Myslíte si, že investovat do umění mohou jen milionáři? Začít se dá i s pár stovkami. Jak ale poznat hodnotné dílo a nenaletět na falzum? Silvie Stanická, která stojí v čele investičního fondu Collectiv Art Fund, rozhoduje o nákupech obrazů za miliony. V rozhovoru pro iDNES.cz prozrazuje, jak se taková díla vybírají, proč někdy odchází z aukcí s prázdnou a co by poradila těm, kteří chtějí do světa umění teprve proniknout.
Vzpomínáte si, kdy vás umění poprvé opravdu oslovilo?
Pamatuji si to velmi dobře. V dětství jsem u strýce narazila na knihu, z jejíhož hřbetu na mě koukalo ženské oko. Působilo skoro strašidelně, ale právě proto mě zaujalo. Začala jsem v ní listovat a zjistila, že jde o byzantské umění. Byl to ten okamžik, kdy mě umění opravdu zaujalo. Od té doby jsem oscilovala mezi historií a uměním.
Kdy jste si uvědomila, že dějiny umění nebudou jen zájmem, ale profesí?
Intuitivně už někdy kolem sedmé třídy, na gymnáziu to bylo úplně jasné a poté jsem zamířila na filozofickou fakultu.
Dnes vedete fond zaměřený na investice do umění. Jak jste se od akademického a galerijního prostředí dostala až sem?
Byl to vlastně přirozený vývoj, který vycházel ze zkušeností z akademického i galerijního prostředí a z dlouhodobého pohybu na trhu s uměním. Právě díky nim jsme s kolegyní Márií Gálovou, bývalou ředitelkou české pobočky aukční síně Dorotheum, na nabídku vést Collectiv Art Fund společnosti CYRRUS kývly.
Kdyby mi ale někdo něco podobného nabídl hned po vysoké škole, určitě bych do toho nešla. Člověk potřebuje zkušenosti, znalost trhu i určitou míru pokory, protože zodpovědnost je v tomto případě opravdu obrovská. Každé dílo totiž kupujeme s vědomím, že investice nemusí dopadnout přesně podle našich představ. Já navíc neumím nákup jednoduše hodit za hlavu s tím, že „nějak dopadne“. Vím, co znamená peníze vydělat a našetřit, a když hospodaříte s prostředky investorů, musíte k nim mít obrovský respekt. Proto každé akvizici předchází důkladné zvažování nejen umělecké kvality díla, ale také jeho původu, stavu, postavení autora a dlouhodobého růstového potenciálu.
Silvie Stanická
- Odborná asistentka Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.
- Odborná kurátorka investičního fondu Collectiv Art Fund společnosti CYRRUS.
- Fond se zaměřuje na investice do významných děl českého umění a uchování kulturního dědictví.
- Collectiv Art Fund spravoval ke konci června aktiva v objemu přibližně 290 milionů Kč.
- Cílený roční výnos fondu se pohybuje kolem 10 %.
Za co všechno jako vedoucí fondu odpovídáte?
Řekla bych to velmi jednoduše – za všechno. S kolegyní máme velkou míru odpovědnosti za to, aby fond obsahoval kvalitní díla a zároveň generoval investorům výnos. Na začátku jsme proto musely velmi důkladně nastavit strategii a určit, kam bude fond směřovat. Musely jsme si říct, na jaké období a oblast se zaměříme a čím se odlišíme od konkurence. Nakonec jsme se zaměřily především na umění 20. a okrajově i na 21. století s vazbou na české prostředí.
Jak vypadá váš pracovní rok?
Velmi záleží na období. Léto je klidnější z obchodního pohledu, ale naopak se věnujeme auditu fondu. Dále se věnujeme fotografování děl, přípravě katalogu nebo plánování výstav. Na jaře a na podzim je naopak trh s uměním velmi intenzivní. Probíhají aukce, privátní prodeje a také klientské akce. Na každou aukci je potřeba se důkladně připravit. Nestačí jen vybrat díla, která nás zaujmou, ale je nutné znát jejich historii, provenienci, stav i situaci na trhu a předem si stanovit, kam až jsme ochotné s cenou jít. Samotná aukce je pak vlastně až posledním krokem poměrně náročného procesu.
Co vás na této práci pořád baví?
Asi právě ta dynamika, že se pořád něco děje. Jednou řešíte historii obrazu, podruhé aukci, potřetí restaurátorskou zprávu. A zároveň člověk nikdy nepřestane objevovat nové autory a nové příběhy.
