Sychravé ráno roku 1926. Francouzský mys Cap Gris-Nez svírá mlha, výstražné červené bóje poskakují na hladině. Zkušení námořníci kroutí hlavou, když se Gertrude Ederleová natírá ovčím sádlem, nasazuje motocyklové brýle a skáče do vody. Aby o 14,5 hodiny později vylezla na anglickém břehu jako první plavkyně v historii, dosavadní mužský rekord rozcupovala a proměnila se v hvězdu, jakou do té doby ženský sport nezažil.
Zničil španělskou armádu, Napoleon Bonaparte na něj z pláže v Boulogne jen marně zíral a britské impérium tu stvrdilo vládu nad světem. To všechno na pouhých čtyřiatřiceti kilometrech zrádné ledové vody. V úžině oddělující evropský kontinent od britských ostrovů – v obávaném kanálu La Manche.
Pouhým pěti mužům se dosud podařilo průliv přeplavat. Teď v 7:08 ráno to zkouší znovu i 20letá Američanka. Mezi nevyzpytatelnými proudy riskuje. Doktoři jí plavání zakázali. V pěti letech prodělala spálu, trvale si poškodila sluch a varovali ji, že pokud bude nadále plavat, ohluchne úplně.
Trudy, jak jí odmala všichni říkali, ale vodu nade vše milovala.
Pocházela z rodiny německého imigranta Henryho Ederleho, který na Manhattanu provozoval řeznictví. Když jí bylo devět, otec ji na letní chatě přivázal na prádelní šňůru a hodil z mola do řeky Shrewsbury. „Buď budeš plavat, nebo se utopíš,“ zakřičel tehdy v nadsázce.
Nezpanikařila. Začala máchat rukama kolem sebe a rázem byla ve svém živlu. „Nejšťastněji jsem se cítila mezi vlnami,“ vzpomínala po letech.
Později nastoupila do klubu Women’s Swimming Association (WSA), kde ji trenér Louis Handley naučil tehdejší novinku – americký kraul. Zatímco se do té doby plavci spoléhali především na prsa a těžkopádné pomalé styly, z kraula se brzy stala nejrychlejší závodní zbraň.
Coby čtrnáctiletá pak porážela o generaci starší holky. V devatenácti už držela 29 amerických a světových rekordů.
To v době, kdy v barech hučel jazz, pila se whisky z načerno pašovaných sudů, mladé ženy nosily kratší sukně, stříhaly si vlasy na mikádo a drze bořily zaryté pořádky.
Jenže ve sportu to bylo jiné.
Zakladatel moderních olympijských her Pierre de Coubertin se netajil názorem, že pohled na sportující ženy je „nejvíce nevkusný vjem, který může lidské oko uvidět“, a že jejich úkolem je hlavně na stadionech předávat medaile mužům.
Chránil důstojnost žen. S baronkou de Coubertin o jejím slavném předkovi
Na olympiádu v Paříži 1924 Trudy přijela jako hlavní favoritka. Organizátoři však sportovkyně ubytovali daleko za městem a ona tak musela na tréninky každodenně dojíždět i pět hodin přeplněným autobusem. Z přetížení dostávala křeče do nohou. Přesto z Francie přivezla zlato ze štafety a dva bronzy na 100 a 400 metrů volným stylem.
Čím dál víc ji ale bavilo dálkové plavání. V červnu 1925 vytvořila další světový rekord – trať dlouhou 17,5 míle (28 kilometrů) z Battery Parku na Manhattanu do Sandy Hook v New Jersey zvládla za 7:11 hodiny.
A v hlavě už měla mlžný horizont mezi Francií a Anglií.
