, je něco jako láska. Jdu do toho s maximální vášní i s ochotou se ušpinit, co nejvíc se vydat, co nejvíce prožít. Když vás to nezabije, a tohle vás asi nezabije, aspoň se rozvíří kal v duši.
FAMU jste začal studovat ve věku, kdy jiní absolvují. Byla to výhoda, nebo nevýhoda?
Nakonec se to ukázalo být výhodou, ale když jsem se tam třikrát nebyl schopen dostat, tak jsem zuřil. Vzali mě až na čtvrtý pokus po sedmi letech. Jako starší jsem snáze odmítal nabídky vstupu do komunistické strany, který přitom otevíral dveře k natočení debutu. Tehdy se točilo jenom na Barrandově, byl státní monopol.
Hned na začátku jsem se sblížil s Jiřím Soukupem, který studoval scenáristiku, a za krátkou dobu jsme do trojúhelníku přibrali Jaromíra Kačera, úchvatného kameramana, bohužel už nebožtíka. Tím ryzím přátelstvím jsme zesílili. Kdybych se stal komunistou, ty kamarády ztratím. Skončili by se mnou ten den.
Nakonec jsme spolu udělali celovečerní film už na škole. Byl to Vojtěch, řečený sirotek. Prodloužil jsem si kvůli tomu o rok studium, a tím pádem jsem zažil revoluci a stal se ze mě studentský vůdce. Opravdu upřímně miluju životní paradoxy.
Čím jste na ten čtvrtý pokus u přijímaček prorazil?
FAMU byla po ideologické stránce děsivá, zvlášť katedra režie. Samí národní umělci, tvrdá, málem stalinistická linie. Já jsem nejprve točil surrealistické hříčky v Buñuelově duchu, z toho byli nepříčetní. Navíc jsem byl tou dobou mánička, příslušně oblečen, zatímco tam na přijímačky chodili studenti v oblecích s odznáčkem SSM na klopě. K tomu jsem se tedy nesnížil.
Karlovy VaryVideo: KVIFF, Novinky
Reklama
Nakonec jsem využil právě toho, že už jsem trochu starší a mám rodinu. Natočil jsem studii ze svého života, jak máme malé dítě, bydlíme v bytě čtvrté kategorie, máme záchod na chodbě, já se připravuju na FAMU a žena v té nouzi na sporáku vyvařuje látkové plíny, protože mě miluje a chce mi to dopřát. To je nějak okouzlilo, tak se smilovali a vzali mě.
Mezitím jste byl na vojně, dělal jste asistenta režie na Barrandově…
...a byl jsem i kulisák, pracoval jsem taky v Plzni v zoologické.
Koho jste krmil?
Měl jsem na starosti drobné šelmy a dravé ptáky. Byl jsem introvert, intelektuál, jemný chlapec, který čte poezii, a první den v práci jsem dostal pytle živých kuřat, vyřazených kohoutků z velkochovu. Co s tím? Vajíčka to snášet nebude. Musel jsem si sednout a takhle jim třísknout hlavou o rantl. Kýbly mrtvol jsem pak roznášel po klecích a krmil výry. Drsné, ale příroda. Věděl jsem, že mi to neuškodí.
Podporovala vás, kromě manželky, rodina ve vašem úsilí?
Tam bylo od začátku totální ne. Mám už vnoučata a vidím, jak se dnes pomáhá dětem budovat sebevědomí, až se tomu tedy musím občas zasmát. Moje podpora, a to nejen ze strany rodičů, ale totálně celého příbuzenstva včetně tet a strýců, byla: tam se nikdy nedostaneš, na to nemáš, na to zapomeň.
Tomáš Vravník a Vladimír Javorský ve filmu Město otců
Tak co to ve vás bylo, že jste se nenechal odradit?
Už jako malý jsem chodil do fotokroužku. Každý měsíc jsem musel odevzdávat fotografie ostatním k posouzení. Každý řekl, co si myslel – klišé, trapný, málo světla… Někoho to znechutí, někoho posune. Přírodní výběr. Uměl bych být zlý. Je snadné někoho zničit i třeba podloženou kritikou, ale k čemu?
Pauza mezi vaším posledním filmem a Městem otců trvala třináct let. Čím jste je vyplnil?
Také tím, že jsem se o tenhle film pokoušel. Nikdo o něj nestál. Producenti postupně odpadali, dlouho jsme se nedokázali dostat z fáze nemluvněte k dítěti, co chodí. Navíc jsem už ztratil mnoho vrstevníků, se kterými jsem dřív pracoval, a ti mladší o mě nestáli, protože mají zase své kamarády. I u filmu fungují letokruhy. Proč jít do projektu s někým, kdo je o dvacet, čtyřicet let starší? Bylo to i o osamělosti. Film nakonec zrealizoval Pavel Vácha, který se tou dobou sám etabloval jako producent, a k mému štěstí je to nejenom producent, ale taky punker. Obleče si sako, ale nevadí mu vytlačit auto z bláta. Se svou manželkou Evou dali dohromady klubko lidí, kteří jsou pravdiví, tvůrčí, nezištní.
Proč hraje hlavní postavu Richarda právě slovenský herec Tomáš Vravník?
