Když ministr školství Robert Plaga představil záměr reformovat vysoké školy, ozvala se část akademické obce s varováním před útokem na své svobody. Přiznám se, že podobným obavám nerozumím. Sám jsem profesuru na Karlově univerzitě získal před devatenácti lety a mnohé problémy českého vysokého školství vidím jinak než většina jeho hlasitých kritiků.
Ve skutečnosti totiž nejde ani o akademické svobody, ani o politizaci vysokých škol. To jsou zástupná témata. Skutečný spor se vede o to, zda české univerzity zůstanou uzavřeným světem chránícím vlastní zájmy, nebo se začnou měnit podle pravidel, která fungují na nejlepších západních univerzitách.
Položme si proto jednoduché otázky. Co vlastně tvoří podstatu akademické svobody? Je to způsob volby děkana? Složení akademického senátu?
Nebo možnost svobodně bádat, učit a publikovat výsledky své práce?
Pokud platí to druhé, pak se žádná akademická svoboda v ohrožení neocitla.
Česká titulománie a falešná internacionalizace
České vysoké školství má problémy, o nichž se příliš nemluví. Jedním z nich je systém akademických titulů. Jsme zemí docentů a profesorů, kteří si své tituly ponechávají navždy. Mnozí z nich po získání docentury či profesury výrazně omezí nebo zcela ukončí vlastní vědeckou činnost. Titul se stává kariérní metou, nikoliv závazkem k další práci.
Česká věda bez iluzí. Kritická zpráva NKÚ svlékla inovátory donaha
Znám řadu profesorů a docentů, kteří za posledních deset let nenapsali jako první autoři jedinou pozoruhodnou vědeckou práci. Přesto jsou jim jejich tituly ponechány až do konce života. Na řadě západních univerzit je profesura spojena především s konkrétní funkcí a odpovědností. U nás bývá často chápána jako doživotní vyznamenání. Není proto divu, že produktivita podstatné části akademické obce postupně klesá.
Stejně tak si nalháváme, že jsme mezinárodně atraktivní. Nejsme. Skutečně špičkové zahraniční akademiky přilákat nedokážeme, protože je neumíme zaplatit. A pokud jde o studenty, často získáváme spíše ty, kteří se nedostali na kvalitnější univerzity doma a využívají možnosti získat diplom uznávaný v Evropské unii.
Nechodí k nám proto, že by české univerzity považovali za nejlepší volbu. Ne, jsme pro ně pouze dostupnou alternativou pro vysokoškolské studium. Fakulty si jejich školným významně vylepšují rozpočty, a tak si raději nepokládáme základní otázku, zda některé programy nefungují více jako zdroj příjmů než jako způsob získávání skutečně talentovaných studentů.
Doktoři a inženýři do každé rodiny i poslanecké lavice. Že opsali diplomku, je spíš detail
Pokud chceme být součástí světové akademické špičky, musíme začít soutěžit o talent. Zatím se spíše utěšujeme statistikami, které ukazují kvantitu, ale nikoliv kvalitu.
Senáty ovládané menšinami
Velká část současné debaty se vede kolem akademických senátů. Ty jsou prezentovány jako záruka demokracie. Praxe však bývá podstatně složitější.
Během posledních dekád jsem opakovaně sledoval, jak fakultní politiku ovládají dobře organizované skupiny spřátelených pracovišť. Kandidátky putují od voleb k volbám, stejní lidé podporují stejné kandidáty a vytvářejí stabilní mocenské struktury.
Dobře organizovaná menšina pak rozhoduje za většinu akademické obce, která se o podobné záležitosti příliš nezajímá. Nezávislý kandidát nemá v tomto prostředí šanci.
Nejde o žádné spiknutí. Jde o přirozený důsledek systému. Přesto je poněkud zvláštní slyšet, že jakákoli snaha o změnu představuje útok na demokracii. Pokud lze o nějakém útoku hovořit, pak především na dobře organizované mocenské struktury, které se zaštiťují akademickými svobodami, ale ve skutečnosti hájí vlastní vliv.
Věda podle Zmijozelu aneb Jak si koupit místo v odborném časopise
Dalším problémem je kolektivní nezodpovědnost. Tu nenajdeme pouze na univerzitách. Je charakteristická pro velkou část českého veřejného sektoru. Rozhodování je rozděleno mezi mnoho orgánů, ale odpovědnost za výsledky nenese téměř nikdo.
Právě zde vidím jednu z největších předností Plagovy reformy. Pokud organizační změny povedou k jasnějším kompetencím, rychlejšímu rozhodování a větší odpovědnosti vedení škol, nepůjde o omezení akademických svobod. Půjde o zvýšení efektivity.
Konflikt mezi starým a novým
Proto současnou debatu nevnímám jako střet dobra a zla. Je to konflikt mezi starým a novým pojetím fungování univerzit. Mezi světem, který se bojí změn, a světem, který je považuje za nezbytné.
Můžeme samozřejmě diskutovat o jednotlivých parametrech reformy. Neměli bychom však ztratit ze zřetele její základní cíl. České vysoké školy by měly fungovat lépe. O tom mluvíme desítky let, ale jen málokdo se s tím pokusil skutečně něco udělat.
Kolik toho ministr školství se svými lidmi proti silné akademické lobby nakonec zmůže, ukáže čas. Už dnes je ale zřejmé, že Plaga 2.0 právě představil nejvážnější pokus o reformu českého vysokého školství za poslední dekády.
Bravo.