Pamatujete si první obraz, který jste pro fond koupily?
Velmi dobře. Byl to Teodor Pištěk – Zátiší s lampami a dodnes patří mezi klenoty naší sbírky.
Chci změnu, i v padesáti! Proč starší ročníky opouštějí stabilní místa?
Kolik děl už fond vlastní?
Od začátku jsme se rozhodly pro kvalitu, proto ani po více než třech letech fungování nemáme závratné množství děl. V současnosti jich je ve fondu 54. Nechceme mít sbírku plnou obrazů jen proto, aby jich bylo hodně, každé dílo musí dávat smysl nejen umělecky, ale také ekonomicky.
Co všechno předchází tomu, než se rozhodnete obraz koupit?
Každému nákupu předchází poměrně důkladný proces. Musíme znát situaci na trhu, dílo fyzicky vidět a prověřit jeho historii, původ, stav i cenu. Rozhodně nestačí říct: „Obraz se nám líbí, koupíme ho.“ U každého díla proto děláme podrobnou rešerši a nikdy se neopíráme pouze o jeden zdroj. U privátních prodejů například důkladně zjišťujeme, odkud dílo pochází, kdo ho v minulosti vlastnil, kde bylo vystavováno nebo publikováno a zda je jeho historie dobře doložitelná. U aukcí zase pečlivě procházíme katalogy, vytipujeme si zajímavá díla a následně je posuzujeme jednotlivě. Teprve když si všechny tyto informace dáme dohromady, můžeme zodpovědně rozhodnout, zda dílo do fondu skutečně patří a za jakou cenu jsme ochotné ho koupit.
Zní to trochu jako detektivní práce...
A někdy to tak opravdu je. Zjišťujeme, odkud dílo pochází, kdo ho vlastnil, kde bylo vystaveno nebo publikováno. Někdy dokonce následuje komunikace s restaurátory a znalci, u některých děl se dostáváme opravdu hodně hluboko do jejich historie.
Co je při výběru důležitější – váš osobní vkus, nebo investiční potenciál?
To je podle mě úplně zásadní. Soukromou sbírku můžete vybírat více srdcem, fond musí vybírat především hlavou. Když si kupuji obraz pro sebe, mohu vědět, že na něm nikdy nevydělám, ale přesto ho chci, protože mě oslovuje jeho příběh, autor nebo samotné provedení. U fondu si to dovolit nemůžeme, tady musí vždy nakonec převládnout pragmatická ekonomická analýza. Samozřejmě se srdci úplně neubráníte. Pořád jsme lidé, kteří mají k umění vztah. Ale fond není soukromá sbírka, nekupujeme díla pro sebe, nýbrž pro investory.
Takže se vám může stát, že odmítnete obraz, který se vám osobně velmi líbí?
Ano, a stává se to. Nedávno jsme například odmítly dílo, po kterém jsem velmi toužila, ale ekonomicky už koupě nedávala smysl.
Stává se, že se s kolegyní na nějakém obraze neshodnete?
Samozřejmě, že se někdy neshodneme. Právě proto spolu před každým nákupem otevřeně diskutujeme. Pokud se jedna z nás necítí v tom obchodu komfortně, raději od něho ustoupíme. Dílo kupujeme pouze tehdy, když je mezi námi stoprocentní shoda.
Znamená to také, že máte při aukcích stanovenou maximální cenu?
Ano a přes stanovený limit nikdy nejdeme.
Musely jste tedy někdy kvůli ceně odejít z aukce s prázdnou?
Několikrát… a někdy to bylo i s pláčem. Stalo se, že jsme měly vyhlédnutá tři nádherná díla, a nakonec jsme nezískaly ani jedno. Je to nepříjemné, ale z pohledu fondu naprosto správné rozhodnutí.
Odkud se k vám díla nejčastěji dostávají?
Primárně z aukcí či od soukromých sběratelů v rámci privátních prodejů. Privátní trh je velmi silný. Stává se, že se ozve člověk, který chce dílo rychle prodat, třeba proto, že potřebuje peníze pro děti. Pokud vidíme, že je nabídka zajímavá, můžeme se o koupi začít bavit. Ale už se i stalo, že jsme dílo ze soukromé nabídky odmítly, protože cena nebyla výhodná. O rok později se objevilo v aukci a koupily jsme ho za nesrovnatelně nižší částku. I proto je důležitá podrobná rešerše trhu.
