Bojíte se, že nejlepší roky už máte za sebou? Jak se posunout, radí psycholožka

Ve středním věku už za sebou máme velkou část profesních i osobních milníků. Vybudovali jsme si určitou pozici, děti dospívají nebo odešly z domova a život už nenabízí tolik samozřejmých začátků jako dřív. Místo radosti z toho, čeho jsme dosáhli, se může objevit nepříjemná otázka. Co když už nic dalšího zajímavého nepřijde? Jak si s takovou otázkou poradit, přibližuje psycholožka Radka Loja.

Když je nám třicet, můžeme mít pocit, že se před námi otevírá téměř všechno. Můžeme změnit práci, založit firmu, přestěhovat se, potkat nového partnera, mít děti nebo se pustit do něčeho, co jsme ještě nikdy nedělali. I když zrovna nejsme spokojení, budoucnost vypadá otevřeně.

Ve středním věku se perspektiva mění. Něco jsme vybudovali, něco pokazili, některé možnosti využili a jiné nechali být. Už také lépe vidíme cenu jednotlivých rozhodnutí. Změna práce může znamenat přijít o postavení a příjem. Nové podnikání vyžaduje energii, kterou už nechceme věnovat jen práci. A představa, že začneme úplně od začátku, není vždy zrovna osvobozující. Může být také dost únavná.

Radka Loja

• Psycholožka, koučka, hypnoterapeutka a lektorka projektu mindtrix.cz.

• Autorka knih Emoce pod kontrolou, Myšlení pod kontrolou a Praktický průvodce transformačním koučinkem a sebekoučinkem.

• Je zakladatelkou projektu Vztahy lépe a autorkou profesních výcviků „Kouč se zaměřením na osobní rozvoj a leadership“ a „Vztahový kouč“.

Nejde přitom jen o ubývající čas. Mění se i způsob, jakým o sobě přemýšlíme. Člověk, který byl zvyklý dívat se hlavně dopředu, se najednou častěji ohlíží. Porovnává dnešek s obdobím, kdy měl více energie, děti byly malé, v práci postupoval a spoustu věcí zažíval poprvé.

Některé životní vrcholy se opravdu nevrátí

Na strach, že už máme to nejlepší za sebou, se často odpovídá větou, že věk je jen číslo a nejlepší období může teprve přijít. Zní to povzbudivě, ale nemusí to být pravda.

Některé věci už se skutečně nevrátí. Děti už znovu nebudou malé. Některé profesní příležitosti jsme propásli. Tělo se mění a určité sny už nemůžeme uskutečnit stejným způsobem jako před dvaceti lety. Pokud budeme sami sebe přesvědčovat, že se vlastně nic nezměnilo, příliš si nepomůžeme.

Ve středním věku se potřebujeme vyrovnat i s tím, co skončilo. Nemusíme uvíznout v minulosti, ale nemá smysl pokoušet se ji za každou cenu zopakovat.

Přesto se občas snažíme dřívější životní vrcholy zažít znovu. Potřebujeme ještě větší pracovní úspěch, intenzivnější vztah, vzdálenější cestu nebo náročnější výzvu, abychom si dokázali, že stále žijeme naplno. Pokud další zážitek nepřinese stejnou intenzitu jako kdysi, začneme se bát, že už nic lepšího nepřijde.

Jenže další období života nemusí překonat to předchozí ve stejných disciplínách.

Oslava, která se nekonala. Proč se bojíme radovat z vlastních úspěchů

Co když už profesně nepřijde nic většího

Profesní strach bývá ve středním věku velmi konkrétní. Máme zkušenosti, výsledky a určitou pozici, zároveň ale kolem sebe vidíme mladší kolegy, kteří přicházejí s novými technologiemi, jiným vzděláním a energií. Začneme přemýšlet, zda jsou naše zkušenosti stále ještě výhodou, nebo už pomalu zastarávají.

Někdo se proto snaží dokázat, že ještě nepatří do minulosti. Přibírá další projekty, hlásí se na nové kurzy, sleduje každou novinku a odmítá ubrat. Ne vždy proto, že ho to těší. Často potřebuje sám sobě potvrdit, že ještě stačí ostatním.

Jiný člověk začne naopak předčasně ustupovat. Přestane se ucházet o zajímavé příležitosti, protože automaticky předpokládá, že dostanou přednost mladší. Svůj profesní příběh vnitřně uzavře dřív, než to udělá jeho okolí.

Obě reakce vycházejí z představy, že další profesní období má být buď pokračováním dosavadního růstu, nebo pozvolným ústupem. Mezi těmito možnostmi je ale mnoho prostoru.

Máte konečně volněji, a stejně to není ono. Co za tím stojí?

Když zmizí další samozřejmý krok

V první polovině života nám směr často určují okolnosti. Dokončit školu, najít práci, vybudovat si pozici, postarat se o děti, splatit bydlení. Jedna životní etapa přirozeně vytváří další úkol.

Později může část těchto povinností ustoupit a žádný nový cíl se neobjeví automaticky. Najednou máme více zkušeností a někdy i více svobody, ale nevíme, co s ní. Tak čekáme a doufáme, že se něco zajímavého samo od sebe objeví. Právě tehdy se může dostavit pocit, že všechno podstatné už proběhlo.

Někdy si proto zaplníme kalendář úkoly, péčí o druhé a dalšími věcmi, které jsme si sami označili za povinnosti. Dokud pořád něco řešíme, nemusíme přemýšlet nad tím, jestli nám současný způsob života ještě vyhovuje a dává smysl, ani nad tím, co bychom vlastně chtěli dál. Nemáme na to čas.

V určité chvíli ale nestačí čekat, až další směr přinesou okolnosti. Potřebujeme ho začít hledat sami. To bývá obtížnější než plnit jasně stanovené cíle, protože neexistuje obecně správná odpověď.

Chci změnu, i v padesáti! Proč starší ročníky opouštějí stabilní místa?

Co má být v další části vašeho života

Na otázku, zda máme to nejlepší za sebou, neexistuje spolehlivá odpověď. Nikdo neví, jaké události ještě přijdou. Užitečnější může být přestat čekat na další velkou věc a podívat se na to, co chceme ve svém životě vytvářet sami.

Zkuste si položit sedm otázek:

1. Které období svého života považuji za nejlepší a co přesně v něm bylo důležité?
2. Kterou část z toho mohu v jiné podobě prožívat i dnes?
3. Co dnes umím, mám nebo si mohu dovolit, ale před deseti či dvaceti lety to nebylo možné?
4. Čeho už nepotřebuji dosáhnout?
5. Co už nemusím nikomu dokazovat?
6. Co chci v příštích letech rozvíjet, i kdyby z toho nevznikl žádný velký úspěch?
7. Podle čeho za rok poznám, že jdu směrem, který mi vyhovuje?

Nehledejte hned plán na dalších deset let. Zaměřte se na první viditelný rozdíl. Může jím být jeden projekt, který si vyberete místo několika jiných, návrat k činnosti, na kterou dlouho nezbýval čas, nebo rozhodnutí přestat udržovat něco, co už nemá smysl.

Některé nejlepší chvíle opravdu mohou být za námi. To ale ještě neznamená, že před námi nic nezůstalo. Další část života nemusí soutěžit s minulostí. Potřebuje vlastní směr a obsah, který bude odpovídat tomu, kým jsme dnes. A právě proto v ní můžeme být mnohem spokojenější než dřív.