Protože v Česku takový herec není. Od začátku jsem chtěl, aby hrdina byl velký, silný, svalnatý, však taky pracuje jako svářeč. Potřeboval jsem, aby byl v kolizi člověk, který na první pohled vypadá neohroženě. Jenomže čeští herci kolem třiceti jsou většinou křehcí zženštilí manekýni, nemáme nikoho přes dva metry a přes sto kilo. Vravníka jsem hledal skoro dva roky. Nemám rád konkurzy, nerad těm neúspěšným kandidátům říkám: ‚Je mi líto, ale vy to hrát nebudete.‘ Ale konkurz na postavu Richarda jsme uspořádali, protože Slováky jsem tolik neznal. Jako pokaždé jsem začal od divadel, Košice, Martin, Žilina, Trenčín, mnohokrát Bratislava…
Reklama
Kolik herců se dostalo do finále?
Pět. Konkurz se konal v Bratislavě, Vravník měl zrovna generálkový týden ve svém angažmá v Trnavě a přijel až pozdě večer jako poslední, unavený a s pocitem, že je to zbytečné, protože už jsem se stejně asi rozhodl. To tomu paradoxně – vidíte, zas! – hrozně pomohlo, protože přede mnou nestál herec, co se mi jde zalíbit, ale ochraptělý, unavený člověk ve všední den večer. Ale hned jak jsme si plácli a potykali, tak mi taky pořádně zavařil. Oznámil mi: ‚Zdeněk, mám pre teba dobrú zprávu. Budem hovoriť po česky!‘ Ježišikriste! To bude průšvih, říkal jsem si.
Protože když Slovák mluví česky, je to poznat…
Právě. Ale nechtěl jsem mu říct: ‚To nedokážeš.‘ Takže jsem mu přes syna sehnal pedagožku z DAMU, která učí jevištní řeč, Evu Spoustovou. Jezdil za ní opakovaně na víkendy a bylo to fascinující. Je to taková menší dáma s obrovskou energií, většinou naboso, která se vás úplně zmocní. Učí hlásky jako boj. Tohle je Á, tohle je Bé, to je holub, to je štít, sahá lidem na krk, rovná je, dělá to strašně fyzicky. V jednu chvíli se mnou začal Tomáš mluvit česky do telefonu – a věděl jsem, že je o starost míň.
Kdy jste měl jasno o Vladimíru Javorském?
V okamžiku, kdy byl jasný Vravník, byl jasný i Javorský. Kdyby Richarda staršího hrál nějaký pomenší pán, bylo by do očí bijící, že on otec není. Takže bude vysoký, ale naopak hubený, aby tam bylo napětí. Mladý je svářeč, starý je učitel. Vladimír se mi zdál na jemné pedantství a jemný teror skvělý.
Tyc se ve své tvorbě opakovaně a bez patosu věnuje složitým tématům, jako jsou například romská menšina (film Smradi, 2002) nebo smrt a umírání (film Jako nikdy, 2013).
Jak jste se dostal k tématu?
S tím přišel Roman Vojkůvka, oslovil mě s původním scénářem. Mně se velmi líbil Jarmuschův film Zlomené květiny s Billem Murrayem, taky se týká neplánovaného otcovství, ale Murrayeho postava naopak hledá možnou matku svého dospělého syna. Město otců je příběh mužů, kterým do života nenadále vstoupil syn a je to vlastně dar. Přitom jsme explicitně neřekli, čí syn to je. V jednu chvíli Richard zjistí, že biologického otce už vlastně hledat nepotřebuje. Dojde mu, že vychovat dítě není jen tak a že by si Richarda staršího třeba ani nevážil.
Jak jste to měl se svým tátou?
Velmi napínavé dospívání, měli jsme dost konfliktů, v šestnácti letech jsem odešel z domova. Táta umřel mladý, v šestapadesáti letech, ale ještě se dožil toho, že mě přijali na FAMU. Jsme dávno smíření, jeho jsem ve filmu neřešil. Ale vztah otec a syn je podle mě z nejnapínavějších.
Richardova obliba tvrdé hudby mi připomněla poctu heavy metalu v knize Těžké duše Ivy Hadj Moussy, kde právě tohle pomůže kamarádům středního věku dostat se z životní krize. Přiznám se, že úplně nerozumím tomu, co s muži tenhle žánr dělá.
My máme punk. Vkus je nepřenositelný, kdo nemá rád mléčné výrobky, toho na šlehačku nedostanete. Naše hudba v sobě má něco z puberty, z klukovství, z rebelie, ze vzdoru. Příprava na život jsou příkazy a úkoly. Musíš se učit, musíš si čistit zuby. Někdo má potřebu vzít kámen a švihnout s ním do okna. Tahle hudba dává pocit síly, že se postavíte celému světu. Musí to být rychlé, musí to být živelné. Já to nepotřebuju pořád, mně by to bylo pořád protivné, ale čas od času si to potřebuju připomenout. Už nepotřebuju rozbíjet okna, ale krev teče rychleji.
Divák nemůže být v rukou narcistního dramaturga, říká umělecký ředitel karlovarského festivalu Karel Och
Související články
Divák nemůže být v rukou narcistního dramaturga, říká umělecký ředitel karlovarského festivalu Karel Och
Výběr článků
Reklama