Může být investice do umění zajímavou alternativou třeba k nemovitostem?
Určitě. Investice do umění není žádná novinka, má velmi dlouhou tradici. Zároveň ale podle mě není správné stavět investování pouze na jednom typu majetku. Důležitá je diverzifikace. Nezatracuji akcie, nemovitosti ani jiné investice. Ale stejně jako není rozumné všechno vložit do jedné firmy, není rozumné dát všechny peníze jen do umění. Umění může být součástí širšího investičního portfolia.
Stát tlačí na pracovní agentury. Nahrává tím šedé zóně, varuje Zeman
Mnoho lidí si ale řekne, že na investování do umění nemá dost peněz. Musí člověk začínat milionem?
Rozhodně ne, člověk může začít u věcí za stokoruny nebo tisícikoruny. Postupně může přidávat další prostředky a s tím, jak roste jeho majetek nebo zkušenosti, se může posouvat dál. Důležité je začít se o umění zajímat. A i když se konkrétní investice finančně úplně nevyplatí, rozhodně vás může obohatit kulturně a osobně. Poznáváte autory, jejich životy, dobu, ve které tvořili, i příběhy jednotlivých děl. Mám doma například obrazy, jejichž finanční hodnota je minimální, ale pro mě jsou nesmírně cenné. Když ráno otevřu oči, vidím je a za každým z nich vidím příběh, třeba událost nebo osobní vzpomínku.
Co byste poradila člověku, který by chtěl s investicemi do umění začít, ale vůbec se v něm nevyzná?
Nebát se obrátit na odborníka. Stejně jako když nerozumíte akciím, vyhledáte člověka, který vám poradí, u umění je to úplně stejné. Můžete oslovit kurátora, galeristu nebo jiného odborníka. Není žádná ostuda přiznat, že něčemu nerozumíte a chcete se v tom zorientovat. Naopak je mnohem lepší si nechat poradit, než koupit něco jen podle pocitu a později zjistit, že jste udělali chybu.
Jaké chyby podle vás začátečníci dělají nejčastěji?
Nechají se příliš ovlivnit tím, že se jim něco líbí. To ale ještě neznamená, že je to dobrá investice. Druhou chybou je nedostatečné prověření díla. A právě tady se dostáváme k jednomu z největších problémů trhu – falzům.
Exotika místo mrazu. Kam letos odletět za teplem a kolik si musíte připravit
Falza jsou velkým strašákem kupců a bohužel fintám podvodníků se neubránilo ani mnoho známých osobností. Jak velké riziko pro sběratele a investory představují?
Je to skutečně velký problém. U dražších děl je pro mě zcela nepochopitelné, že investor dá za obraz miliony a chce ušetřit několik tisíc korun za základní odbornou expertizu. U některých českých autorů, zejména meziválečné moderny, je přitom riziko falz velmi vysoké. Proto je potřeba být mimořádně opatrný a dílo si důkladně prověřit.
Jak pravost obrazů ověřujete u vás?
V Collectiv Art Fund máme díky zázemí společnosti CYRRUS nastavené velmi přísné institucionální procesy. Chceme mít k dílům co nejúplnější dokumentaci – původ, historii, předchozí publikace a pokud možno také restaurátorskou zprávu. U některých děl se dokumentace ještě doplňuje. U náročnějších případů poptáváme i odborné rozbory pomocí různých zobrazovacích metod nebo chemické analýzy barev. Když už člověk investuje miliony do obrazu, několik tisíc za jeho prověření je podle mě velmi rozumná investice. Nejenže se tím chrání sám, ale zároveň tím zvyšuje důvěryhodnost díla pro budoucího majitele při případném prodeji.
Co by tedy podle vás měl mít člověk na paměti, pokud chce do umění investovat?
Nebát se začít, ale především nespěchat. Nekupovat jen proto, že se mi obraz líbí, nebo proto, že mi někdo řekl, že jeho cena určitě poroste. Zajímat se o autora, původ díla, jeho historii, trh a nechat si poradit. A zároveň bych nezapomínala na to, že umění není jen číslo v investičním portfoliu. I při investování bychom měli zůstat lidmi a mít otevřené oči i srdce, které se nechají uměním oslovit. Právě v tom je jeho výjimečnost. Může vám přinést finanční výnos, ale stejně tak vás může obohatit o příběh, emoci a vztah ke kultuře, přinést radost a rozhled – hodnoty, které žádná tabulka výnosů nezachytí. A právě v tom tkví bohatství umění.
