Před sto lety dostali zaměstnanci Fordových automobilek něco, bez čeho si dnes mnozí neumíme představit život: volnou sobotu. Když jsme se k tomu s Alanem Hejmou nedávno vraceli v seriálu „Před 100 lety“, napadlo mě, jak by asi tehdejší debata vypadala v dnešní internetové diskusi. „Rozmazlení dělníci.“ „Kdo to zaplatí?“ „Proč by měli dostávat stejně, když budou pracovat méně?“
Henry Ford, slovníkem nejmladší generace tehdejší „super oligarcha“, přitom žádný spolek přátel zahálky nevedl. Uměl počítat. V kratším pracovním týdnu viděl příležitost k lepšímu výkonu i větší spotřebě. Člověk, který má volno, může také někam vyrazit. Třeba autem. Nejlépe Fordem. A v roce 1926 jeho firma přešla na pětidenní, čtyřicetihodinový týden.
Henry Ford před 100 lety pochopil, že kratší pracovní týden nemusí být špatný obchod.
Dnes stojíme před podobně dráždivou otázkou. Mohli bychom pracovat čtyři dny? A zachovat si přitom výplatu? Viceprezidentka Hospodářské komory Jaroslava Rezlerová v Rozstřelu na iDNES.cz odhadla, že čtyřdenní pracovní týden přijde do deseti let. Výraznou roli podle ní sehraje generace Z. Mladí se totiž stále hlasitěji ptají, kolik svého života chtějí práci odevzdat. Nás starší to někdy popuzuje. Sami jsme přece zůstávali přesčas, často zadarmo. Jenže přesčas ještě není měrnou jednotkou užitečnosti.
Navíc přichází změna, proti které může být generační spor o pracovní morálku pouhou předehrou. Roboti a umělá inteligence mohou převzít další část lidské práce. Tentokrát i té duševní, kterou jsme dlouho považovali za bezpečnou. Pokud budou AI agenti zvládat stále více administrativy, analýz nebo programování, co uděláme s časem, který tím získáme?
Čtyřdenní pracovní týden. Jak se Česko dívá na revoluci pracovní doby?
Můžeme vyrábět více, vydělávat více, spotřebovávat více. Může také ubýt pracovních míst. Ale měli bychom připustit i možnost, že část technologického pokroku proměníme ve volno. Jinak bude zvláštní poslouchat na jedné straně sliby, kolik práce za nás technologie udělají, a na druhé straně poučování, proč musíme v zaměstnání zůstávat stejně dlouho.
Samozřejmě, zdravotní sestra nemůže pacienta umýt o čtvrtinu rychleji jen proto, že bude mít v pátek volno. A otevřený obchod potřebuje prodavače. Kde rozhoduje přítomnost člověka, mohou kratší úvazky vyžadovat další zaměstnance, kteří už dnes chybějí. To je vážný argument. Zaslouží si víc než mávnutí rukou nad údajně zpátečnickými zaměstnavateli.
Bude pátek novou sobotou?
Stejně vážně ale berme výsledky pokusů. Loňská studie v časopise Nature Human Behaviour sledovala 2 900 zaměstnanců ve 141 organizacích. Po zkrácení pracovní doby bez snížení mzdy zjistila zlepšení jejich zdraví a spokojenosti i menší vyhoření. Do podobných experimentů se hlásí firmy, které změně věří. Úspěšná zkouška v poradenské společnosti není návodem pro nemocnici. A varianta: čtyři desetihodinové směny jsou zase jiný příběh: stejná porce práce, jen důkladněji napěchovaná do kalendáře.
Každý den o půl hodiny dřív padla. Ve Španělsku upravují pracovní dobu
Právě proto bychom měli odvážněji zkoušet a poctivěji měřit. Výkon, náklady, nemocnost, přesčasy i dostupnost služeb. Ale i to, zda se páteční volno potají nedopracovává v neděli večer.
Nevím, kdy bude pátek novou sobotou. Vím ale, že pokud roboti a umělá inteligence zastoupí člověka, může se čtyřdenní týden stát něčím víc než jen zaměstnaneckým benefitem. Může se proměnit ve způsob, jak zachovat vysoký výkon ekonomiky a o zbývající práci se podělit s těmi, jejichž místa převezmou stroje. Henry Ford před 100 lety pochopil, že kratší pracovní týden nemusí být špatný obchod. Byla by škoda uzavřít debatu o lepší budoucnosti jen proto, že jsme si zvykli měřit hodnotu člověka jen počtem odpracovaných hodin.