Než se však onoho 6. srpna 1926 vrhla do vody, všem přítomným rázně sdělila: „Za žádnou cenu se mě nedotýkejte. Kdybych zvracela, kdyby to vypadalo, že jdu ke dnu – jakmile se mě dotknete, je po všem.“
Rok předtím totiž Trudy chybělo do cíle pouhých deset kilometrů, ale zhoršilo se počasí, po devíti hodinách plavání byla vyčerpaná, a tak na chvíli zastavila. Její skotský trenér Jabez Wolff – který sám selhal při dvaadvaceti pokusech – ale zpanikařil a poslal do vody pomocníka. Ten se dotkl jejího ramene a byl konec. Diskvalifikace. „Ženy na Kanál jednoduše nemají,“ psal tehdy britský tisk.
Gertrude Ederleová
Trudy se zoufalstvím rozplakala, byla vzteky bez sebe. Dodnes kolují podezření, zda jí žárlivý kouč nepřimíchal do pití sedativa. Vymínila si jeho vyhazov a podepsala smlouvu s deníkem New York Daily News, který jí dal 5 000 dolarů na zafinancování druhého pokusu a dalších 2 500 dolarů za dokončení.
Z lodi ji povzbuzoval otec, novináři i sestra, která jí zpívala oblíbené písničky. A byla to právě ona, s níž převrátila tehdejší módu. Vzaly nůžky a z těžkého úboru narychlo vystřihly dvoudílné plavky. Trudy se natřela ovčím sádlem a motorkářské brýle utěsnila voskem, aby do nich nepronikala slaná voda.
Zpočátku šlo všechno hladce. Jenže odpoledne přišla silná bouře.
Moře se rozvlnilo a proudy ji unášely pryč – místo 34 kilometrů nakonec musela uplavat neuvěřitelných šestapadesát. Doprovodná loď se potácela v obřím příboji a reportéři na palubě prožívali mořskou nemoc. Trudy ale nezpomalovala.
Polský plavec jako první pokořil Baltské moře. Čelil zimě, vyčerpání i halucinacím
Když je silný proud začal unášet na písečnou mělčinu Goodwin Sands, lodivod chtěl výpravu odpískat. Otec v panice řval z paluby: „Trudy, pojď ven. Vždyť tě to zabije!“
Zvedla hlavu. Otřela si sádlo z očí a zavolala do tmy: „A proč jako?“
A pak ve 21:40 u britského Kingsdownu konečně dosahuje na dno. Ještě když ráno šla do vody, kolem stála jen hrstka zvědavců. Teď ji po 14 hodinách a 31 minutách vítá nadšený dav. První, kdo ji osloví, je imigrační úředník, který po ní chce pas.
Málokdo času zprvu chce uvěřit, vždyť dosavadní mužské maximum Argentince Enriquea Tiraboschiho překonává o hodinu a 52 minut!
Uvítání ve Spojených státech je triumfální, každý chce vidět dívku, která dokázala nemožné. V Bílém domě ji přijímá prezident Calvin Coolidge. V New Yorku na Broadwayi ji vítají dva miliony lidí – pocta vyhrazená výhradně pro návraty válečných hrdinů či politiků. Ulice dokonce zaplňuje víc diváků než o rok později při oslavě Charlese Lindbergha po prvním sólovém přeletu Atlantiku.
Po historickém úspěchu vítaly Trudy v New Yorku údajně až dva miliony lidí.
Z obrovské slávy se však postupně hroutí. Co víc, varování lékařů se naplňuje a Trudy ve třiceti letech zcela ohluchne. Když se jí snoubenec ptá na společnou budoucnost, zasnoubení sama ruší a vrací mu prsten. „Žít s hluchou ženou by pro tebe bylo moc těžké,“ odvětí mu.
V roce 1933 si navíc při pádu ze schodů zlomí páteř, čtyři roky pak stráví v sádrovém korzetu. Přesto se znovu postaví na nohy a v Queensu dlouhá léta bude učit plavat právě neslyšící děti.
Když v roce 2003 v 98 letech umírá, její jméno už téměř nikdo nezná. Přitom to byla právě ona, kdo v šílených vlnách jednou provždy pomohl zrovnoprávnit ženský sport.
„Lidé říkali, že žena La Manche přeplavat nemůže. Ale já dokázala, že to jde.“
