Také míváte pocit, že svět se zbláznil? Není divu. Stačí juknout do ještě nedávno kultivované Evropy, její západní části. A nejde jen o rabování nebo násilí v ulicích. Takové věci se děly i dříve, třeba v Paříži v květnu 1968, kdy se radikální levice inspirovala Maovou kulturní revolucí.
Dnes už si z toho děláme legraci. V televizi to ukázal snímek Obávaný, životopis režiséra Godarda. Ten se ocitá ve venkovském domě a rozčiluje se, že potřebuje do Paříže, ale nemůže sehnat do auta benzin. A paní domu odpoví lapidárně: „Vždyť to jsi přece chtěl! Je generální stávka.“
Teď už legraci střídá pocit „zbláznění“. Třeba z toho, že mladí rabovači už se nemaskují, jak bylo zvykem, ale naopak se „při práci“ sami fotografují. Pro generaci odkojenou Tik Tokem či Instagramem to patří k věci. Nad pudem sebezáchovy převládá pud, že kdo nemá fotku na síti, jako by nebyl. Pro našince cenící si jisté umírněnosti a slušnosti je to nepochopitelné.
Ano, ve srovnání s tímto žijeme v nudné, neideologizované a neradikální zemi, „zaprděné“, říkávalo se v devadesátkách. V zemi, jež si stále udržuje zpoždění za progresivním západem kontinentu. Ale právě proto může mezi lidmi narůstat obava, abychom o tu umírněnost a klid nepřišli.
Klečení demonstrantů bylo přehnané, jinak zákrok ve Sněmovně v pořádku, řekla kontrola
A narůstá-li obava o umírněnost a slušnost, roste i chuť současným Západem strašit. A politici by byli hloupí, kdyby toho nevyužili. Kdyby soupeře nevykreslovali jako ty, kteří sem tyto násilné manýry chtějí importovat.
Praha není – a nebude – Paříž
V sobotu to v debatě TV Nova ilustroval premiér Babiš. „Demonstrace jsou velmi agresivní,“ řekl do kamery. S tím asi mnozí souhlasí. Agresivita – u nás hlavně slovní na sociálních sítích – se šíří jako nákaza. A upřímně, bez velkých rozdílů mezi hlavními názorovými tábory.
Jenže pak Andrej Babiš vypustil přímou výstrahu: „Určitě nechceme, aby to tu vypadalo jako ve Francii, aby tu bylo rabování.“ Stejný Babiš, jenž demonstraci před nočním hlasováním ve Sněmovně přirovnal k útoku na Kapitol 6. ledna 2021. K tomu lze říci tolik.
Nikdo by neměl bagatelizovat slovní, natož fyzickou agresivitu bez ohledu na názorový tábor. Šéf lidovců Grolich by neměl vyzývat lidi, aby šli do ulic. Poslanec za SPD Ševčík by neměl říkat kolegyni Šebelové (STAN), ať si vezme menopauzu. A už vůbec by se neměly posílat výhrůžky smrtí, na které si stěžoval poslanec Šťastný (Motoristé).
Ale zároveň se tyto hrozby nemusí přepínat. Jistě, je to těžké, když je přepíná i justice. Když češtinářce Bednářové hrozí za to, co se dalo řešit v ředitelně školy, trestní stíhání za podporu genocidy. Ale za pokus by to mohlo stát.
Desítky demonstrantů chtěly vniknout do Sněmovny. Pak letěla první kostka
Každý si může klást otázky. Proč tasit příměry s útokem na Kapitol (kde byli mrtví) kvůli demonstraci, kde krev skutečně netekla? Jedna dáma – někdo by řekl hysterka – zkusila hodit na Sněmovnu dlažební kostku. Je to něco, co by Rychlé šípy nikdy neudělaly. Je to něco, co si zaslouží odsudek i zásah policie. Ale ten zásah se udál přímo na místě. Policie dámu zadržela, vyslechla a nyní je v přestupkovém řízení. Což odpovídá pravidlům a policie postupovala tak, jak má.
V lednu 2021 před Kapitolem ve Washingtonu a pak i v něm to byla situace nesouměřitelná. Ať už ze strany policie, která věc podcenila, tak ze strany dosluhujícího prezidenta Trumpa, který demonstranty spíše ponoukal než krotil.
V přehledu lze pokračovat. Ve Francii zmítané násilím již padlo obvinění z pokusu o vraždu (demonstrant hodil po četníkovi molotova). Polsko zažilo strkanici s policií přímo v budově Ústavního soudu. V Maďarsku jsou stíháni členové minulé (Orbánovy) vlády.
Stále tu jsme jako v závětří
Je to jen stručný přehled aktuálního dění. Přiznejme si, že proti tomu všemu si v Česku žijeme jako v závětří. Smůla je v tom, že „klid a umírněnost“ (chcete-li „zaprděnost“) není sexy téma. Není to „klikací“, jak se dnes říká.
I proto politici straší „útokem na Kapitol“ či loni v kampani „ruskými tanky v ulicích českých měst“, pokud vyhrají ti druzí. Takové drsné příměry se říkají snadno, jsou emoční a účinné. Kdyby politici mluvili ve stylu „buďme rádi, že si užíváme relativní klid a umírněnost“ nebo „buďme rádi za to naše ‚zaprděné‘ Česko“, měli by do značné míry pravdu. Ale body by za to nesklízeli, že.
